Pravda o pekle

Peklo je zahaleno mnoha tajemstvími, mýty a pověrami. Falešné představy o tomto místě nevznikají pouze v pohádkách pro děti, ale mají svůj pravý původ v nebiblickém učení mnoha církví. Dále se množí i svědectví lidí, kteří údajně zažili vidění pekla a ve svých knihách barvitě popisují kruté mučení zavržených, jejichž utrpení prý nezná konce. Jsou jejich hrůzné vize pravdivé? Otázky týkající se pekla a věčného osudu bezbožných si jistě zaslouží odpovědi. Tyto odpovědi mohou přijít pouze z Bible, která nám ukazuje správný pohled na nebe a peklo.

Mimochodem, samotný pojem „peklo“ není v dnešním chápání stejný jako v biblických dobách. Slova, která překládáme jako „peklo“, se v Bibli vyskytují 54krát a jejich původní význam je různý. Ve Starém zákoně je výraz „peklo“ překládán hebrejským slovem „Šeol“ (31x), což znamená „hrob“. V Novém zákoně najdeme slovo „peklo“ přeložené z řeckých výrazů jako „Hades“ (10x), což rovněž znamená „hrob“, „Gehenna“ (12x), což označuje „místo hoření (spalování)“, a „Tartarus“ (1x), což je „místo temnoty“.

Než se pustíme do zkoumání biblických pravd o pekle, je důležité pochopit, že v biblickém pohledu existují pouze dvě alternativy – nebe pro vítěze a peklo (vlastně ohnivé jezero) pro zavržené.

Syn člověka pošle své anděly, ti vyberou z jeho království každé pohoršení a každého, kdo se dopouští nepravosti, a hodí je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce. Kdo má uši, slyš! (Mt 13:41-43)

Ježíš učil, že každá duše bude buď zachráněná, nebo ztracená. Neexistuje žádné neutrální místo, něco mezi nebem a peklem, a očištění (jakékoliv učení o očistci) není v biblickém učení podporováno. Očistec vychází z pohanského náboženství starověkého Babylónu a nemá žádný biblický základ. Pokud vezmeme v úvahu dva definitivní osudy pro každého člověka, který se narodil, je jasné, že bychom měli s velkou vážností hledat správnou cestu – cestu k záchraně do nebeského království. Ježíš řekl:

„Já jsem ta cesta, pravda a život“.

Pokud chceme jít po cestě života, musíme jít za Ježíšem. A pokud chceme pochopit pravdu o pekle, měli bychom přijmout přesně to, co o pekle učil On sám. Jeho učení je jediné, které je plně spolehlivé a pravdivé. Mnoho křesťanských církví učí, že při smrti duše vylétne z těla a putuje buď do nebe, nebo do pekla. Nic takového však Ježíš neučil. A nikdy netvrdil, že bezbožné osoby čeká ihned po smrti věčné utrpení. Co tedy Ježíš učil o pekle?

Svádí-li tě k hříchu tvá ruka, utni ji; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačen, než abys šel s oběma rukama do pekla, do ohně neuhasitelného. (Mk 9:43)

Kristova slova jasně dokazují, že je to tělo, které je vrženo do ohně, a ne nějaká mystická duše. V Matoušovi 5:30 Ježíš mluví o „celém těle“ vrženém do pekla, což potvrzuje, že peklo se týká fyzického těla a ne nehmotné duše. Ačkoliv se dnes v mnoha křesťanských církvích objevují dramatické promluvy o duši, která opouští tělo při smrti a nemá hmotu ani tvar, tento pohled nemá nic společného s tím, co učil Ježíš.

V evangeliích čteme, že Kristus opakovaně mluvil o tom, že ti, kteří budou vrženi do ohně, půjdou tam s rukama, nohama, očima a dalšími částmi fyzického těla. Nebudou se nacházet v nějakém nehmotném stavu ani jako beztvarý duch či duše. Nyní se podívejme na velké biblické pravdy, které nám osvětlí většinu otázek týkajících se osudu bezbožných a podstaty pekle.

Nejdříve soud, potom trest

První důležitý fakt o pekle je, že ti, kteří odmítli dar spasení, nepřijdou na místo trestu ihned po smrti, ale jsou uchováni v hrobě, dokud nenastane den soudu. Tuto pravdu můžeme pochopit z Ježíšova podobenství o pšenici a koukolu. Poté, co člověk zasel pšenici na pole, přišel jeho služebník se zprávou, že mezi obilím roste koukol. Ptal se, jestli má vytrhat plevel, dokud je malý. Pán mu odpověděl:

Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly. (Mt 13,29-30)

Teď se podívejme, jak Ježíš vysvětluje smysl tohoto podobenství:

Rozsévač dobrého semene je Syn člověka a pole je tento svět, dobré semeno jsou synové království, ale koukol jsou synové toho zlého. Nepřítel, který je rozsívá, je ďábel, žeň je konec tohoto světa a ženci jsou andělé. Jako se tedy sbírá koukol a spaluje se ohněm, tak to bude při konci tohoto světa. Syn člověka pošle své anděly a ti vyberou z jeho království všechno pohoršující i ty, kdo konají nepravost, a uvrhnou je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů. (Mt 13,37-42 NBK)

To, co Ježíš řekl o konečném soudu a osudu zlostníků, je tak jasné, že to může pochopit i dítě. Řekl, že koukol představuje zlé lidi, kteří budou vrženi do ohně na konci světa. Oddělení dobrých a zlých mělo nastat při žni a Kristus jasně řekl, že „žně jsou konec světa“. Jak si někdo může špatně vyložit tato Ježíšova slova? Představa, že hříšníci budou vrženi do ohně ihned po smrti, je v přímém rozporu s Ježíšovým učením. Jelikož soud má nastat až po Ježíšově návratu, je nemožné, aby byl někdo trestán před touto dobou. Spravedlnost vyžaduje, aby byl člověk postaven před soud dříve, než bude potrestán. Petr řekl:

Pán však dovede vytrhnout zbožné ze zkoušky, ale nespravedlivé uchovat pro trest v den soudu. (2Pt 2,9)

Tato myšlenka logiky a spravedlnosti v biblickém pojetí je zcela jasná. Představme si, že někdo je obviněn z krádeže a přiveden před soud. Soudce by nemohl říct: „Zavřete ho na 10 let, a pak se rozhodnu, jestli je vinen nebo ne.“ Ani lidský soudce by nebyl tak nespravedlivý, natož Bůh. Pokud přijmeme to, co říká Písmo, nemůžeme o této věci pochybovat. Bezbožní jsou „uchováni“ do **dne soudu“. Proč? Aby byli „potrestáni“. To znamená, že nemohou být potrestáni před soudit se. Bible tak jasně odpovídá na otázku, kde budou uchováni.

Nedivte se tomu, neboť přichází hodina, kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou; ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení. (J 5,28-29)

Ježíšovo učení o konečném soudu je jasné: jak dobří, tak i zlí vyjdou ze svých hrobů, aby obdrželi buď život, nebo zatracení. To jasně dokazuje, že mezi smrtí a vzkříšením žádnou odměnu ani trest nepřijmou. Ježíšova slova ukazují, že odplatu obdrží až v okamžiku vzkříšení, když vyjdou ze svých hrobů, ve kterých byli uchováni. Pokud stále hledáte další důkazy pro toto biblické tvrzení, čtěte následující Ježíšova slova.

Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých. (Luk 14,14)

Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání. (Mt 16,27)

Ježíšovo konečné rozhodnutí o odplatě přichází až při jeho návratu se svými anděly, kdy odmění každého podle jeho jednání. Není žádné odměny ani trestu před tímto vzkříšením spravedlivých při Ježíšově druhém příchodu. Tyto verše jsou natolik jasné, že nemůže být žádná pochybnost o jejich významu. Když je čteme v celkovém kontextu, zjistíme, že Ježíšova slova jsou přímá, jednoznačná a neobsahují žádný skrytý význam. Ježíš je citován i v poslední kapitole Bible, kde znovu potvrzuje své sliby o spravedlivém soudu.

Hle, přijdu brzo, a má odplata se mnou; odplatím každému podle toho, jak jednal. (Zj 22,12)

Jan nám připomíná, že „každý“ člověk obdrží svou spravedlivou odměnu při Kristově návratu na Zemi. Daniel psal, že ti, kteří:

„spí v prachu země, procítí, jedni k životu věčnému, druzí pak ku pohanění a ku potupě věčné.“ (Dan 12,2 kral.)

Mohou být nějaké pochyby o tom, kdy budou bezbožní souzeni a kdy obdrží svůj trest? Nebo o tom, kde jsou uchováni před svým vzkříšením? Máme svědectví Petra, Daniele i samotného Ježíše. Prostor pro dohady není.

Před vzkříšením nebude druhá smrt

Jan popsal trest bezbožných těmito slovy:

Avšak zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt. (Zj 21,8)

Ve Zjevení Jana se mluví o ztracených osobách, které jsou ukázány v pekelném ohni, kde nesou odplatu za své hříchy. Podle Jana tato odplata představuje „druhou smrt“, což je významný teologický termín, který zůstává záhadou pro mnohé čtenáře. To dokazuje, že bezbožní lidé nebudou vrženi do ohnivého jezera ihned po první smrti, ale až po vzkříšení z mrtvých na konci světa. Tito lidé zažijí druhou smrt v ohnivém jezeře.

Je důležité si položit otázku: Jak by vůbec mohli zemřít druhou smrtí, pokud jim dříve nebyl dán „druhý život“? Svůj první život lidé prožili na tomto světě, zemřeli první smrtí a byli pohřbeni. Před tím, než budou moci zemřít druhou smrtí, musí být vzkříšeni – musí jim být dán druhý život.

To se stane na konci světa, kdy všichni, kteří jsou v hrobech, podle Janovy zvěsti „vyjdou“ (J 5,28). Trest v pekelném ohni nepřichází v okamžiku první smrti, jak mnoho lidí mylně věří, ale až po vzkříšení na konci dějin tohoto světa. Druhá smrt je nejen konečná, ale také věčná, bez možnosti vzkříšení. Po popisu vzkříšení spravedlivých a jejich tisícileté vlády s Kristem pokračuje Jan slovy, která poskytují hlubší pohled na osud těch, kteří neuvěřili.

Ostatní mrtví však nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší. (Zj 20,5)

„Ostatní mrtví“ samozřejmě představují všechny bezbožné lidi, kteří kdy žili. Po jejich vzkříšení na konci tisíciletí naberou události opět dramatický spád…

Až se dovrší tisíc let, bude satan propuštěn ze svého žaláře a vyjde, aby oklamal národy ve všech čtyřech úhlech světa, Góga i Magóga. Shromáždí je k boji a bude jich jako písku v moři. Viděl jsem, jak vystoupili po celé šíři země a obklíčili tábor svatých a město, které miluje Bůh. Ale sestoupil oheň z nebe a pohltil je. (Zj 20,7-9)

Vzkříšení bezbožných poskytne Satanovi jedinečnou příležitost pokračovat v boji proti Bohu a jeho svatým. Postaví se do čela zástupu ztracených, kteří vstanou z mrtvých a budou následovat jeho svody. Ještě jednou se pokusí svést tyto lidi, přesvědčit je, že mají šanci zaútočit na Nový Jeruzalém, jenž sestoupil z nebe jako symbol Boží přítomnosti a moci (Zj 21,2). Jakmile obklíčí svaté město, bezbožní budou náhle pohlceni ohněm, který přichází z nebe. Tento okamžik představuje konečný trest za hříchy a ztělesnění pekelného ohně, který znamená poslední fázi Boží spravedlnosti. Tento akt je konečný a nezvratný, plně naplňuje Boží soud a odplatu za zlo, které bezbožní vykonali během svého života.

Umístění pekla

Petr zřetelně označuje místo trestu bezbožných, když píše, že naše Země je připravena na oheň, který přinese soud a zahynutí zlým.

Týmž slovem jsou udržována nynější nebesa a země, dokud nebudou zničena ohněm; Bůh je ponechal jen do dne soudu a záhuby bezbožných lidí. (2 Pt 3,7)

O několik veršů dále Petr pokračuje popisem dne Páně, kdy bude vše roztaveno v ohnivém žáru (2Pt 3,10).Ve Starém zákoně můžeme najít například tento obraz:

Je to den Hospodinovy pomsty, rok odplaty v soudní při Sijónu. Potoky Edómu se změní v smůlu a jeho prach v síru, jeho země se stane hořící smolou. (Iz 34,8-9)

Prorok Izajáš v rámci své vize ukazuje naši planetu, která je celá pokryta spalujícím ohněm, symbolizujícím Boží hněv a spravedlivý soud. Potoky a prach budou vyzařovat destruktivní žár, který neúprosně ničí vše, co je v jeho dosahu. Tento obraz představuje Boží odplatu, která bude provázena soudem na konci časů. Podle Izajáše bude tento ohnivý trest součástí konečného soudního sporu, kde spravedliví budou odděleni od bezbožných, a odplata za hříchy bude nevyhnutelná. David, ve svých básních a proroctvích, používá podobná slova, aby popsal osud bezbožných – lidi, kteří se dopustili zla a odmítli Boží spravedlnost.

Sešle na svévolníky déšť žhavého uhlí a hořící síry, jejich údělem se stane žhoucí vichr. (Ž 11,6)

Dalším důležitým biblickým faktem tedy je, že peklem, tj. místem trestu, bude naše Země proměněná v ohnivé jezero (viz. Zjevení 20).

Utrpení v pekelném ohni není bez konce

Jedním z často kladených otázek ohledně pekelného ohně je, jak dlouho budou bezbožní trpět a žít v tomto věčném trestu. Bible neposkytuje přesnou odpověď, ale některé verše nám naznačují, co se bude dít. Přirovnání svévolníků k strništi (Mal 3,19) nebo slámě (Iz 47,14) ukazuje na úplnou zničení, což naznačuje, že trest není nekonečný, ale konkrétní. Je však naprosto jasné, že bezbožní nebudou žít věčně v ohnivém jezeře. Existuje několik důvodů, proč si můžeme být tímto tvrzením jisti. Za prvé, podle Biblických proroctví má být tato Země nejen místem trestu, ale také konečným domovem pro spravedlivé, což svědčí o tom, že její poslední fáze nebudou dominovány věčným utrpením bezbožných. Ježíš, ve svých slovech, jasně řekl:

Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. (Mt 5,5)

Poté, co popsal tuto Zemi explodující a hořící, uviděl Petr novou Zemi naplněnou spravedlností.

Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost. (2 Pt 3,13)

Bezbožní nemohou žít věčně v utrpení na této planetě, protože Země byla celá zaslíbena Abrahamovu duchovnímu potomstvu (Ř 4,13). Po očištění od prokletí hříchu bude planeta navrácena k svému původnímu stavu, jak je to napsáno v Božím plánu. Stane se tak dokonalým domovem pro dokonalé lidi, což je cílem, pro který ji Bůh stvořil. Za druhé, bezbožní nemohou věčně žít na Zemi, protože nikdy nepřijali Krista a tím pádem nemají nárok na věčný život. Pouze spravedliví mohou získat tento dar věčnosti, jak je přislíbeno ve spasení skrze Krista. Tento dar věčného života je přidělen těm, kteří následují Kristovu cestu spravedlnosti, a odměna za tuto víru bude věčné štěstí v Božím království.

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16)

Co se stane s těmi, kteří nevěří v Ježíše Krista? Bible jasně říká, že takoví lidé zcela jistě zahynou. Jak je psáno v Římanům 6,23, „mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ Tato slova nám nezanechávají žádné pochybnosti o osudu bezbožných. Bezbožným nebyl nikdy zaslíben život, ale pouze věčná smrt. Věčný život je zaslíben pouze těm, kteří žijí podle Boží vůle a přijímají Ježíše Krista jako svého Spasitele. Tento dar života bez konce není automatický pro všechny, ale je darován spravedlivým. Je jediná cesta k získání tohoto daru – a tou je víra v Ježíše Krista. Jan tuto cestu popisuje následovně:

A to je to svědectví: Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život. (1 J 5,11-12)

Mají snad ti, kteří budou v ohnivém jezeře Syna Božího? Samozřejmě, že ne. Tak jak by potom mohli mít život? Jan říká, že:

„Kdokoliv nenávidí svého bratra, je vrah – a víte, že žádný vrah nemá podíl na věčném životě„ (1 J 3,15).

Budou vrazi žít v pekelném ohni celou věčnost? Podle Písma ani náhodou. Z biblického pohledu je naprostý nesmysl věřit tomu, že by mohl být věčný život získán z jiného zdroje než od Ježíše Krista. Jak by jej tedy mohli obdržet bezbožní? Apoštol Pavel říká, že Ježíš Kristus „zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu“ (2 Tim 1,10). Duchem svatým inspirované Písmo zná jedinou cestu k nesmrtelnosti – Krista. Nebo je snad někde v Bibli verš, který mluví o nesmrtelnosti vložené na ty, kdo Ježíše odmítli? V Písmu můžeme mnohokrát číst o tom, že spravedliví obdrží nesmrtelnost, ale nikde o tom, že by ji obdrželi nevěřící. Apoštol Pavel píše ve svém listu do Korintu následující slova:

Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. (1 Kor 15,51-53)

Tento text hovoří o určitém bodě v čase, kdy budou spravedliví proměněni v nesmrtelné bytosti. K tomu však stále ještě nedošlo. Tato událost nastane, až se vrátí Ježíš Kristus, až zazní poslední troubení a dojde ke vzkříšení. Nikde v Bibli se nedočteme, že by podobným způsobem byli proměněni i bezbožní. Právě proto, že ztracení nikdy neobdrží tento dar věčného života, nemohou věčně žít v ohnivém jezeře. Jan 3,16 hovoří jasně – ti, kdo nevěří v jediného Božího Syna, zahynou. Zemřou „druhou smrtí“ – věčnou smrtí, ze které není vzkříšení. Je to věčný trest bez konce, protože z druhé smrti není návratu.

Víra ve věčné utrpení ztracených v ohnivém jezeře je neopodstatněná a nesmyslná. Je to v rozporu s Biblí a odporuje zdravému rozumu. Ezechiel říká: „Zemře ta duše, která hřeší“ (Ez 18,4). Ať už pod pojmem duše rozumíme cokoliv, Bible jasně uvádí, že duše může zemřít a v důsledku hříchu také zemře.

Neuhasitelný oheň a věčná muka

Ale co neuhasitelný oheň, který podle Písma pohltí bezbožné? Neznamená to snad, že tento oheň nebude mít konce? Pekelný oheň skutečně nebude nikdo schopen uhasit a tak z něj uniknout. Není to obyčejný oheň, ale zvláštní oheň od Boha. Izajáš o něm říká:

Hle, jsou jako sláma, spálí je oheň. Ti nevysvobodí z moci plamene ani vlastní život. Nezbude ani žhavé uhlí pro ohřátí ani oheň, u něhož by bylo možno sedět. (Iz 47,14)

Poté, co oheň ukončí své dílo zničení, uhasne. Nakonec z něj nezůstane ani žhavý uhlík. To říká Písmo. Jeremiáš předpověděl, že pro neposlušnost Izraelců bude Jeruzalém hořet ohněm, který nebude možné uhasit (Jer 17,27). Přesto toto město nakonec shořelo na popel (2 Par 36,19-21). Slovo „neuhasitelný“ neznamená, že oheň bude hořet věčně. Pouze označuje oheň, který nikdo nemůže uhasit.

A co slovo „věčný“, které je v Bibli použito při popisu pekelného ohně? Pokud dovolíme Písmu, aby samo tento termín definovalo, nemusíme být zmatení ani vidět v jeho popisu rozpory. Mnozí dělají chybu, že na toto biblické slovo aplikují moderní význam, aniž by zkoumali jeho starověké užití v kontextu. To je v rozporu s klíčovým principem výkladu Bible. Faktem je, že i označení „věčný oheň“ neznamená, že tento oheň nikdy neuhasl. Stejný výraz je použit v Judově listu 7 ve vztahu ke zničení Sodomy a Gomory. Tato města byla zničena ohněm, který byl věčný ve svém účelu – definitivní a nezvratný.

Podobně jako oni i Sodoma, Gomora a okolní města se oddaly smilstvu, propadly zvrhlosti, a jsou nám výstražným příkladem trestu věčného ohně. (Jud 7)

Je naprosto jasné, že Sodoma ani Gomora dnes již nehoří. Na místech, kde tato města kdysi stála, se dnes nachází Mrtvé moře a poušť. Přesto však podle Písma hořela „věčným ohněm“. Tento výraz označuje definitivní a nezvratné zničení, nikoli nekonečné hoření. Sodoma a Gomora nám podle Bible slouží jako výstražný příklad „trestu věčného ohně“ (Judův list 7).

Také města Sodomu a Gomoru odsoudil k záhubě a obrátil v popel. Tím dal výstrahu budoucím bezbožníkům. (2 Pt 2,6)

„Věčný oheň“, který spálil Sodomu a Gomoru na prach, je příkladem toho, co se stane bezbožným. Stejný druh ohně, který zničil tato města, zničí také ztracené v ohnivém jezeře. Tento „věčný oheň“ je spálí na popel a ukončí jejich existenci. Bible tuto skutečnost potvrzuje a uvádí ji jako příklad definitivního a nezvratného trestu.

Hle, přichází ten den hořící jako pec; a všichni opovážlivci i všichni, kdo páchají svévolnosti, se stanou strništěm. A ten přicházející den je sežehne, praví Hospodin zástupů; nezůstane po nich kořen ani větev… …rozšlapete svévolníky, že budou jako popel pod chodidly vašich nohou v ten den, který připravuji, praví Hospodin zástupů. (Mal 4,1.3)

Tato slova jsou zcela jasná. Dokonce i kořen – satan – bude tímto „věčným ohněm“ naprosto pohlcen a nezůstane z něj vůbec nic. Pokud dovolíme Bibli, aby sama vysvětlila použité termíny, celý obraz je mnohem jasnější. Jak by musela být tato slova překroucena, aby byl jejich zřejmý význam změněn? Jen ti, kteří věří tradici, ve které byli vyučeni, více než Božímu slovu, mohou číst slova „sežehne… nezůstane po nich… budou jako popel“ a stále trvat na tom, že bezbožní budou žít a trpět věčně.

Připouštím, že pokud jde o peklo, můžeme najít i nejednoznačné verše. Jak jsme však zjistili, všechny jsou v souladu, pokud dovolíme Bibli, aby se vykládala sama. Ani Ježíšova slova v Mt 25,46 nejsou matoucí, pokud pochopíme, co skutečně říkají.

A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života. (Mt 25,46)

Mnozí jsou zmateni slovy „věčná muka“ nebo „věčné trápení“ (kral.). Muka (trápení) jsou překladem řeckého slova „kolasis“, které podle slovníku na www.blueletterbible.org znamená „trest“. To znamená, že nejde o věčná muka nebo trápení, ale o „věčný trest“. Tento „věčný trest“ poukazuje na skutečnost, že důsledky tohoto trestu jsou věčné. Říká nám Písmo, co je tímto trestem? Samozřejmě. Tímto trestem je definitivní a nezvratné zničení, což potvrzuje Bible na mnoha místech.

… odplatou za hřích je smrt… (Ř 6,23 NBK)

Ježíš ve verši Mt 25,46 jednoduše říká, že druhá smrt bude mít věčné trvání. Nikdy neskončí a nebude překonána vzkříšením. Tento stav je konečný a nevratný. Apoštol Pavel jasně vysvětluje, co bude trestem pro ty, kdo nepřijali dar spasení.

…aby v plameni ohně vykonal trest na těch, kteří neznají Boha, a na těch, kteří odpírají poslušnost evangeliu našeho Pána Ježíše. Jejich trestem bude věčná záhuba `daleko od Pána a slávy jeho moci´… (2 Tes 1,8-9)

Trestem je věčná záhuba – zničení navždy. Z tohoto trestu nebude vzkříšení, ani naděje života. Tento stav je konečný a bez návratu. Následující verš objasňuje, kdy k tomuto trestu dojde. Nestane se tak ihned po smrti, ale „až v onen den přijde, aby byl oslaven svým lidem a veleben těmi, kdo uvěřili“ (2 Tes 1,10).

Červ, který neumírá a navěky vystupující dým

A kdyby tě sváděla tvá noha, usekni ji. Je pro tebe lepší vejít chromý do života, než mít obě nohy a být uvržen do pekla, do toho neuhasitelného ohně, kde `jejich červ neumírá a oheň nehasne´. (Mk 9,45-46 NBK)

A co tento červ, který neumírá? Někteří lidé jej interpretují jako duši. Myslel to takto Ježíš? Určitě ne. Nikde v Bibli nenajdeme ani náznak, že by byla duše přirovnána k červu. V tomto případě Ježíš použil pro označení pekla slovo „Gehenna“. Gehenna bylo skutečné místo za branami Jeruzaléma, kde neustále hořelo a kde byla spalována mrtvá těla a odpad. Kristovi posluchači mohli sami vidět kouř vystupující z tohoto údolí a pochopit význam tohoto obrazu.

Pokud něco uniklo ničivým plamenům, bylo to rychle zkonzumováno larvami a červy. Tento obraz naprosté zkázy použil Ježíš jako příklad úplného zničení pekelným ohněm. Oheň Gehenny nebyl hašen a červi bez přestání pracovali na naprostém zničení mrtvých těl. Stejně tak ani pekelný oheň neuhasne, dokud nedokoná svou práci.

Další snadno chybně vyložitelný text o pekle je Janova zmínka o dýmu, který bude z hořícího města vystupovat „na věky věků“ (Zj 19,3). Pro ty, kdo neznají použití této fráze na jiných místech Bible, to může být skutečně matoucí. Když ale porovnáme verše ze Starého i Nového zákona, zjistíme, že slova „na věky“ (respektive „navždy„) jsou v Písmu použita na 57 místech, která se vztahují k událostem, které už skončily. Jinými slovy, „na věky“ („navždy„) ne vždy znamená bez konce.

Několik příkladů: V Exodu 21 jsou stanoveny předpisy týkající se otroctví. Když si otrok zvolil pokračování ve službě svému pánu, kterého miloval více než svou svobodu, jeho ucho bylo probodnuto jehlou a Písmo říká, že zůstane jeho otrokem „provždy“ („navěky“ – kral.) (Ex 21,6). Ale jak dlouho bude tento otrok sloužit svému lidskému pánu? Samozřejmě jen tak dlouho, jak bude naživu. Takže slovo „provždy“ („navěky„) neznamená bez konce. Anna vzala svého syna Samuele do Božího chrámu, kde měl být „navždy“ („navěky“ – kral.) (1 Sam 1,22). Ve verši 28 je nám jasně řečeno:

Vyprosila jsem si ho přece od Hospodina, aby byl jeho po všechny dny, co bude živ.

Původní smysl slova „navěky“ („navždy„) odkazuje na nedefinované časové období. Obecně označuje dobu, po kterou může něco existovat za běžných podmínek. Dokonce i Jonášův pobyt v břiše velké ryby je popsán jako trvající „navěky“ („na věčnost“ – kral.) (Jon 2,7), i když trval pouze 3 dny.

Je pravda, že délka života spravedlivých v nebi je popisována stejnými slovy. Spasení budou Boha „navždy“ oslavovat a budou s ním „navěky“ žít. Tyto termíny jsou stejné pro spasené i zatracené, ale je zde zásadní rozdíl v okolnostech. Svatí obdrželi dar nesmrtelnosti, a jejich život se tedy měří Božím životem. Nesmrtelnost znamená, že nepodléhají smrti. Proto slova „navěky“ nebo „navždy“ použitá v souvislosti s nimi mohou znamenat pouze „bez konce„, protože se stali nesmrtelnými bytostmi.

Když se však slova „navěky“ nebo „navždy“ týkají bezbožných, musíme mít na paměti, že hovoříme o smrtelných bytostech, které mohou a musí zemřít. Jejich „navěky“ („navždy„) znamená pouze dobu, po kterou jejich smrtelná přirozenost může přežít v ohni, který je odplatou za jejich skutky.

Duše a tělo zničeny

To nás přivádí k poslednímu faktu týkajícímu se osudu ztracených. Poté, co oheň dokoná své dílo, budou vymazáni z existence. Jejich tělo i jejich duše budou zničeny. Ježíš to říká jasně:

A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle. (Mt 10,28)

Jak může někdo ve světle tohoto konstatování stále tvrdit, že bezbožní budou mít nesmrtelnost? Ježíš, jediný, kdo může dát dar života, odmítá možnost, že by ti, kteří budou v pekle, mohli v jakékoliv formě žít věčně. Jejich život navždy zanikne a jejich tělo bude zničeno v plamenech.

Avšak svévolníci zhynou, nepřátelé Hospodinovi se vytratí jak půvab lučin, vytratí se v dýmu. … Ještě maličko a bude po svévolníkovi, všimneš-li si jeho místa, bude prázdné. (Ž 37,20.10)

Nejsilnější konečná lidská slova jsou použita při popisu zničení ztracených v pekle, ale lidé stále trvají na tom, že pisatelé ve skutečnosti nemysleli to, co jejich slova vyjadřovala. „Zničí“, „pohltí“, „spálí“, „pozře“, „smrt“ – mají snad tato slova nějaký mysteriózní opačný smysl než v jiných knihách? Nemáme žádný důvod, abychom si to mysleli. Faktem je, že teologie se svou doktrínou o věčném utrpení v pekle vytvořila z našeho milujícího Boha obraz stvůry, krutější, než byl kterýkoliv ze sadistických tyranů, kteří kdy žili. I ti nakonec nechají své oběti zemřít. Teologové však tvrdí, že Bůh bude držet nesmrtelné duše naživu jen proto, aby je viděl trpět, svíjet se a křičet po celou věčnost. To je naprostý nesmysl, který je v rozporu s Božím charakterem lásky.

Boží spravedlnost obhájena

Nejen, že učení o věčně hořícím pekle ničí obraz milujícího Boha, ale pokřivuje také pohled na jeho spravedlnost. Vezměme na okamžik v úvahu následky tohoto učení, které tvrdí, že každá ztracená duše je ihned v okamžiku smrti poslána do nikdy nekončících pekelných muk. Dejme tomu, že před 5000 lety zemřel člověk s jediným nevyznaným hříchem. Podle populárního učení by jeho duše šla okamžitě po smrti do pekla, kde bude navždy mučena.

Teď si vezměme například Adolfa Hitlera, který je zodpovědný za smrt milionů lidí. Podle učení o věčných pekelných mukách byla jeho duše ihned vržena do pekla, kde je týrána po celou věčnost. Muž, který zemřel před 5000 lety, tak bude mučen o 5000 let déle než Hitler. Je to spravedlivé? Jednal by Bůh takovým způsobem? To by bylo v rozporu s biblickým tvrzením, že každý ponese odplatu za své činy. Existují dva extrémní pohledy na trest pro bezbožné. Jeden, tzv. universalismus, tvrdí, že Bůh je příliš dobrý na to, aby dovolil, že by byl někdo ztracen. Druhý extrém je učení o nikdy nekončících mukách v pekle. Oba pohledy jsou chybné. Pravda leží mezi nimi. Bůh dopustí, aby bezbožní nesli následky své vzpoury, ale nedovolí, aby zlo a utrpení existovalo věčně.

Mnozí lidé odešli od Boha právě kvůli hroznému učení o věčných pekelných mukách, které pokřivuje jeho milující a spravedlivý charakter. Nemohli milovat Boha, který udržuje bezbožné při životě jen proto, aby trpěli nepředstavitelnými mukami, aniž by měli jinou budoucnost nebo jakoukoliv možnost úniku. Bible nás ujišťuje, že Bůh není žádný tyran. Je to milující Otec, který za možnost záchrany pro své vzdorovité a neposlušné děti zaplatil nevyčíslitelnou cenu.

Již žádná bolest ani smrt

Už brzy bude vesmír očištěn. Všechny důsledky vzpoury proti Bohu budou navždy odstraněny. Nebude hřích, nebudou hříšníci, nebude ďábel, který by pokoušel. Vše bude přesně takové, jaké to Bůh plánoval na počátku. Jan popisuje náš budoucí domov těmito slovy:

A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ (Zj 21,3-4)

Nacházíte v těchto slovech prostor pro nějaké utrpení ve znovustvořeném vesmíru? Bůh řekl, že pláč a bolest už nebudou. Věříte jeho slovům nebo lidským výmyslům? Jen čtyři verše před tím, než napsal toto zaslíbení, Jan popisuje, jak budou bezbožní vrženi do ohnivého jezera:

A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera. A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly… (Zj 20,15-21,1)

Ohnivé jezero má být podle Zjevení 20,9 přímo na naší planetě. Když z nebe sestoupí Nový Jeruzalém, bezbožní budou pozřeni ohněm a zničeni. Poté už nebude žádný smutek, bolest, pláč nebo smrt (Zj 21,4). A jelikož nebude žádná bolest, nemůže existovat ani věčné peklo. Boží plán je jasný – přináší konec veškerého utrpení. Satan zahyne v ohnivém jezeře a Bůh zaslíbil, že v jeho novém království nebude ani stín zla. Nová země bude plná radosti, míru a spravedlnosti, což zcela vylučuje existenci jakéhokoli věčného utrpení.

Peklo není určeno pro nás

Dobrou zprávou je, že peklo nebylo určeno pro lidi. Ježíš Kristus jasně řekl, že pekelný oheň je připraven pro ďábla a jeho anděly (Mt 25,41). Satan nebude vládcem pekla, jak to známe z pohádek. Ohnivé jezero pro něj znamená naprostý zánik, stejně jako pro jeho přisluhovače a následovníky.

Pokud by měl člověk skončit v pekelném ohni, bylo by to největší tragédií. Znamenalo by to odmítnutí Ježíšovy oběti, Boží lásky, Ducha svatého i vlivu nebeských andělů. Odmítnutí spasení skrze Ježíše Krista, jeho prolité krve a oběti na golgotském kříži vede k věčnému zániku. Spasení je možné pouze v Kristu. Nikdo nebude ztracen pouze proto, že zhřešil, protože „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy“ (Řím 3,23). Nebe není uzavřené kvůli konkrétním hříchům, jako je lhaní, krádež nebo cizoložství. Jediný důvod, proč může být někdo ztracen, je odmítnutí obrácení od hříchů a přijetí Boží milosti. Ježíš je připraven odpustit a očistit každého od každé nepravosti.

Pán … si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. (2Pt 3,9)

Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. (Iz 1,18)

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16 )