Refidím a pravá hora Sinaj

22/12/2019 MrCastiel

Prezentáciu objavu (bez videí) na túto tému si môžete zdarma stiahnuť!

Krátká a jednoduchá odpověď na otázku, zda izraelský lid došel k hoře Sinaj, zní: Ano, došel. Podle biblických textů dosáhl izraelský lid prvního cíle své cesty, hory Sinaj, na které měl uctívat Hospodina, po osmi týdnech ode dne, kdy vyšel z Egypta. Lid vyšel z Egypta patnáctého dne prvního měsíce a Boží hory dosáhl patnáctého dne třetího měsíce.

„Měsíce třetího po vyjití synů Izraelských z země Egyptské, v ten den přišli na poušť Sinai. Nebo hnuvše se z Rafidim, přišli až na poušť Sinai a položili se na té poušti; a tu rozbili Izraelští stany naproti hoře. Mojžíš pak vstoupil k Bohu. A mluvil hlasem k němu Hospodin s té hory, řka: Takto díš domu Jákobovu, a oznámíš synům Izraelským.“ (Ex. 19:1-3)

„Nejprv z Ramesses jdouce prvního měsíce, v patnáctý den téhož prvního měsíce, nazejtří po slavnosti Fáze vyšli synové Izraelští v ruce silné před očima všech Egyptských.“ (Nu. 33:3)

Pokud jde o trvání cesty, můžeme si všimnout, že cesta ze země Rameses až na místo přechodu v Nuweibě trvala pravděpodobně pouze asi jeden týden. Zbytek doby cesty, asi sedm týdnů, lid strávil na různých místech severozápadní Saúdské Arábie nebo putováním mezi těmito místy. Během této doby, po přechodu přes Rudé moře, byl izraelský lid Hospodinem různými způsoby zkoušen. Jejich důvěra Hospodinu byla zkoušena prostřednictvím hladu, žízně a velké bitvy, když byli nepřipraveni a napadeni velkými válečníky. Přesně po osmi týdnech od vyjití z Egypta dosáhli hory Oréb.

V Egyptě Mojžíš požadoval od faraona povolení odejít do pouště uctívat Hospodina. Faraon to však izraelskému lidu zamítl povolit, a proto musel Egypt utrpět všechny popisované katastrofy. Nyní, když izraelský lid dosáhl hory Sinaj, je čas uctívání. Přesto se však bude toto uctívání velmi lišit od toho, co izraelský lid očekával. Nicméně, dříve než se začneme věnovat tomuto uctívání, musíme se trochu blíže podívat na to, zda tato hora Sinaj v severní Saúdské Arábii souhlasí s popisem, který nám poskytuje Bible a Josefus Flavius, stejně tak jako i s tím, co říkají archeologické nálezy a lidové tradice.

V Bibli má tato hora tři jména: „hora Boží“, „hora Oréb“ a „hora Sinaj“. Vedle toho je moderním jménem této hory „Jabal Al Lawz“. Od tohoto okamžiku však budeme horu nazývat horou Oréb, protože je to krátké a jasné označení a nedochází k záměně s tradiční horou Sinaj na Sinajském poloostrově. Oréb je hebrejské slovo a znamená „suchý“ nebo „pustý“. Oba dva tyto popisy velmi dobře odpovídají hoře Oréb. Jak hora Oréb vypadala?

Biblické texty nám podávají mnoho popisů hory Oréb. Některé z nich jsou přímými popisy, v jiných případech je to věcí podmínek, které musí existovat. Navíc, vedle biblických textů existují zmínky Josefa Flavia, lidové tradice a zmínky v Koránu. Existuje více popisů hory Oréb a jejího bezprostředního okolí, než by si člověk pomyslel. Z tohoto důvodu je daleko více neuvěřitelné, že bylo přijato tradiční místo této hory na Sinajském poloostrově, protože takovéto umístění především nesplňuje žádné z níže uvedených kritérií.

Celý izraelský lid se měl utábořit před horou Oréb (Ex. 19:2; JA 3/5:1). Celý izraelský lid, přibližně několik milionů lidí a všechen jejich dobytek, měl před horou Oréb nalézt dostatek místa. K tomu bylo potřeba mít velkou plochu. V údolích rozkládajících se vpravo, vlevo a přímo rovně je dostatek místa, kde se dá postavit stany a držet dobytek.

Izraelský lid nyní táboří na východním pobřeží Akabského zálivu, naproti Nuweibě. Podle Bible zakusili období pozdvižení prostřednictvím projevení Hospodinova vedení a jeho ochrany. Izraelský lid je nyní národem odvážným, vyzbrojeným a dobře zorganizovaným národem.

Oblast tábořiště má nejméně 40 km2 a pokud bychom započítali i údolí ve všech směrech, pak ještě více. V místě tábořiště byla nalezena část (asi čtvrtina) mlýnského kamene, kámen, který spolu s kusem polena (mortel a palička do hmoždíře) nebo kámen, který byl používán na mletí obilí. V tomto případě byly pravděpodobně používány k přípravě manny na pečení chleba. Jak můžeme vidět, byly tyto mlýnské kameny vyrobeny stejným způsobem, což značí egyptský původ.

Podél cesty Izraelců byly nalezeny kamenné kruhy. Například v Negevské poušti a na dalších místech dnešního Izraele. Na hoře Oréb se nachází velký počet kamenných kruhů, ale ty se nalézají na západní straně hory, na „zadní“ straně nebo v okolí místa, které bylo s největší pravděpodobností Rafidim.

Existují dohady o tom, zda tyto kruhy rámovaly okraje stanů. Na obrázku vpravo můžeme uprostřed kruhu vidět velký kámen. Tento kámen snad držel látku stanu, který pak byl rozprostřen přes kameny a který byl napnutý a dole přichycen kameny, které byly na okraj látky položeny. Kruhy z kamenů zde také mohou být za účelem podpory sloupu stanu zvedající střechu stanu.

Biblické texty a Josefus Flavius udávají, že lid žil ve stanech. Kamenné kruhy mohly také sloužit k tomu, aby bylo možné udržovat dobytek mimo stany, tyto stany neměly vždy uzavřené boční stěny. Ale protože biblický text uvádí, že izraelský lid se utábořil před horou a zde se žádné kamenné kruhy nenacházejí, mohlo se jednat o zcela odlišný případ. Kruhy z kamenů mohly být také vystavěny proto, aby bylo možné udržet zvířata na místě, která mohla být „ustájena“ na západní straně hory, zatímco lid a jejich tábor byl na druhé straně, na východě, před horou.

Můžeme se pouze dohadovat o přesném účelu těchto kruhů, ale je jisté, že kolem hory Oréb považovalo velké množství lidí za důležité postavit velké množství těchto kamenných kruhů. Jinak se jedná o neobydlenou poušť. Můžeme dodat, že není pochyb o tom, že prostor pro tábořiště byl na tomto místě neomezený.

Kartografové tradičně umisťovali horu Sinaj na poloostrov, kterému říkáme Sinajský. Každým rokem se k té hoře scházejí poutníci. Avšak nález místa přechodu Rudého moře v Akabském zálivu učinil zjevným to, že hora Sinaj musí být v Saudské Arábii. Vždyť i samotná Bible o tomto faktu svědčí: „hora Sinai leží v Arábii“ – Galatským 4/25.

Vědí, kam jdou, alespoň Mojžíš a Aron to vědí; nejprve putují na Horu Oréb uctívat Hospodina a pak do země Kanán, země, která oplývá mlékem a strdím, kterou Hospodin ve své smlouvě s otci Izraele, Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, lidu zaslíbil. Podle Bible však izraelský lid neví, ať jde o těžkosti, utrpení a dramatický Boží zásah, co jej očekává. Izraelský lid nyní balí svůj tábor a vydává se na cestu k velmi zvláštní hoře. Ale Mojžíšovi znovu není dovoleno zvolit nejkratší a nejrychlejší cestu.

Podle Bible má Hospodin tuto část cesty plně ve svých rukou. Po přechodu Rudého moře putuje izraelský lid tři dny Etamskou pouští nebo také pouští Sur. Stojí za povšimnutí, že biblické texty udávají obě dvě jména této pouště (Ex. 15:22; Nu. 33:8). Jistě nebylo snadné putovat s celým národem a s jeho dobytkem rozlehlou pouštní oblastí. Prvním omezením byla zásoba vody. Hořká voda.

Josefus Flavius uvádí, že lid s sebou měl vodu na cestu po Sinajském poloostrově (JA 3/1:1). Je pravděpodobné, že s sebou měli vodní měchy zhotovené z ovčích kůží, ale tato voda nyní došla. Po třech dnech bez vody je situace kritická. Jsou vysláni průzkumníci, ale ti žádnou dobrou vodu nenalézají, takže lid musí zůstat na místě, kde je alespoň špatná voda.

Lid je sklíčený, rozčilený a vyčerpaný. Snadno si můžeme představit zoufalství, které se mezi lidem šířilo, když se jim podařilo nalézt pouze hořkou vodu a dva miliony lidí a všechen jejich dobytek umírá žízní. Bible vysvětluje, že Hospodin svůj lid zkouší a Mojžíš se na Hospodina obrací v modlitbě:

„I volal k Hospodinu, a ukázal mu Hospodin dřevo, kteréž jakž uvrhl do vod, učiněny jsou sladké vody. Tu vydal jemu práva a soudy, a tu ho zkusil.“ (Ex. 15:25)

Podle Josefa Flavia izraelský lid zvítězí a získá jako kořist, kterou Amalechitům odeberou, spoustu vybavení a cenností (JA 35:4). Bible vypráví, že Mojžíš staví Hospodinu oltář, aby jej uctil. Oltář, který Mojžíš pojmenuje „Hospodin, korouhev má!“ (Ex. 17:15). Mojžíš jej staví poblíž hory Oréb, Jen několik set metrů od roviny se nachází kamenný oltář. Je známo, že izraelský lid stavěl oltáře Hospodinu při zvláštních příležitostech, aby jej uctil a vítězství nad Amalechity bylo velmi mimořádnou příležitost.

Je velmi pravděpodobné, že Mojžíš během této bitvy stál na tomto kopci poblíž skály. Josefus Flavius uvádí, že ženy a děti byly během bitvy shromážděny kolem skály Rafidim. Část izraelských bojovníků byla vyčleněna, aby je chránila od útoku během bitvy (JA 3/2:3). Jestliže měl Mojžíš postavit oltář na tomto místě, pak máme velmi dobrý důvod se domnívat, že to bylo velmi blízko skály Oréb. Kamenný oltář, který byl nalezen poblíž tohoto kopce, je asi metr vysoký.

Několik z výše uvedených bodů naznačuje, že pro Rafidim byl charakteristický kopec, z nějž mohl Mojžíš řídit bitvu (poblíž skály Oréb, podle Josefa Flavia). Kopec musí být obklopený rovinou. Oblast je rovinatá, písko-štěrkovitá, z níž vystupuje Rafidim.

Oblast je snadno přístupná z údolí, která sem vedou z různých směrů. Později měl Mojžíš při skále Oréb vystavět oltář jako projev díků Hospodinu. Kamenný oltář se nachází velmi blízko skály Oréb. Celkem existuje mnoho faktorů a archeologických nálezů, které potvrzují hypotézu, že popisované místo je skutečně Rafidim. Všechny popisy místa, které uvádí biblický text i Josefus Flavius, do detailu souhlasí.

Na Hospodinův příkaz Mojžíš udeřil do toho, co Bible označuje jako „skála“ v Horebu. Vytryskla z ní čerstvá voda, která zásobovala Židy a jejich stáda po dva roky, co tam tábořili. Lidmi vyhloubená koryta se táhnou ze skály dolů na rovinu, kde Hebrejci tábořili.

Navíc, Rafidim bylo místem posledního tábořiště před horou Sinaj (horou Oréb). Tábořiště při hoře Oréb se nacházelo na druhé straně hory Oréb, na východě, zatímco Rafidim leží na západě hory Oréb. Izraelský lid k hoře Sinaj došel. Podle biblických textů dosáhl izraelský lid prvního cíle své cesty, hory Sinaj, na které měl uctívat Hospodina, po osmi týdnech ode dne, kdy vyšel z Egypta. Lid vyšel z Egypta patnáctého dne prvního měsíce a Boží hory dosáhl patnáctého dne třetího měsíce. Viz (Ex. 19:1-3) a (Nu 33:3).

Sledovali jsme izraelský lid od místa přechodu přes Rudé moře až k Boží hoře, která byla nazývána také Oréb a podle hypotézy této knihy je to hora Jabal Al Lawz. Existuje mnoho věcí, které podporují hypotézu, že dnešní Jabal Al Lawz je biblickou horou Sinaj. Oáza s palmami a dvanácti studnami odpovídá Elimu. Rozpuklá skála s vodní erozí na zadní straně Orébu (skála Oréb) spolu se starověkým oltářem. Nejvyšší hora v oblasti s mnoha nálezy.

Tyto nálezy představují tábořiště (kde byl nalezen mlýnský kámen) před horou, kterou místní obyvatelé považují za svatou. Po nalezení předmětů byla oblast oplocena a je chráněna saúdsko-arabskými hlídkami s automatickými puškami, jelikož je toto místo, podle označení na plotě, považováno za archeologickou lokalitu. Místo velmi dobře odpovídá biblickému popisu hory. Nálezy jsou dokumentovány fotografiemi, stejně tak, tam kde je to vhodné, satelitními snímky.

Charakteristiky nálezů:

– Nejvyšší hora v oblasti;
– Ohromné bloky na úbočí hory;
– Jeskyně;
– Rozsedlina;
– Rovina;
– Oltář na úpatí;
– Oltář pro uctívání egyptského Apise (kult býka);
– Dno řeky;
– Zbytky studní;
– Kamenné kruhy;
– Vztyčené sloupy;
– Ohromný prostor pro tábořiště;
– Orientace na východ;
– Možné místo Rafidim s puklou skálou a oltářem;
– V zemi madianské;
– Velmi blízko místa, kde s největší pravděpodobností žil Jetro;
– Přechod přes Rudé moře proto, aby lid došel k hoře;
– Hranice kolem hory;
– Souvislost se jménem (Hurab/Oréb);
– Místní tradice.

Na úpatí hory Jebel el Lawz je velký oltář, na kterém jsou vyryty kresby egyptských posvátných býků či telat. Když Ron Wyatt tento oltář ukázal archeologovi z Rejhardské university, on okamžitě rozpoznal jeho důležitost. V Saudské Arábii není žádné jiné naleziště jako toto. Příběh o zlatém býčku ve 32. kapitole Exodu je dobře znám a nyní byl skutečný oltář konečně nalezen. Nicméně, dokud saudské úřady nepovolí přístup na to naleziště cizincům, jeho prohlídka je krajně obtížná. Navzdory tomu si je ale někteří s úspěchem prohlédli.

Hora, o které dnes věříme, že je pravou horou Sinaj, je na současných mapách známá jako Jebel el Lawz. Tato hora obepíná plochu dostatečně velikou na umístění milionů lidí a jejich dobytka a stád. Vrcholek hory je zčernalý. Exodus 19/18 zaznamenává: „Celá hora Sinai byla zahalena kouřem, protože Hospodin na ni sestoupil v ohni. Kouř z ní stoupal jako z hutě“. Naleziště ukazuje všechny známky tábora milionů lidí. Jsou tam stopy starodávných stanů, svědectví ohromného zásobování vodou a dokonce i oltář, na kterém byla vztyčena socha býčka.

Po tom, co Ron Wyatt přivedl toto místo k pozornosti v roce 1984, saudské úřady obehnaly oblast u paty hory drátěným plotem a prohlásily tuto zónu za archeologické naleziště, z dosahu neoprávněných osob. Sám jsem se pokusil do Saudské Arábie vycestovat, ale saudské úřady nepovolují turistická víza. I když se tam dostanete na pracovní či náboženské vízum, musíte se držet přísných regulí, tras cest a pokynů náboženské policie.

Po dalším putování dorazil izraelský lid do Elimu. Elim bylo místo se sedmdesáti palmami a s dvanácti vodními prameny (Ex. 15:27). Dnes se zde, v oáze rozkládající se v oblasti, kterou izraelský lid putoval, nachází několik set palem a dvanáct studní. Dvanáct studní se v této oáze stále používá. Palmy, které v této oáze rostou jsou v této oblasti velmi vzácné. Když opustili Elim, byli na cestě už třicet dnů, jelikož vyšli patnáctého dne prvního měsíce, a z Elimu odešli patnáctého dne druhého měsíce.