Pôst a jeho význam

05/02/2020 MrCastiel

Historie

Půst není ani zdaleka vynálezem křesťanským, ba ani ne židovským. Křesťanská církev půst převzala z židovství a z řecko-římského světa a praxi půstu postupně rozvíjela. Židovství znalo původně jen jeden postní den, závazný pro všechny: Den smíření (jom kippur). Ale známkou zbožnosti bylo postit se dvakrát týdně (pondělí a čtvrtek), což dodržoval i farizeus v Lukášově evangeliu (Lk 18,12) a v době Ježíšově měli židé snad až 28 postních dnů v roce.

Při zvláštních příležitostech nebo v dobách nouze byly vyhlašovány veřejné postní dny, kterými se měla vyprošovat pomoc od Boha. Židé půst chápali jednak jako úpěnlivou prosbu k Bohu, jako znamení toho, že to myslí se svou modlitbou vážně, jednak také jako pokání a smír.

V postu před Bohem vyznávali svou hříšnost a prosili o odpuštění a pomoc. Postem se chtějí vrátit k Bohu. Například Mojžíš a Eliáš se postili 40 dnů (Ex 34,28; 1Kr 19,8). Vícedenními posty však jsou mnohdy (ale ne vždy) míněny posty od rána do večera (do západu slunce), tedy nikoli 24 hodin.

Církev brzy přebírá praxi dvou postních dnů, ale na rozdíl od židů středu a pátek (viz Didaché VIII,1). Ve druhém století se ujal zvyk velikonočního půstu. Později si mniši své půsty zostřovali. Mnozí jedli jen obden, jiní, zvlášť v postní době katolické církve, se postili 5 dnů v týdnu a jedli jen v sobotu a neděli. Mimoto si ukládali omezení ve výběru potravin. Zříkali se např. masa, vajec, mléka, vína {jedli chléb, sůl, vodu}.

Církev pak začala zakazovat ve své postní době požívání masa a vína. Do církve se dostali i pohanské prvky, kdy byl půst považován za prostředek potlačování těla.

V pohanských kulturách byl půst také dobře znám. Některé národy věřili, že člověk do sebe potravou vpouští démonické síly. Pythagorejci tvrdili, že masem člověk do sebe vpouští démonickou duši zabitého zvířete a zakazovali jíst maso. Řečtí filozofové očekávali od postu kromě ochrany od nemocí také očistu ducha a vnitřní spokojenost. Stoikové zase vidí v askezi v jídle trénink k vnitřní svobodě.

Dnes se půst doporučuje při léčbě mnohých nemocí. Je to určitá vylučovací kůra, kdy jsou z těla vylučovány různé škodlivé látky. Tělo je postaveno před nutnost udržet rovnováhu a určitý nedostatek některých látek řeší vlastními zásobami a v první řadě jsou odbourávány látky, které mají v těle rušivou roli. Půst také odbourává přestárlé buňky a tím povzbuzuje tvorbu buněk nových. Má tedy regenerační účinek.

Postem zbystřují smysly, což se dá nejzřetelněji vyčíst z očí. Nejprospěšnější je prý postní kůra u nemocí jako revmatismus, artritida, arterioskleróza a při onemocněních kůže. Tyto poznatky současné medicíny byly však známy už v antice.

Jak půst chápat

Kdo se začne postit, zakusí předně křehkost své existence, cítí potíže – totiž hlad, snad i bolesti hlavy nebo slabost. Ale kdo se nedá odradit, časem pozná kladné stránky postu. Ježíš na výtku farizeů, proč se jeho učedníci nepostí odpovídá: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit.“

(Mat 9,15) Pro Ježíše je půst zřejmě znamením určitého žalu a pokání. Žalu nad čím? Židé se postili, aby se navrátili k Bohu, nebo na Den smíření. Tedy půst byl jakýmsi vyjádřením žalu nad jejich hříchy, nad jejich stavem ve kterém se nacházeli.

Skutky apoštolů vyprávějí o postu církve před vysláním Pavla a Barnabáše (Sk 13,1-3). Didaché (cca 2. stol.) doporučuje půst před křtem, a to jak křtěnci, tak i tomu, kdo křtí. Před křtem nechť se postí křtící i křtěný a někteří ostatní, pokud mohou; křtěnému přikážeš, aby se den či dva postil. (Didaché VII,4)

Atanáš (4. stol.) říká:

„Chceme-li se otevřít Bohu, musíme začít tělem. Chceme-li náležet Pánu, musí to být i tělesně citelné. Půst posvěcuje tělo a posléze vede člověka před Boží trůn. Staví nás do Boží přítomnosti.“

Už staří mniši jej chápali jako boj proti neřestem za čistotu srdce. V postu člověk nachází protivníka sám v sobě. Dobrým jídlem a pitím můžeme mnohé potlačit, ale hluboko v srdci nám sedí naše vnitřní konflikty. Naše rány, aktivitou nebo jídlem a pitím přikryté, se náhle otevřou. Náš hněv, hořkost, smutek. To potlačené vychází najevo. Vyplavou najevo naše pudy. Půst mi odkrývá, kdo jsem. Při půstu je člověk mnohdy popudlivější a protivnější pro své okolí.

Půst mi ukazuje mé ohrožení a naznačuje, kde začít s bojem. Ježíš se postil 40 dní na poušti. Půst a „poušť“ patří k sobě. Obojí nás konfrontuje s naší nahotou. Na poušti není nic, za čím bychom se mohli skrýt. A půst nás činí v této naší bezbrannosti na poušti ještě zranitelnější.

Kdo se správně postí, stává se pokorným. Proč? Půst nás konfrontuje s námi samotnými. Samo poznání vlastního stínu už znamená značný kus cesty za pokorou. Jasně nám ukazuje, že jsme jen lidé a nad své tělo se nemůžeme povznést, ale také s ním nemůžeme libovolně zacházet. V postu stojíme tváří v tvář své vlastní nedostatečnosti. Tělo požaduje své právo a duch s ním nemůže zacházet libovolně, musí na něj brát zřetel. Tato zkušenost vede k pokoře.

Uvědomujeme si navíc vděčnost k Bohu, který každodenně naplňuje naše potřeby, což jinak bereme téměř samozřejmě. Půst nám má pomoci poznat závažnost hříchu, pokořit se před Bohem a přijmout jeho odpouštějící milost.

Půst a modlitba

K půstu patří modlitba. Mniši považovali modlitbu vždy za úkon, jehož součástí je jak duch člověka (jeho myšlení), tak i tělo. To se projevovalo i v modlitebních gestech. Kdo stojí před Bohem např. s rozevřenými dlaněmi, modlí se již tím samotným gestem. Tato jednota se projevuje i ve spojení postu a modlitby. Půst zintenzivňuje modlitbu. Jestliže se vážně za někoho nebo za něco modlím, je nejlépe podložit tuto modlitbu postem.

Moje modlitba pak už není jen pár myšlenek v hlavě, ale zaujímá celou mou existenci. Úpím k Bohu tělem i duší. Vyznávám, že jsem odkázána na Boží pomoc. Chci-li se modlit z celého srdce, pak se moje modlitba má vyjádřit i tělesně. Půst sám je už modlitbou, je naléhavým křikem těla k Bohu. V postu se člověk sklání svým tělem, jež je postem stravováno, před nekonečným Bohem, který jediný je s to utišit jeho nejhlubší hlad.

Písmo mnohokrát vypráví, že Bůh přijímá Izraelce, přicházejí-li k Němu v modlitbě a půstu. (Ezd 8,21-23) To však neznamená, že je půst „donucovací prostředek“ na Boha. Ani David, když se modlil a postil, aby jeho dítě s ženou Uriášovou bylo zachráněno, nebyl vyslyšen. Nic nám neprospěje, budeme-li konat pokání (a půst je svým způsobem pokání) a namlouvat si, že vlastně skutky lze získat zásluhy nebo spasení (E.G.Whiteová).

V postu také člověk cítí vinu. Vinu vůči Stvořiteli, vinu prvotního hříchu, který na sobě jako lidé máme. Člověk tělesně cítí, že svou vinou zničil harmonii mezi sebou a Bohem. Už není sám sebou. Je vnitřně rozbitý a nespokojený.

Způsob postu

Testem správného postu je styk s druhými lidmi a především mluvení o nich. Mluvím-li o druhých zle, nepochopil jsem ze smyslu postu nic. Půst také není nepřekonatelné tabu. Člověk nemá být frustrován z toho, že třeba není schopen dodržet předsevzetí postu, které si dal.

K půstu musíme přistupovat ve svobodě ducha. Půstem nechci nasytit svou vlastní ctižádost, že něco zvládnu stejně dobře jako ten či onen, ale poznávám sám sebe a musím se se sebou smířit, smířit se se svou mezí. Člověk se nemá postit okázale jako farizeové, kteří si znetvořují tvář, aby lidé viděli, že se postí (Mat 6,16-18). Basilios Veliký (4. stol.) říká:

“ Tak hraje většina lidí ve svém životě jako na jevišti divadlo; v srdci jsou totiž naladěni jinak, než za jaké se před veřejností vydávají.Neznetvořuj si tedy obličej! Buď takový, jaký jsi! Netvař se mrzutě a ponuře, abys tak dosáhl věhlasu askety! Vytroubený dobrý skutek nic neprospívá a půst stavěný na odiv nepřináší žádný zisk. Čím se chlubíme, to nepřinese plod pro budoucí život, ale končí chválou lidí. „

Učedníci se mají postit ve skrytosti, ne před lidmi, nýbrž před Otcem v nebesích, a nemají to dělat se zachmuřenou tváří (srv. Mat 6,16-18). To ale neznamená, že půst je věc jen čistě osobní a soukromá.

I Izraelité se postili jako společenství. Společný půst by mohl a měl být cestou pro křesťanské společenství, které hledá cestu k vyřešení svých problémů. Půst celého společenství pročistí atmosféru, spojí společenství ve vyznání vlastní bezmoci a společné touhy po nápravě. Celým svým bytím tak společenství jako celek apeluje k Bohu, aby On svým Duchem prolomil tuto bezmocnost.

Postem dokazujeme, že to s našimi prosbami myslíme opravdově a vážně.

K tématu „půst“ doporučuji knihu: Půst / Anselm Grün, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1995.