„Otče náš“ a modlitby oslobodenia

„Vy se modlete takto“ (Matouš 6,9).

O modlitbě Páně hovořil náš Spasitel dvakrát. Prvně zástupu v kázání na hoře a po několika měsících znovu pouze učedníkům. Tehdy se totiž učedníci po nějaké době odloučení od svého Pána vrátili a našli ho plně zaujatého modlitbou. Zdálo se, že si neuvědomoval jejich přítomnost a modlil se dále nahlas. Spasitelova tvář zářila nebeským jasem. Vypadal, jako by byl v přítomnosti Neviditelného. Hovořil tak živě jako někdo, kdo skutečně rozmlouvá s Bohem.

Ježíšova modlitba na učedníky hluboce zapůsobila. Dobře si všimli, jak často trávil dlouhé hodiny o samotě a modlil se ke svému Otci. Celé dny sloužil zástupům lidí, kteří ho vyhledávali a odhaloval záludné klamy rabínů. Tato nepřetržitá činnost ho nezřídka úplně vyčerpala, takže se jeho matka, bratři a dokonce i jeho učedníci obávali, že se připraví o život. Když se však vrátil od modlitby, na které trávil hodiny po skončení namáhavého dne, zpozorovali na jeho tváři výraz pokoje.

Zdálo se jim, že z něho vyzařoval pocit svěžesti. Hodiny strávené s Bohem mu dávaly sílu, aby mohl každé ráno znovu vyjít a přinášet lidem nebeské světlo. Učedníci vycítili souvislost mezi hodinami, které strávil na modlitbách a mocí jeho slov a skutků. Když tedy nyní slyšeli jeho modlitbu, pocítili v srdci pokoru a posvátnou bázeň. Jakmile se domodlil, hlasitě vyjádřili své velké přání: „Pane, nauč nás modlit se“ (Luk 11,1).

Pán Ježíš je pak neseznámil s nějakou novou modlitbou. Opakoval jen to, co je učil již dříve. Chtěl tím naznačit, že je třeba, aby porozuměli tomu, co slyšeli. Ještě nepochopili hluboký smysl modlitby Páně. Spasitel nám ovšem nenařídil, abychom používali jen modlitbu Otčenáš. Jako Syn člověka nám pouze ukázal způsob, jak se sám modlil.

Modlil se prostými slovy, která jsou vhodná i pro malé dítě, jejich význam však nikdy plně nepochopí ani nejvzdělanější a nejmoudřejší lidé. Učí nás přicházet k Bohu se svým díkůvzdáním, oznamovat mu svá přání, vyznávat mu své hříchy a prosit ho o milost podle jeho zaslíbení.

„Když se modlíte, říkejte: Otče náš“ (Lukáš 11,2).

Pán Ježíš nás učí, abychom jeho Otce nazývali svým Otcem. Nestydí se nazývat nás bratry (Žid 2,11). Spasitel si velmi přeje, aby nás mohl uvítat jako členy Boží rodiny. Již oslovením Otče náš, které máme používat, když se přibližujeme k Bohu, nám dává ujištění o naší příbuznosti s nebeským Otcem. Dovídáme se úžasnou pravdu, ve které je pro nás tolik povzbuzení a útěchy – Bůh nás miluje tak, jako miluje svého Syna. Podobně to vyjádřil Pán Ježíš ve své poslední modlitbě za učedníky: „Zamiloval sis je tak, jako mne“ (Jan 17,23).

Satan uchvátil tento svět a vládne mu s hroznou krutostí, Boží Syn však svým velkým činem na Golgotě zahrnul svět svou láskou a spojil jej opět s Božím trůnem. Když bylo dosaženo tohoto vítězství, cherubíni, serafíni a nespočetné zástupy ze všech nepadlých světů zpívali chvalozpěvy Bohu a Beránkovi. Projevili radost, že hříšnému lidstvu se otevřela cesta záchrany a že země bude zbavena následků hříchu. Oč větší radost mají mít lidé, na které se tato úžasná láska vztahuje.

Jak můžeme pochybovat, jak můžeme být v nejistotě, jak můžeme mít pocit, že jsme sirotci? Vždyť právě kvůli těm, kteří se odcizili nebeskému Otci, když přestoupili Boží zákon, vzal Ježíš Kristus na sebe lidskou podobu. Stal se jedním z nás, abychom navždy měli pokoj a jistotu. Máme Přímluvce v nebi, a kdo jej přijímá za osobního Spasitele, není sirotkem, který musí nést břemeno svých hříchů.

„Milovaní, nyní jsme dětmi Božími!“ „Jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.“ „Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest“ ( 1 Jan 3,2; Řím 8,17). Prvním krokem na cestě k Bohu je poznaní lásky, kterou k nám Bůh chová a důvěra v ni ( 1 Jan 4,16). Bůh nás pak svou láskou přitáhne k sobě.

Poznání Boží lásky nás zbavuje sobectví. Když nazýváme Boha svým Otcem, uznáváme všechny Boží děti za své bratry. Každý z nás je listem na stromu lidstva, všichni jsme členy jedné rodiny. Modlíme-li se, máme se modlit nejen za sebe, ale i za své bližní. Člověk, který se modlí, aby získal požehnání jen pro sebe, se nemodlí správně.

Pán Ježíš řekl, že věčný Bůh nám poskytl výsadu nazývat ho Otcem. Přemýšlejme o tom, co to všechno znamená! Žádní rodiče se nikdy nezastávali tak usilovně svého chybujícího dítěte, jako prosí za přestupníka Kristus, náš Stvořitel. Nikdo z lidí nevěnoval nekajícímu hříšníku tak vřelý zájem a tolik laskavých pozvání jako on. Bůh přebývá v každé chatrči a slyší každé slovo. Vyslechne každou modlitbu, sdílí s každým jeho starosti a bolesti.

Sleduje, jak kdo jedná s otcem, matkou, sestrou, přítelem a ostatními lidmi. Stará se o to, co je pro nás nezbytné. Jeho láska, milosrdenství a milost neustále uspokojují naše potřeby. Nazýváte-li Boha Otcem, prohlašujete se za jeho děti, které se chtějí nechat vést jeho moudrostí a chtějí být ve všem poslušné. Přivlastníte si vědomí, že jeho láska se nikdy nemění. Budete se ve svém životě řídit jeho vůlí.

Jako Boží děti se budete ze všeho nejvíce zajímat o Boží čest, jeho povahu, jeho rodinu a jeho dílo. Když budete stále poznávat a vážit si svého vztahu k Otci a ke každému členu jeho rodiny, bude vám to působit radost. Potěší vás sebemenší čin, který vykonáte a který přispěje k Boží slávě nebo ke štěstí bližních. „. . jenž jsi v nebesích.“ Ten, k němuž máme podle Kristova příkazu vzhlížet jako ke svému Otci, je na nebesích, koná všechno, co chce. V jeho péči můžeme bezpečně spočinout se slovy: „Když se mě zmocní bázeň, v tebe budu doufat“ (Žalm 115,3; 56,4).

„Bud‘ posvěceno tvé jméno“ (Matouš 6,9).

Posvětit Boží jméno vyžaduje, abychom slova, kterými mluvíme o Nejvyšší bytosti, pronášeli s úctou. „Svaté a bázeň budící je jeho jméno“ (Žalm 111,9). Nikdy nesmíme brát Boží jméno lehkomyslně do úst. Když se modlíme, vstupujeme do audienční síně Nejvyššího, a proto bychom před něho měli předstupovat s posvátnou bázní. I andělé si zastírají tváře v jeho přítomnosti. Svatí cherubíni a serafíni přistupují k jeho trůnu s největší úctou.

Oč uctivěji bychom měli předstupovat před Pána a svého Stvořitele my, smrtelní a hříšní lidé. Posvětit Boží jméno znamená ještě mnohem více. I když navenek prokazujeme Bohu velkou úctu, jak to činili Židé v době Kristově, můžeme přitom jeho jméno neustále znesvěcovat.

Toto svaté jméno vyjadřuje, že „Bůh je plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný … který odpouští vinu, přestoupení a hřích“ (2Moj 34,6.7). O Kristově církvi je prorocky předpověděno, že se bude nazývat: „Hospodin – spravedlnost naše“ (Jer 33,16). Toto jméno nese každý následovník Kristův. Ono je dědictvím Božích dětí. Rodina se přece jmenuje po otci! Prorok Jeremiáš se v době velkého soužení Izraele modlil: „Nazývají nás tvým jménem, nezříkej se nás“ (Jer 14,9).

Boží jméno posvěcují nebeští andělé a obyvatelé bezhříšných světů. Když se modlíme: „Bud posvěceno tvé jméno“, prosíme, aby bylo posvěceno na tomto světě i v nás. Bůh se k nám přiznává před lidmi a anděly jako ke svým dětem. Modleme se, abychom nezneuctili „vznešené jméno, podle kterého jsme byli nazváni“ (Jak 2,7). Bůh nás posílá do světa jako své zástupce. V každém činu, který ve svém životě vykonáme, máme vyvýšit Boží jméno.

Tato část modlitby Páně nás vyzývá, abychom projevovali rysy jeho povahy. Nemůžeme posvětit Boží jméno, nemůžeme být představiteli Boha na světě, pokud svým životem a povahou nepředstavujeme život a povahu Boží. To se nám podaří jen tehdy, přijmeme-li Kristovu milost a jeho ospravedlnění.

„Přijď‘ tvé království!“ (Matouš 6,10).

Bůh je náš Otec, který nás miluje a pečuje o nás jako o své děti. Je také velkým králem vesmíru. Zájmy jeho království mají být našimi zájmy. Máme se snažit Boží království rozšiřovat. Kristovi učedníci doufali, že slavné Boží království přijde v nejbližší době. Pán Ježíš jim ve své modlitbě naznačil, že nebude zřízeno ihned. Měli se modlit za jeho příchod jako za budoucí událost. Tato prosba pro ně vyjadřovala také zaslíbení.

I když Pán Ježíš věděl, že učedníci za svého života nespatří Boží království, vyzval je, aby se za ně modlili. To je důkaz, že v době, kterou Bůh určil, jeho království jistě přijde. Království Boží milosti se však utváří již dnes. Každý den se totiž Boží lásce poddávají lidé, kteří byli kdysi hříšníky. Království Boží slávy však nastane až při druhém příchodu Ježíše Krista na tento svět. „Království, vladařská moc a velikost všech království pod celým nebem budou dány národu svatých Nejvyššího“ (Dan 7,27).

Oni zdědí království připravené pro ně „od založení světa“ (Mat 25,34). Kristus se pak ujme své svrchované moci a bude vládnout.

Brány nebes se znovu otevřou a s nesčíslným počtem zachráněných vstoupí náš Spasitel jako nejvyšší Král a Pán. Ježíš Kristus „bude králem nad celou zemí; v onen den bude Hospodin jediný a jeho jméno jediné.“ „Příbytek Boží“ bude mezi lidmi a Bůh „bude přebývat s nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi“ (Zach 14,9; Zjev 21,3). Pán Ježíš prohlásil, že před jeho druhým příchodem „toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům“ (Mat 24,14).

Jeho království nepřijde, dokud radostná zvěst o jeho milosti nebude přinesena celému světu. Když se tedy odevzdáme Bohu a získáváme pro něho další, urychlujeme příchod jeho království. „Přijď tvé království“ se mohou upřímně modlit jen lidé, kteří se odevzdávají Boží službě se slovy: „Zde jsem, pošli mne!“ (Iz 6,8). Umožňují prohlédnout nevidomým očím a odvracejí lidi „ode tmy ke světlu, od moci satanovy k Bohu, aby se jim dostalo odpuštění hříchů a dědičného podílu mezi těmi, kteří jsou posvěceni“ (Skut 26, 18).

„Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi“ (Matouš 6,10).

Boží vůle je vyjádřena v přikázáních jeho svatého zákona a zásady tohoto zákona jsou zásadami nebes. Nejvyšší poznání, jakého mohou andělé dosáhnout, je poznání vůle Boží. Její konání je nejvyšší službou, které zasvěcují své síly. V nebi nikdo neslouží jen proto, že mu to ukládá zákon. Andělé si uvědomili, že existuje Boží zákon teprve tehdy, když se proti němu satan vzbouřil. Do té doby na to vůbec nepomysleli. Andělé neslouží jako otroci, ale jako synové. Mezi nimi a jejich Stvořitelem je dokonalá shoda a jednota. Poslušnost jim není břemenem.

Láska k Bohu mění jejich službu v radost. Právě tak i v srdci každého člověka, ve kterém přebývá Kristus – naděje slávy – zaznívají jeho slova: „Plnit, Bože můj, tvou vůli je mým přáním, tvůj zákon mám ve svém nitru“ (Žalm 40,9). Prosba „staň se tvá vůli jako v nebi, tak i na zemi“ je modlitbou, aby vláda zla na této zemi skončila, aby hřích navždy zanikl a aby Bůh zřídil své království. Pak Spasitel mocně dovrší „ve vás zálibu v dobru i činnou víru“ (2 Tes 1,11).

„Náš denní chléb dej nám dnes“ (Matouš 6,11).

První polovina modlitby, kterou nás naučil Pán Ježíš, se týká Božího jména, jeho království a jeho vůle. Máme se modlit, aby lidé ctili Boží jméno, aby přišlo jeho království a aby všichni konali jeho vůli. Jestliže klademe Boží službu na první místo, pak smíme s důvěrou žádat, aby Bůh uspokojil naše potřeby. Jestliže jsme se zřekli svého já a odevzdali se Kristu, jsme členy Boží rodiny a vše, co patří Otci, patří i nám. Bůh nám otevřel všechny své. poklady, jak tohoto světa, tak i budoucího.

Služba andělů, dar Božího Ducha a práce Božích služebníků – to všechno je pro nás. Svět a vše, co je v něm, patří nám natolik, nakolik nám může přinést dobro. I nepřátelství bezbožných se projeví jako prospěšné, protože nás vychovává pro nebeské království. Jestliže „vy jste Kristovi“, „všechno je vaše“ ( 1 Kor 3,23.22).

Jsme jako děti, které ještě nepřevzaly své dědictví. Bůh nám ještě nepředal naše vlastnictví, aby nás satan svou lstí neoklamal, jako oklamal první dvojici v ráji. Kristus je pro nás uchovává v bezpečí před zničením. Jako děti však dostaneme každý den, co potřebujeme. Každý den se proto máme modlit: „Náš denní chléb dej nám dnes“ Neztrácejme odvahu, chybí-li nám dostatečné zásoby pro zítřek. Vždyť máme od Boha ujištění: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu“ (Žid 13,5).

David píše: „Od své mladosti, a jsem už starý, jsem neviděl, že by byl opuštěn spravedlivý, nebo že by jeho potomci žebrali o chléb“ (Žalm 37,25). Bůh, který poslal krkavce, aby krmili Eliáše u potoka Karit, neopustí žádné ze svých věrných a nesobeckých dětí. O člověku, který žije podle Boží vůle, je napsáno: “ ..: bude mu dán chléb, vody mu potečou neustále.“ „V čase zlém nebudou zahanbeni, najedí se dosyta i za dnů hladu.“

„On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal, jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?“ (Iz 33,16; Žalm 37,19; Řím 8,32). Pán Ježíš, který ulehčoval těžkosti a starosti své ovdovělé matky a pomáhal jí starat se o domácnost v Nazaretě, cítí s každou matkou, která zápasí o chléb pro své děti. Spasitel, který měl soucit se zástupy lidí, protože byli „vysíleni a skleslí“ (Mat 9,36), má stále soucit s potřebnými. Chce jim stále žehnat. Právě v modlitbě, kterou dal svým následovníkům, nás učí, abychom nezapomínali i na potřebné.

Když se modlíme „náš denní chléb dej nám dnes“, žádáme o něj nejen pro sebe, ale i pro druhé. Uznáváme, že Boží dary nejsou určeny jen nám. Bůh nám je dává, avšak očekává, že nasytíme i hladové. A tak má Bůh ve své dobrotě péči o ponížené (Žalm 68,11). Sám říká: „Dáváš-li oběd nebo večeři,. nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné a bohaté sousedy . . . Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé.

Blaze tobě, poněvadž nemají čím ti odplatit; ale bude ti odplaceno při vzkříšení spravedlivých“ (Luk 14,12-14). „Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo.“ „Kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet“ (2Kor 9,8.6).

Prosba o denní chléb v sobě nezahrnuje jen modlitbu za pokrm k zachování těla, ale i za duchovní chléb, který potřebujeme k životu věčnému. Pán Ježíš nás vyzývá: „Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm, zůstávající pro život věčný“ (Jan 6,27). Pak o sobě říká: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude na věky“ (Jan 6,51). Náš Spasitel je chléb života. Jíst tento chléb znamená zajímat se o jeho lásku a přijímat ji do svého srdce.

Krista přijímáme prostřednictvím jeho slova. Bůh nám dává svého Ducha, abychom slovo Boží pochopili a vštípili si jeho pravdy do svých srdcí. Denně se máme modlit, aby nám Bůh při čtení jeho slova poslal Ducha svatého. Duch svatý nám má objasňovat pravdu a posilovat nás k plnění všech povinností.

Bůh nás učí, abychom denně prosili o věci časné i duchovní a tím sleduje naše dobro. Chce, abychom si uvědomili svou závislost na jeho soustavné péči. Usiluje o to, abychom s ním byli ve stálém spojení. Ve společenství s Kristem – při modlitbě a studiu velkých a vzácných pravd Božího slova – se naše hladové nitro nasytí a každý, kdo žízní, najde občerstvení u zdroje života.

„Odpust‘ nám naše hříchy, nebot‘ i my odpouštíme každé“ mu, kdo se proviňuje proti nám“ (Matouš 6,12).

Pán Ježíš nás učí, že Boží odpuštění přijímáme jen tehdy, když sami odpouštíme jiným. Bůh nás k sobě přitahuje svou láskou. Jestliže se jeho láska dotkne našich srdcí, probudí v nás lásku k ostatním lidem.

Po ukončení modlitby Páně dodal Pán Ježíš: “ … jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení“ (Mat 6,14.15). Kdo není ochoten odpouštět, uzavírá jediné spojení, pomocí něhož může sám obdržet milost od Boha. Nesmíme si myslet, že jsme oprávněni odmítnout odpuštění lidem, kteří nám ublížili, pokud se neomluví. Zda se pokoří, vyznají a prožijí pokání, to je jejich věc.

My však máme být milosrdní ke všem lidem, kteří se proti nám provinili, at už se ke své chybě přiznají, nebo ne. Bez ohledu na to, jak nás zranili, nemáme v sobě chovat hořkost ani se litovat, že nám ublížili. Ale když očekáváme, že nám Bůh odpustí všechno, čím jsme se proti němu provinili, máme odpustit i my všem, kdo se provinili proti nám.

Odpuštění však má širší význam, než se mnozí domnívají. Když Bůh slibuje, že mnoho odpustí, dodává něco, co přesahuje naše chápání: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše“ (Iz 55,8.9). Boží odpuštění není pouze právní úkon, kterým nás Bůh osvobozuje od trestu. Není to pouze odpuštění hříchu, ale osvobození od hříchu.

Je to dar zachraňující lásky, která přetváří srdce. David správně chápal odpuštění, a proto se modlil: „Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha“ (Žalm 51,12). A jindy řekl: „Jak je vzdálen východ od západu, tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti“ (Žalm 103, 12).

V Kristu se Bůh obětoval za naše hříchy. Vytrpěl strašnou smrt na kříži, podstoupil místo nás trest za hřích, „spravedlivý za nespravedlivé“, aby nám tak dokázal svou lásku a přitáhl nás k sobě. Bible říká: „Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám“ (Ef 4,32).

Dovolte, aby Kristus, Život, přebýval ve vás, aby vaším prostřednictvím projevoval nebeskou lásku, která vdechne beznadějným naději a přinese nebeský pokoj srdcím zasaženým hříchem. To je podmínka, kterou musíme plnit od počátku naší cesty k Bohu; přijímáme-li milost od Boha, musíme zjevovat jeho milost druhým.

Chceme-li přijmout a šířit Boží odpouštějící lásku, je nutné, abychom ji poznali a uvěřili v ni ( 1 Jan 4, 16). Satan používá každý klam, kterého je schopen, aby nám znemožnil poznat tuto lásku. Přivádí nás k myšlence, že naše chyby a přestupky jsou v očích Božích velmi závažné a Pán nebude moci vyslechnout naše modlitby, nepožehná nám a nespasí nás. Nevidíme v sobě nic než bezmocnost, nemáme u Boha žádné zásluhy.

Navíc nám satan namlouvá, že nám nic nepomůže, že nemůžeme napravit své nedostatky. Když se snažíme přijít k Bohu, nepřítel nám našeptává: Nemá cenu, aby ses modlil. Vždyť ses dopustil tolika zlých věcí. Nezhřešil jsi proti Bohu a nejednal jsi proti vlastnímu svědomí? My však smíme nepříteli odpovědět, že „krev Ježíše Krista, Syna Božího, nás očišťuje od každého hříchu“ ( 1 Jan 1,7). Když cítíme svou hříšnost a nejsme schopni se modlit, tehdy modlitbu nejvíce potřebujeme.

Musíme se modlit a věřit, i když jsme zahanbeni a hluboce pokořeni. „Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě“ (1Tim 1,15). Odpuštění a usmíření s Bohem nezískáváme jako odměnu za své skutky, Pán Bůh nám je neuděluje pro naše zásluhy, ale jako dar na základě dokonalé spravedlnosti Kristovy.

Nepokoušejte se nikdy zmenšovat svou vinu omlouváním hříchu. Přijměme Boží hodnocení – Bůh posuzuje hřích velmi vážně. Jen Golgota může ukázat závažnost hříchu. Kdybychom měli sami nést své viny, klesli bychom pod jejich tíhou. Naše místo však zaujal Pán. Sám byl bez hříchu, a přesto nesl naše nepravosti, i když si to nezasloužil. „

Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti“ (1 Jan 1,9). Jak velkolepé poselství! Spravedlivý Bůh ospravedlňuje každého, kdo věří v Ježíše Krista. „Kdo je Bůh jako ty, který snímá nepravost, promíjí nevěrnost pozůstatku svého dědictví! Nesetrvává ve svém hněvu, neboť si oblíbil milosrdenství“ (Mich 7,18).

„A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď‘ nás od zlého“ (Matouš 6,13).

Pokušení je svádění k hříchu. Nepřichází od Boha, ale od satana a také ze zla, které je v nás. „Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší“ (Jak 1,13). Satan se snaží přivést nás do pokušení, aby se před lidmi a anděly projevily špatné stránky naší povahy a aby si na nás mohl činit nárok. V symbolickém obraze proroka Zachariáše stojí satan po pravici Božího anděla a obviňuje velekněze Jozuu oblečeného do špinavého šatu. Zároveň brání v činnosti andělu, který chce Jozuovi pomáhat.

Právě tak jedná satan s každým, koho chce Kristus přitáhnout k sobě. Nepřítel nás svádí k hříchu a pak před celým vesmírem prohlašuje, že nejsme hodni Boží lásky. „Hospodin však satanovi řekl: Hospodin ti dává důtku, satane, důtku ti dává Hospodin, který si vyvolil Jeruzalém. Což to není oharek vyrvaný z ohně? A Jozuovi pravil: Pohled, sňal jsem z tebe tvou nepravost a dal jsem tě obléci do slavnostního roucha“ (Zach 3,1-4).

Ze své velké lásky chce Bůh v nás rozvíjet jedinečné dary svého Ducha. Dopouští, abychom se setkávali s překážkami, pronásledováním a těžkostmi. Nemají být pro nás kletbou, ale největším požehnáním života. Když odoláme pokušení a statečně obstojíme ve zkouškách, získáme novou zkušenost a naše povaha se zdokonalí. Kdo v Boží síle odolá pokušení, ukazuje světu a celému vesmíru, jakou moc má Kristova milost.

Nemáme být ustrašení, i když prožíváme hořké zkoušky. Máme se modlit o Boží ochranu, abychom se nedostali na scestí, kam by nás mohly zavést zlé žádosti našeho srdce. Když se modlíme podle vzoru Pána Ježíše, odevzdáme se do Božího vedení, prosíme ho, aby nás bezpečně vedl. Nemůžeme se takto upřímně modlit, když chceme dělat všechno po svém. Očekávejme na Boží vedení, naslouchejme jeho hlasu, který říká: „To je ta cesta, jděte po ní“ (Iz 30,21).

Přemýšlení o výhodách, které nám satan nabízí, je pro nás nebezpečné. Hřích ničí a okrádá o čest každého, kdo mu podlehne. Má schopnost zaslepit, klamat a lákat příjemnými představami. Jestliže se odvážíme vstoupit na satanovu půdu, nemáme žádnou záruku Boží ochrany před mocí nepřítele. Pokud je to v naší moci, měli bychom uzavřít každou přístupovou cestu, kterou by se k nám mohl pokušitel dostat. Prosba „nevydej nás v pokušení“ je současně zaslíbením.

Odevzdáme-li se Bohu, můžeme mít jistotu, protože je napsáno, že: „Bůh je věrný a nedopustí, abyste byli zkoušeni víc, než snesete. Když dopustí zkoušku, dá také prostředky, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet“ ( 1 Kor 10,13).

Jediná ochrana před zlem spočívá v tom, že člověk vírou v Kristovu spravedlnost přijímá Pána Ježíše do srdce. Pokušení má nad námi moc proto, že v našich srdcích ještě vládne egoismus. Když pochopíme velkou Boží lásku, poznáme, že sobectví je ošklivá a odporná vlastnost, které se budeme snažit zbavit.

Když pod vlivem Ducha svatého poznáváme Kristovu slávu, stáváme se přístupnější a jsme ochotni se podřídit. Pokušení pozbývá svou moc a Kristova milost přetváří naši povahu. Kristus nikdy neopustí člověka, za kterého zemřel. Člověk může opustit Krista a podlehnout pokušení, avšak Kristus se nikdy neodvrátí od hříšníka, kterého vykoupil svým životem.

Kdybychom měli schopnost duchovně vidět, mohli bychom nahlédnout do lidských srdcí a poznali bychom, že někteří lidé jsou sklíčeni svými problémy, naplněni zármutkem, zdeptáni těžkostmi a ztratili odvahu žít dál. Viděli bychom také anděly, jak spěchají na pomoc pokoušeným lidem, kteří stojí jakoby na pokraji propasti. Mocnosti zla na ně útočí, ale Boží andělé je chrání a vedou je do bezpečí. Tyto dva tábory spolu bojují tak skutečně jako armády zde na zemi. V tomto zápase jde o náš věčný život.

Slova Pána Ježíše určená Petrovi platí i nám: „Satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala (Luk 22,31.32). Díky Bohu, že jsme nezůstali osamoceni. Bůh, který „tak miloval svět, že svého jediného Syna dal, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život“ (Jan 3,16), nás neopustí v boji s nepřítelem spasení. Pán Ježíš řekl: „Hle, dal jsem vám sílu šlapati na hady a štíry a po veškeré síle nepřítele, takže vám nic neuškodí“ (Luk 10,19).

Žijme ve spojení s živým Kristem. On nás povede za ruku a nikdy nás neopustí. Poznávejme Boží lásku, věřme jí a budeme v bezpečí. Tato láska je nezdolnou pevností proti všem útokům satana. „Mohutnou tvrzí je jméno Hospodinovo; k němu se spravedlivý utíká a zachrání se“ (Př 18,10).

Tvé je království i moc i sláva“ (Matouš 6,13).

Poslední stejně jako první věta modlitby Páně hovoří o našem Otci, který je tou nejvyšší mocí a autoritou a má „jméno nad každé jméno“. Spasitel znal budoucnost svých učedníků. Nešlo o budoucnost, o jaké snili, o život na výsluní světského blahobytu a poct, ale o budoucnost temnou, zkalenou bouřemi lidské nenávisti a satanova hněvu. V době zápasů a zkázy národa budou učedníkům hrozit různá nebezpečí a jejich srdce často sevře strach.

Uvidí zpustošený Jeruzalém a rozbořený chrám. Budou svědky toho, že jednou provždy skončí chrámové bohoslužby a že Izrael bude rozptýlen do všech zemí podobně jako kusy vraku na pustém pobřeží. Pán Ježíš řekl: „Budete slyšet válečný ryk a zvěsti o válkách. Povstane národ proti národu a království proti království, bude hlad a zemětřesení na mnoha místech.

Ale to vše bude teprve začátek bolestí“ (Mat 24,6-8). Kristovi následovníci se neměli obávat, že jejich naděje zklame a že Bůh ponechá zemi jejímu osudu. Moc a sláva patří Pánu, který své vznešené záměry nezadržitelně uskutečňuje, až je dovede ke konci. V modlitbě, ve které prosí o své každodenní potřeby, Pán Ježíš učedníky vede k tomu, aby nehleděli na moc a vládu zla, ale na Pána, svého Boha. Bůh je jejich Otcem a věčným přítelem, i když vládne nad vším.

Zkáza Jeruzaléma je předobrazem konečného zániku světa. Proroctví, která se částečně naplnila zničením Jeruzaléma, platí plně pro poslední dobu. Dnes stojíme na prahu velkých a vážných událostí. Před námi je doba, jakou svět ještě nezažil. Podobně jako první učedníci, i my můžeme mít jistotu, že Bůh vládne nade vším. Sled budoucích událostí je plně v rukou našeho Stvořitele. Nebeský Král určuje osudy národů stejně tak, jako řídí svou církev. Na adresu všech, kteří mají vykonat jeho plány, říká totéž, co Cýrovi: Pověřil jsem tě úkolem, ačkoli jsi mne neznal (Iz 45,5).

Prorok Ezechiel spatřil ve vidění pod křídly cherubína podobu ruky. Pro Boží služebníky to má být poučením, že veškerý úspěch pochází z Boží ruky. Lidé, které Bůh používá jako své posly, se nesmějí domnívat, že Boží dílo závisí na nich. Pán Bůh takovou odpovědnost člověku nesvěřil. Nepřetržitě pracuje na uskutečňování svých záměrů, sám dokončí své dílo. Zmaří úmysly bezbožníků a překazí úklady proti Božímu lidu.

Pán a Král zástupů, který sedí nad cherubíny, stále chrání svoje děti i v době bojů a zmatků mezi národy. Náš Spasitel je vládce nebes. Sleduje každou zkoušku a oheň utrpení, který má očistit každého člověka. Až padnou pevnosti králů a Boží hněv zasáhne jeho nepřátele, spočine lid Boží bezpečně v rukou Božích.

„Hospodine, tvá je velikost a bohatýrská síla, skvělost, stálost a velebnost, všechno, co je na nebi a na zemi … Máš v rukou moc a bohatýrskou sílu, vyvýšení a utvrzení všeho je v tvých rukou“ ( 1 Par 29,11.12)

Výňatek z knížky „Myšlenky z hory blahoslavenství“ od E.G.Whiteovej.

Modlitby oslobodenia od okultných praktík

Zatížení, vyplývající z přijetí satanské pomoci, má dalekosáhlé důsledky. Nejde tu o nic bezvýznamného. Ďábel chce zabránit, aby lidé poznali jeho pravou podstatu. Zde nám může pomoci pouze Bůh.

Dříve, než se budeme zabývat okultními důsledky, chtěl bych, abyste se se mnou modlili k Bohu o jeho pomoc a blízkost. Je to návrh modlitby, a já vás prosím, abyste se ji modlili nahlas: Modlete se nahlas!

„Pane Ježíši Kriste, ukaž mi, jaký jsem a také v čem mi můžeš pomoci. Daruj mi Tvé vítězství. Pomoz mi, abych Ti mohl důvěřovat. Děkuji Ti za Tvou zjevnou pomoc a lásku. Amen.“

Prosba o oslobození z okultních praktík

„Všemocný Bože, ve jménu Ježíše Krista přicházím k Tobě s prosbou i s díky. Ukaž mi, kde jsem se ve svém životě zabýval okultními praktikami. Dej mi poznat, jaký byl jejich vliv a účinek na můj život. Ukaž mi jakou cenu ode mně ďábel žádá. V Bibli jsi slíbil: ‚Když přijde Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy.‘ Věřím tomu zaslíbeni. Děkuji Ti, že jsem poznal, v čem jsem se provinil a jaké to má v mém živote důsledky. Stavím se nyní pod Tvou ochranu a odvolávám se na Tvého Syna Ježíše Krista. Ty jsi zaslíbil: ‚Kdo se přizná k Ježíši a bude vzývat jeho jméno, bude zachráněn.‘

Věřím, že Ježíš Kristus mě skutečně může vysvobodit z moci satana. Děkuji Ti za viditelné vítězství, které jsi mi nyní dal. Amen.“

Prosba o jistotu odpuštění

„Pane Ježíši Kriste, vyznal jsem Ti jmenovitě své hříchy. Vím, že jsi za mně prolil svou krev. Tvoje odpuštění je skutečné. V Bibli slibuješ, ž e Tvoje krev očistí od každého hříchu. Věřím tomu. A proto Tě nyní prosím, daruj mi své odpuštění i jistotu, žes mi odpustil. Ty to můžeš učinit, protože jsi to slíbil. Věřím tomu a děkuji Ti za to. Amen.“

Prosba o čas k vyznání hříchů

„Velký Bože, potřebuji sílu a čas, abych Ti vyznal všechny své hříchy. Ty jsi řekl, že máš ‚veškerou moc na nebi i na zemi‘. Věřím, že mi můžeš dát dost síly i času, abych Ti mohl vyznat všechny své hříchy. Splň mi, prosím, tuto prosbu. Děkuji Ti, ze jsi mou modlitbu vyslyšel. Amen.“

Modlitba – vyznání víry

„PANE JEŽÍŠI KRISTE, vyznal jsem Ti každý svůj hřích. Jmenovitě jsem Ti vyznal také své okultní hříchy. Za všechny tyto hříchy jsi položil svůj život. Děkuji Ti za odpuštění a očištění Tvojí krví. Dej mi jistotu, že jsi mi dokonale odpustil všechny mě hříchy. Ve svém slově slibuješ: ‚Jestliže chodíme ve světle, jako on je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti‘.

Věřím, že Tvůj slib je pravdivý. Věřím, že Ty, PANE JEŽÍŠI, mi můžeš darovat jistotu odpuštění a děkuji Ti za to. Daruj mi každý den vnitřní radost, abych rozpoznal Tvou vůli a žil podle ní ke Tvé cti. Ty jsi slíbil: (Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbť. Věřím, že můžeš způsobit, abych chtěl i jednal podle Tvé vůle. Splň, prosím, své zaslíbení v mém životě. Věřím ti a děkuji, že jsi mě vyslyšel. Ukaž mi také ještě moje nevyznané hříchy.

Chci znát sám sebe a mít citlivé svědomí. V bibli jsi slíbil: ‚Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít‘. Věřím, že Tvůj svatý Duch mi otevře oči, abych poznal sama sebe. Věřím Ti a děkuji, že jsi mě vyslyšel.

Ve jménu JEŽÍŠE KRISTA se zříkám všech nečistých vlivů a každého zlého návyku, zříkám se sklonu k sebevraždě, násilí, lži, moci, která spočívá ve vykládání karet, a také se zříkám hráčské vášně.

PANE JEŽÍŠI KRISTE, v Bibli jsi slíbil: ‚Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího‘. Prosím Tě, nedovol, aby do mého života mým chováním vstoupila démonská moc. Uzavři v mém životě vstůj) pro satana. Nedovol, aby měl satan nadále v mém životě moc.

PANE JEŽÍŠI KRISTE, Ty jsi Boží Syn, věřím, že máš k tomu moc. Děkuji Ti, že se nyní stáváš v mém životě vítězem a že satan už nade mnou nemá moc. Amen.“

Modlitba – odevzdání

„PANE JEŽÍŠI KRISTE, vy mávám Ti, že jsem hříšník. Jako hříšník jsem si zasloužil trest věčné smrti. Ty jsi však ve své lásce za mé hříchy zaplatil svou krví. Zemřel jsi kvůli mě. Svou zástupnou smrtí jsi mě smířil s Bohem. Děkuji Ti za Tvou velkou lásku. Děkuji Ti za tento úžasný dar. PANE JEŽÍŠI KRISTE, až do dnešního dne jsem byl svým pánem, ale teď chci, abys Ty byl Pánem mého života.

Chci Ti sloužit a následovat Tě. Předávám Ti svůj život a své schopnosti, svůj čas a svou budoucnost. Všechno odevzdávám Tobě. Prosím Tě, abys vše použil ke své cti a požehnání lidem. Řekl jsi: ‚Hledejte nejprve jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno‘. Uvěřil jsem Tvému slovu, vím, že ho dodržíš.

Děkuji Ti, že jsi dodržel své slovo i v mém životě. Chci cele patřit. Řekl jsi: ‚Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi‘. Věřím, ze tímto se stávám Tvým dítětem. Amen.“

Modlitba – zřeknutí se důsledků okultismu ze strany předků

„PANE JEŽÍŠI KRISTE, ve Tvém jménu se zříkám všech projevů temné moci, které na mě působí přes mé rodiče nebo prarodiče. Pokud moji předkové spáchali nějaký ohavný hřích a uzavřeli se satanem smlouvu a vědomě nebo nevědomě požádali satana o jeho pomoc, pak se jí zříkám. Jestliže mě svou mocí ohrožují nečisté duchovní mocnosti, pak, PANE JEŽÍŠI KRISTE, zruš jejich moc a nedovol, aby se ke mně znovu vrátily.

Ty jsi řekl: „Mně je dána veškerá moc na nebi i na zemi“. „Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil činy ďáblovy“. „Když vás Syn osvobodí budete skutečně svobodni“. PANE JEŽÍŠI, věřím Tvému slovu. Ty jediný jsi všemocný. Pouze Ty můžeš překazit satanovy plány. Jen Ty mě můžeš osvobodit od démonů a nečistých duchů.

Osvoboď mě, PANE JEŽÍŠI, a ochraňuj mě před nimi. Děkuji Ti, ze jsi všechny ďábelské síly odzbrojil a zvítězil nad nimi. Děkuji, ze nyní budeš také vítězem v mém životě.

PANE JEŽÍŠI KRISTE, chci se Ti odevzdat a také chci odevzdat celý svůj život. Chci být navždy Tvým dítětem. Ty jsi řekl, ze „těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi“. Věřím těmto slovům. Mohu Ti cele patřit, když Ti budu důvěřovat a přijmu Té do svého života. Chci být Tvým následovníkem. Dekuji Ti, ie můj život od této chvíle je cele ve Tvých rukou. Amen.“

Modlitba – zřeknutí se vztahu k okultismu

„PANE JEŽÍŠI KRISTE, vyznávám Ti své hříchy. Ve jménu JEŽÍŠE KRISTA, Božího Syna, se zříkám všech temných mocností a hříchů v oblasti pověry, kouzelnictví, magie, věštectví, spiritismu, okultismu a vzývání satana, které jsem páchal – ať vědomě nebo nevědomě. Lituji, ze jsem Tě tím urazil.

Prosím Tě, odpusť mi to. PANE JEŽÍŠI KRISTE, odvolávám se na Tvou prolitou krev, osvobod mě cele od všech pout pověry, okultismu, spiritismu, satanismu a jejich důsledků. Prosím Té, přikaž všem těmto silám, aby už ke mně neměly přístup. Přikaž jim, aby mě opustily a přestaly trápit. PANE JEŽÍŠI KRISTE, ochraňuj mě svou mocí ze všech stran ve dne i v noci.

Jsem rád, že jsi slíbil: ‚Pevná věž je Hospodinovo jméno, k němu se uteče spravedlivý jak do hradu. Věřím, ze jsi mým útočištěm; věřím, ze mě můžeš ochránit. Děkuji Ti za to. Děkuji Ti za slib: ‚Proto se zjevil Syn Bozi, aby zmařil činy ďáblovy‘. Vím, ze to můžeš udělat i v mém životě. Tobě je ‚dána veškerá moc na nebi i na zemi.

Děkuji Ti, ze jsi svou mocí zničil satanovo dílo v mém životě, děkuji za Tvé vítězství na kříži. PANE JEŽÍŠI KRISTE, chci Ti odevzdat svůj život se vším, co jsem a mám. Chci Ti patřit až na věčnost. Amen.“

Súvisiace videá a dokumenty

( Biblické lekcie k dispozícii – STIAHNUŤ )