Mäkké tkanivá T-Rexa

Další podpora pro dinosauří proteiny

Mary Higby Schweitzerové, docentce paleontologie na univerzitě státu Severní Karolína, se na kostře náležející tamějšímu Muzeu přírodních věd podařilo získat pravěkou tkáň ze stehenní kosti dinosaura

Výzkumný tým ze Státní univerzity v Severní Karolíně a Výzkumného střediska v Palo Alto (PARC; stát Kalifornie) podpořil původní zprávu o uchování proteinů ve zkamenělých kostech neptačích dinosaurů. Součástí výzkumu bylo také zjištění reaktivity určitých protilátek zacílených k příslušným specifickým proteinům, běžně se vyskytujícím v kostních buňkách obratlovců.

Výsledky také dále oslabují častou námitku skeptiků – možnost kontaminace recentním materiálem – a pomáhají upevnit teoretické doklady pro zachování buněčného materiálu a možná i částí DNA v těchto pradávných fosilních pozůstatcích.

Doktorka Mary Higby Schweitzerová, která působí také jako profesorka přírodních věd na zmíněné univerzitě, spojila s těmito kontroverzními objevy takřka celou svoji kariéru. Tzv. měkké tkáně ve fosíliích tyranosaura objevila již počátkem 90. let, tehdy se ale její závěry ještě nedostaly do povědomí širšího okruhu veřejnosti. Zásadní objev pak přišel v roce 2005, kdy odhalila měkké tkáně a další jemné biologické struktury, včetně proteinů typu kolagenu, opět ve zkamenělinách svrchnokřídového teropoda druhu Tyrannosaurus rex (viz například zde).

O tomto 67 milionů let starém jedinci, známém také jako „B-rex“ je zmínka například zde. Další výzkum Schweitzerové odhalil podobné struktury také v ještě starších zkamenělinách (asi 80 milionů let) hadrosaurida druhu Brachylophosaurus canadensis. V letech 2007 a 2009 Schweitzerová a její tým publikovali další studie, které za pomoci chemické a molekulární analýzy opět potvrzovaly kolagenní povahu vláknitého materiálu z dinosauřích fosílií.

Brzy se začali vyjadřovat oponenti. Již od roku 2007 je nejčastější námitkou proti závěrům Schweitzerové poukazování na možnou kontaminaci recentním (geologicky současným) biologickým materiálem (například mikrobiálním povlakem na zkamenělinách, tedy „biofilmem“). Právě na tuto kritiku se tým zaměřil a pokusil se falzifikovat své předpoklady a prokázat pravdu svých oponentů.

Konečným kýženým cílem je však samozřejmě opak – dokázat, že kritika není oprávněná a že biologický materiál ve zkamenělinách dinosaurů skutečně pochází z období druhohor. Novým výzkumem se snažili zjistit, zda hvězdovitě tvarované struktury ve vláknité tkáni jsou kostní buňky osteocyty. S použitím techniky mikroskopického pozorování, histochemie a hmotnostní spektrometrie

Na preparátu je dokonce patrno, jak si zbytky tkáně uchovaly pružnost a vrací se po natažení zpět do původního tvaru – dogma, že měkké tkáně se nemohou uchovat déle než 100 000 let, padlo.

Schweitzerová dokázala, že tyto buněčné struktury reagují na specifické protilátky, z nichž za zmínku stojí zejména jeden protein. Je jím tzv. PHEX, bílkovina vyskytující se v osteocytech dnešních ptáků. Protilátky na PHEX navíc rozeznají a přilnou pouze k jednomu specifickému místu na dospělé kostní buňce ptáků a na proteiny jiných typů buněk se nenavazují.

Některé z dalších v pokusu z použitých protilátek reagovaly s bílkovinami z jiných buněk obratlovců, žádná ale se nenavazovala na biologický materiál pocházející z mikrobů. Příbuzenství ptáků a neptačích dinosaurů dnes podporuje mnoho vědeckých důkazů a proto lze nově zjištěná fakta považovat za pádný důkaz pro dinosauří původ zmíněných buněk.

Schweitzerová se rozhodla také prověřit přítomnost stop po původní DNA dinosaurů. Opět za použití protilátek. Tentokrát specificky se navazujících pouze na „páteřní strukturu molekuly DNA. Pokus se uskutečnil s malým množstvím materiálu v původních „buňkách“ masožravého tyranosaura a býložravého brachylofosaura. P

oužitá protilátka se váže na histonové proteiny, spjaté úzce s DNA všech organismů s výjimkou prokaryontních mikrobů. Rovněž tento tes vyšel ve prospěch dinosarů. Fluorescenční barvičkou opatřené histochemické značky na mikrofotografii dokládají jejich navázání na molekuly DNA. I když všechny provedené testy vyzněly ve prospěch původní dinosauří DNA, bez dostatečně průkazných sekvenčních dat jejich původ určit nelze.

Tyto výsledky Schweitzerová prezentovala na americkém mítinku paleontologů „SVP“ (Society of Vertebrate Paleontology). Zaujala zejména poslední částí své prezentace, zaměřenou na výsledky pokusů, které její závěry vyvracejí nebo alespoň zpochybňují. Dotyčný slide byl ale výmluvně prázdný…

Rekapitulace

Dějství první
Maruška Schweitzerová našla před několika lety v dinosauří kosti T. rex měkké tkáně a různé biologické molekuly, které už tam dávno!! neměly být, kdyby ta kost byla tak stará, jak prolhaní evolucionisté tvrdí, tedy desítky miliónů let. (vedle toho další vědci našli různé měkké části v řadě dalších dinosauřích i nedinosauřích „evolučně starých“ fosiliích, např. kostní dřeň a jiné)

Ono se totiž dobře ví, jaká je rychlost rozpadu jednotlivých organických molekul, obecně je to jen několik málo tisíc let, o miliónech let si mohou nechat evolucionisté zdát jen ve svých nejdivočejších darwinistických snech a pivních fantazmagoriích. Jako tedy obvykle, evoluční hypotéza se dostala do sporu s fakty a ověřenou realitou – to je opakující se jev už po 150 let (jen vzpomeňme třeba na evoluční nenávist vůči Mendelovým zákonům nebo vůči Pasteurově zákonu biogeneze).

Dějství druhé
Jak se dalo čekat, netrvalo dlouho, a naše evolucionistická holka měla velké problémy, i se svým vlastním šéfem, protože její zjištění nabouralo zamilovanou evoluční teorii, tu milenku všech evolučních prolhanců. Ona je ale přesvědčená evolucionistka, tím to je ovšem všechno kurióznější: že má problémy kreacionista, který něco jasného tvrdí proti evoluci, to už jsme si zvykli, ale přesvědčená evolucionistka?

Ano, i evolucionista má problémy (to se nestalo poprvé), drží-li se pravdy, která bourá zamilovanou Darwinovu fantazii. Ať radši mlčí a dělá mrtvého brouka, radí evoluční komunita.

Dějství třetí
Horda evolučních zuřivých psů (rozuměj tím evoluční vědce hluboce milující exaktní vědeckou pravdu) se na Marušku vrhla a tvrdili, že se o žádné měkké struktury nejedná, že je to jen biofilm, pozůstatek bakterií, že vše je nesmysl (protože přece tak dlouho by se to zachovat nemohlo, jak dobře víme – he!) a Maruška Schweitzerová je prostě jen mizerná laborantka, která odvedla mizernou práci a udělala mizerné závěry a kreacionistům dává zbytečně klacek do ruky. Vyřízeno, jedeme dál, ať žije velký Darwin a jeho velká teorie.

Dějství čtvrté
Ale Maruška, holka naše evoluční, se nedala a řekla si: tak to tedy ne, holenkové. Já, že jsem špatná laborantka?! Tak takhle snadno se mě nezbavíte! Jsem pečlivá a udělám další rozbory, neudělala jsem žádné chyby a nezaměnila původní měkké tkáně za něco, co vzniklo dodatečně. Tak z toho se obvinit nedám, nejsem kreacionistka, a tak mě nemáte právo osočovat. A dala se do toho. No, i mezi evolucionisty se občas najdou slušnější lidé, kterým jde o pravdu a fakta víc jak o kariéru, tipuji tak jeden na tisíc kusů.

Dějství páté
Maruška znovu prověřila dostupné biologické materiály z T. rex, udělala další rozbory a zůstala trvat na svém: jsou to původní měkké tkáně dinosaura a basta, žádný biofilm, odvedla jsem dobrou práci, žádnou chybu jsem neudělala, nic není kontaminované a vy mě nemáte co osočovat.

Dějství šesté
Smečka evolučních zuřivých psů (rozuměj tím evoluční vědce hluboce milující exaktní vědeckou pravdu) se zarazila: aha, asi to bude vše jinak, řekli si, zařadili zpátečku a překabátili se: jasně, jsou to tedy původní tkáně, no a proč ne, a o co jako jde? My s tím nemáme žádné problémy. Prostě jen drobátko (v řádu tisíc) poopravíme názor na to, jak se tyhle materiály mohou uchovat dlouho: ne pár desítek tisíc let, ale pár desítek miliónů let. O co jde, vždyť je to drobnost, ne?

Sice je jasně doložený fakt, že za pár tisíc let se tyto struktury rozpadnou na prach, my ale nyní místopřísežně vyhlašujeme nový evoluční vědecký poznatek, že to vydrží klidně i 80 miliónů let i víc. A v čem je problém? To jen zase ti kreacionisté dělají vlny, pro nás je to vyřízená záležitost.

Poučení z krizového vývoje

Poučka číslo 1
Evoluční teorie je neporazitelná a je hluboce pravdivá, vždy bude pravdivá, za všech okolností bude pravdivá, až do konce světa zůstane pravdivá. Vždy ze všech sporů vyjde vítězně, jak jsme opět viděli na kauze měkkých tkání dinosaurů.

Poučka číslo 2
Kdyby vás někdy, drazí kamarádi v evolučním boji, a ty ďáble, prosíme, nedovol to, třeba při pohledu na přírodu, fakta, zkameněliny či laboratorní výzkumy, zastihly pochyby o pravdivosti evoluční teorie, té naší společné milenky a bohyně, ze které svou živnost máme, okamžitě pro svoji záchranu použijte poučku číslo 1.

 

Prameny:

http://www.eurekalert.org/pub_releases/2012-10/ncsu-aod102312.php
http://www.sciencedaily.com/releases/2012/10/121023151333.htm
http://www.nature.com/news/molecular-analysis-supports-controversial-cla…
http://phys.org/news/2012-10-analysis-dinosaur-bone-cells-ancient.html