Liek na (choré) vzťahy

Jak láskyplné vztahy ovlivňují kvalitu našeho života

Co je důležité pro šťastný a spokojený život? V čem spočívá tajemství štěstí? Co je určující pro kvalitu života? Díky čemu můžeme prožívat radost, štěstí a spokojenost? Co nám naopak způsobuje bolest, smutek nebo emocionální zranění?

Můžeme mít různý názor na to, co je pro šťastný a spokojený život nejdůležitější. Žebříček hodnot se může u každého z nás lišit. Někteří lidé dávají na přední místo zdraví, jiní peníze, úspěchy v práci, nebo třeba zábavu, uspokojení tělesných potřeb…

Ať už je naše představa o prioritách v životě jakákoliv, jsem přesvědčený, že si každý z nás v určité chvíli uvědomí, že to, co do našeho života přináší největší spokojenost, radost a štěstí, jsou láskyplné vztahy. Láskyplné vztahy s našimi blízkými a samozřejmě také s naším Bohem. Narušené vztahy pak kvalitu života snižují, působí nám bolest a smutek, zraňují nás.

Důležitost vztahů pro náš život dokazují mnohé průzkumy. Podle jednoho z nich se svobodní muži častěji dostávají do vězení, mají nižší příjmy, trpí zdravotními problémy a umírají mladší než jejich ženatí kolegové. Ženatí muži, kteří onemocní rakovinou, žijí o 20% déle než svobodní muži se stejným typem rakoviny. Také ženy, které obvykle mají více blízkých přátel než muži, přežívají se stejným typem rakoviny déle. Co z toho plyne? Ať už jsme ženatí (vdané) nebo ne, vztahy nás udržují při životě.

Všichni samozřejmě víme, že vztahy mezi lidmi nejsou v dnešní době ideální. Myslím, že s narušenými vztahy má každý z nás osobní zkušenost. Sobectví, zrada, chorobná žárlivost, pomluvy, rozpady manželství, nevěra, odcizení se, psychické i fyzické týrání, to vše je v dnešní době běžnou záležitostí. Můžete namítnout, že je to dobou, ve které žijeme. Vždyť ve 3. kapitole 2. listu Timoteovi je napsáno:

Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí,lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat.   (2Tim 3,1-5)

Vypadá to, že narušené a nefunkční vztahy jsou jedním z znamení ukazujících na dobu konce. Ale jak vidíme z biblických příběhů, vztahy na této zemi nejsou ideální už přibližně 6000 let.

Narušené vztahy jako znamení doby konce a biblický příklad z Abramova příběhu

Vzpomeňme si třeba na Abrama. Byl bohatý, měl krásnou ženu, procestoval kus světa, ale přesto mu ke štěstí něco chybělo. Neměl děti. Nesl to těžce a těžce to nesla i jeho žena Sáraj. I když jim Bůh opakovaně sliboval početné potomstvo, roky ubíhaly a pořád se nic nedělo. Sáraj už měla přes 70, Abram přes 80 let, ale zaslíbený potomek stále nepřicházel. A protože vzhledem k pokročilému věku Sáraj už nemohla přirozenou cestou otěhotnět, přišla se řešením, které sice vedlo k vytouženému cíli, ale zároveň mělo destruktivní účinky na jejich vztahy.

Abram svou ženu poslechl a na její naléhání vešel do stanu jejich egyptské služky Hagar. Možná se i jemu zdálo, že to není špatný nápad, že to je jediné možné řešení. Když však Hagar zjistila, že je těhotná a že může svému pánovi dát to, co mu nedokázala dát jeho žena, začala pohrdat Sáraj. Sáraj, která to celé vymyslela a sama dala Hagar Abramovi do náruče, obvinila svého muže.

„Za mé příkoří můžeš ty!“ (Gen 16,5 B21)

Když Abram Sáraj dovolil, aby s jejich služkou nakládala dle svého uvážení, Sáraj udělala Hagar ze života peklo. Vztahy v této rodině se náhle vzdálily od idylky. Situace se dále vyostřila, když Bůh splnil svůj slib a Abrahamovi a Sáře se narodil syn Izák. Pubertální Hagařin syn Izmael začal snižovat a posmívat se Izákovi. Sára proto trvala na tom, aby Hagar a její syn byli vyhnáni.

„Ale Abraham se tím velmi trápil; vždyť šlo o jeho syna.“ (Gen 21,11)

Vidíme, jak ničivý účinek na vztahy v Abrahamově rodině měl Sářin nápad dát svému muži do náruče jinou ženu a Abrahamův souhlas s tímto pošetilým řešením Sářiny neplodnosti. Výsledek je jasný: bolest, zranění, problémy a trápení, které toto rozhodnutí přineslo. Mimochodem, možná nevíte, že se v tomto případě patrně jedná o nejdelší rodinnou krizi v dějinách, která trvá už dlouhá tisíciletí, až do dnešních dnů. Konflikt mezi potomky Izmaele a Izáka nepolemňuje. Nepřátelství mezi Araby a Izraelci je stále živé.

Dědictví rodinných krizí: Abram, Sára, Jákob a konflikty, které pokračují po tisíciletí

Pokud hovoříme o narušených rodinných vztazích, o kterých se píše ve starozákonních příbězích, můžeme si rovněž připomenout Jákoba a těžkosti, které mu do života přinesly jeho dvě manželky. Příběh, který dobře známe, ukazuje, jak Jákob se zamiloval do Ráchel, a po sedmi letech služby ve prospěch strýce Lábana byl zklamán tím, že Lában Jákoba oklamal a za nevěstu mu podstrčil Leu, Ráchelinu starší sestru. Po tomto zklamání dostal za ženu i milovanou Ráchel, ale po dalších sedmi letech práce ve prospěch mazaného Lábana.

Problém, který měl Jákob, však spočíval v tom, že jednu manželku miloval a druhou ne. Nemilovaná Lea začala Jákobovi rodit děti a tím získala určitý náskok před svou sokyní, Ráchel, která dlouho nemohla děti mít. Lea se snažila získat manželovu lásku tím, že Jákobovi porodila děti. Ale, jak asi víte, příliš to nefungovalo. Soupeření mezi manželkami o lásku jejich muže není ničím novým. V Jákobově rodině to vyústilo v tak silný boj o pozornost, že jeho ženy neváhaly využít i své služebné, takže Jákob měl brzy vedle dvou oficiálních manželek také dvě neoficiální.

Jak je to dnes? I dnes ženy bojí o lásku svého muže. Možná už ne soupeří s jinou ženou, ale mohou se cítit osamělé nebo ignorované. A co teprve manželovy koníčky, práce, kamarádi, sport a novodobá technologie (například notebooky a smartphony)? Co když ženy často cítí, že se jejich manželovo srdce přesouvá na jiná zájmy? A naopak, co když muži zápasí o lásku své ženy proti televizním seriálům, kamarádkám nebo kosmetickým salónium?

Ale vraťme se k Jákobovi a jeho ženám. Jak vypadaly vztahy v takto zvláštní rodině? Boj o otcovu přízeň měl na děti zásadní vliv. Jejich hodnota byla určena tím, které matce se narodily, což je vidět v situaci, kdy Jákob připravoval své setkání s Ezauem, bratrům, kterýmu měl mnohé za zlé a setkání s ním se obával. Proč měl obavy? Jejich vztah rozhodně nebyl ideální.

Chyba rodičů Jákoba a Ezaua ležela v preferování jednoho dítěte. Izák upřednostňoval Ezaua, zatímco Rebeka se více zaměřila na Jákoba. Toto rozhodnutí mělo ničivé důsledky pro vztahy v rodině, protože vedlo k tomu, že Jákob podvedl svého otce a získal požehnání, které měl původně obdržet Ezau. Ezau, který byl oprávněným dědicem, byl tou zradou natolik znechucen, že se rozhodl svého bratra zabít. Tato spory mezi sourozenci způsobily, že Jákob musel uprchnout, a jeho matka ho už nikdy neviděla.

Jeden z největších problémů, který tento příběh ilustruje, je narušení vztahů díky rodičovské preferenci jednoho dítěte, které se stává základem pro dlouhotrvající roztržky a zranění, která se nikdy nehojí. Ale Jákob se z chyb svých rodičů nepoučil. Opět upřednostnil některé ze svých dětí před jinými, což nakonec vedlo k dalšímu napětí. Konflikt mezi jeho syny, zejména s Jozefem a jeho bratry, by měl nejen psychologické, ale i duchovní důsledky pro jeho rodinný vztah, protože nevěnoval přiměřenou pozornost všem dětem stejně. Jak uvidíme v následujících pasážích, to, co se stalo Jákobovi, se opakuje a má hluboký vliv na vztahy mezi dětmi a jejich rodiči.

„rozdělil zvlášť děti Lejiny a Rácheliny a obou otrokyň. Dopředu postavil otrokyně a jejich děti, za ně Leu s jejími dětmi a Ráchel s Josefem dozadu.“ (Gen 33,1-2)

Ve vztazích v Jákobově rodině skutečně vidíme velmi jasnou hierarchii, která byla založená na preferencích a upřednostňování jednotlivých členů rodiny. Jákob zcela zjevně miloval Rachel, svou oblíbenou ženu, a stejně tak Josefa, jejich syna, byl jeho jasným favoritem. To bylo přímým důsledkem lásky a pozornosti, kterou Jákob věnoval Ráchel, a později jejího syna Josefa, který se stal jeho „synem číslo jedna“. Tento přístup však měl velmi ničivé důsledky pro ostatní jeho syny, kteří byli potlačeni, pociťovali závist, opomíjení a bezcennost. Byli vnímáni jako synové nižší kategorie, což v rodinném prostředí vyvolalo konflikt a nenávist.

Tento vzorec se ještě více prohloubil, když Jákob dal Josefovi nádherný barevný plášť. Tento jasně symbolizoval jeho lásku a důležitost pro něj, což ještě více prohloubilo zášť ostatních synů. Skupina bratří, kteří cítili rezervovanost a ztrátu úcty, se rozhodla Josefa odstranit, což vedlo k brutálnímu a extrémnímu rozhodnutí ho prodat do otroctví Izmaelcům. Lhání jejich otci o Josefově smrti pouze zvětšilo psychologický rozměr zraňujícího konfliktu, který vznikl mezi dětmi a Jákobem. Tento postup rodičovské preference nejen narušil rodinné vztahy, ale vedl k pocitům hořkosti, osamění a dokonce i k pokusům o vraždu.

Z toho všeho je křišťálově jasné, že vztahy v Jákobově rodině byly naprosto daleko od idylky. Naopak byly plné bolesti, závisti a konfliktních situací, které nakonec podtrhly hodnotu spravedlnosti a rovnosti mezi dětmi v rodinných vztazích.

Cesta k uzdravení vztahů: Láska, odpuštění a komunikace jako klíče k harmonii

Je pravda, že narušené vztahy mezi jednotlivci, ať už v rodinném prostředí nebo v širších společenských kontextech, nebyly specifické pouze pro současnost, ale byly přítomné i v biblických dobách, jak vidíme na příkladech z příběhů o Abrahamovi, Jákobovi nebo i mezi Ježíšovými učedníky. Tento dlouhodobý problém svědčí o tom, jak těžké je navázat harmonické vztahy v každé době a jak často jsou těmito vztahy zasaženy různé lidské slabosti, ambice, pýcha nebo nedostatek pochopení.

Je zajímavé, jak v novozákonní době nejen rodinné vztahy, ale i společenství věřících čelily podobným problémům – například když učedníci soutěžili, kdo z nich je větší nebo nejvýznamnější (Mk 9:33-37; Lk 9:46). To ukazuje, že narušené vztahy mezi lidmi a vůbec lidská náchylnost k neporozumění, zranění a egoismu, je součástí lidské přirozenosti.

Jak z toho ven? Jak se vyrovnat s těmito těžkostmi a léčit narušené vztahy? Přes všechny nástrahy a překážky nám Kristus stále nabízí návody k uzdravení vztahů, a to především v oblasti odpouštění, trpělivosti, lásky a komunikace. Základními recepty by byly:

• Odpouštění: Tento krok je zásadní pro uzdravení ran mezi lidmi. Bez něj je totiž těžké postoupit dál. Jak Ježíš učil, odpouštět máme 7x77krát (Mt 18:21-22), což znamená nekonečně, pokud jsme ochotni činit.
• Trpělivost a tolerance: Tolerance vůči odlišným názorům, způsobům chování a pohledům na svět vytváří prostor pro vyslechnutí druhých a pro vzájemné pochopení.
• Komunikace: Rozhovor je klíčovým nástrojem pro vyjasnění problémů, hledání příčin konfliktů a naslouchání tomu, co naší blízkí prožívají. Efektivní komunikace brání nedorozuměním a následné bolesti.
• Pokora a vděčnost: Zároveň je důležité kultivovat pokoru, tedy postoj, že není jenom jedno správné rozhodnutí a že každá rodina nebo vztah prochází svými vzpěrami i pády.

Tyto hodnoty nás vedou k obnově našich vztahů, a to jak v osobním životě, tak i ve společenství víry, protože k uzdravení jsou potřebné právě Kristovy principy lásky a jednoty. Jak Ježíš v Janově evangeliu řekl:

„Po tomto všichni poznají, že jste moji učedníci, pokud budete mít lásku mezi sebou.“ (Jan 13:35)

Kdosi shrnul rady pro zdravé vztahy následovně:

• Šest nejdůležitějších slov: „Přiznávám, že to byla moje chyba.“
• Pět nejdůležitějších slov: „Moc se ti to povedlo.“
• Čtyři nejdůležitější slova: „Jaký je tvůj názor?“
• Tři nejdůležitější slova: „Až po tobě.“
• Dvě nejdůležitější slova: „Děkuju ti.“
• Jedno nejdůležitější slovo: „My“
• Nejméně důležité slovo: „Já

Podobných dobrých rad a osvědčených principů pro fungující vztahy je opravdu mnoho, mohli bychom je tu rozebírat do nekonečna, ale to, co je opravdu zásadní, je skutečnost, že principy fungujících vztahů jsou známé. Problém ale spočívá v tom, že i když lidé tyto principy znají, častokrát se jimi neřídí. A právě proto bychom měli vzít v úvahu, co narušuje vztahy od samého počátku.

Původ narušených vztahů: hřích a ztráta důvěry

Pojďme se tedy podívat na původ těchto problémů. Když Bůh stvořil Adama a jeho ženu, všechno bylo dokonalé – nejen jejich soužití, ale i jejich vztah. Adam byl nadšený svou ženou a když ji poprvé uviděl, vyjádřil vzletnými slovy, jak dokonalý pár s ní tvoří. Dokonalý soulad však byl narušen, když žena jednoho dne podlehla svůdným slovům hada. Požádala Adama, aby také snědl ovoce ze zakázaného stromu.

Původ problémů v mezilidských vztazích sahá až k prvnímu hříchu, který ovlivnil důvěru mezi lidmi, ale především mezi člověkem a Bohem. Žena zpochybnila Boží slovo a důvěru v Boží lásku. Svědectví hříchu vedlo k tomu, že Adam a Eva byli schopni porozumět Božím záměrům až po pádu. Narušení vztahů mezi člověkem a Bohem bylo příčinou rozkladu lidských vztahů a vedlo k ztrátě důvěry a pověsti, které jsou nezbytné pro vzájemný respekt mezi lidmi.

Po ochutnání ovoce ho Eva donesla i Adamovi, aby také jedl. A Adam se ke své ženě přidal na cestě vzpoury a neposlušnosti vůči Božímu přikázání. Podle 1. listu Timoteovi 2,14 byla hadem oklamána žena, ale Adam ne. Proč tedy snědl zakázané ovoce? Jeho hřích byl pravděpodobně motivován láskou k jeho ženě. Dal jí přednost před Bohem, svého Stvořitele odsunul na druhé místo. Když snědli zakázané ovoce, lidem se otevřely oči. Bylo to ale jiné, než si představovali. První lidé začali pociťovat vinu za neuposlechnutí Božích slov, a když uslyšeli, že se blíží jejich Stvořitel, dostali strach a ukryli se před ním uprostřed stromoví v zahradě.

Vztah mezi člověkem a Bohem byl narušen – ze strany lidí. To oni se schovávají před svým Stvořitelem, to oni se Boha bojí. V důsledku hříchu byl narušen také vztah mezi Adamem a jeho ženou. Když se Bůh ptá Adama, jestli jedl ze zakázaného stromu, ukazuje na svou ženu a říká:

„Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ (Gn 3,12)

Adam svaluje vinu na svou manželku. V jeho slovech se však skrývá i určité obvinění Boha – „To ty jsi mi dal tuto ženu, aby byla při mně. A ona mě svedla k hříchu. Možná kdybys mi dal jinou, nemuselo se to stát…“ V důsledku hříchu je narušena láska mezi manžely i rovnost mezi mužem a ženou. Žena bude po svém muži dychtit, ale on nad ní bude vládnout (viz Gn 3,16).

Vidíte, kde je původ poničených vztahů? Všechno to začalo hříchem proti Bohu, narušením vztahu mezi lidmi a Bohem ze strany člověka. Toto narušení vztahu mezi člověkem a Bohem se následně projevilo narušením vztahů mezi lidmi navzájem. Žena přestala Bohu důvěřovat. Adam před Bohem upřednostnil svou ženu, Stvořitele odsunul na druhé místo. Lidé se bouří vůči Božímu vedení, zapomínají na něj, ignorují jej, neposlouchají, jsou ve vzpouře vůči Bohu, vysmívají se mu, klanějí se modlám…

Jak na to reaguje Bůh? Oplácí člověku stejnou mincí? Ne. Boží reakce na lidskou vzpouru je motivována láskou. Bůh člověku projevil lásku hned po jeho pádu do hříchu a stále s tím nepřestává, stále to nepřestává vzdávat. Bůh člověka hledá a touží po smíření s ním. Přichází s plánem na obnovu vztahu mezi ním a lidmi, i když ho to bude stát neuvěřitelně vysokou cenu. Dává lidem zákon, jehož účelem je ochrana vztahů.

Boží Láska a Obnova Vztahů: Desatero, Ježíšovo Přikázání a Příběh o Marnotratném Synu

Když se podíváme na desatero, nejsou to omezující zákony, jejichž účelem by bylo vzít člověku radost ze života, připravit ho o svobodu. Jsou to zákony, jejichž účelem je ochrana vztahů – mezi člověkem a Bohem i mezi lidmi navzájem. Jsou to zákony, které člověku svobodu neberou, ale přinášejí. Dvě největší přikázání, o kterých mluvil Ježíš, dvě přikázání, na kterých podle něj stojí celý Zákon i Proroci, jsou o dokonalých vztazích. Jsou o opravdové lásce k Bohu a o opravdové lásce k lidem. Nové přikázání, které Ježíš dává, je o lásce.

Bůh chce uzdravit nemocné vztahy, za jejichž poškozením stojí hřích. Bůh dokonce chce, abychom byli součástí jeho rodiny. Když mu to dovolíme, adoptuje nás jako své děti. Lidé přestali Bohu důvěřovat, vzbouřili se vůči němu, odsunuli ho na vedlejší kolej, vysmívali jeho Synovi, mučili jej, naplivali mu do tváře a nakonec jej zabili. Přesto všechno nás Bůh natolik miluje, že nás chce adoptovat jako své děti. Nabízí nám věčně trvající vztah lásky.

Všichni známe příběh o marnotratném synu. Víme, jak se tento syn vůči svému otci zachoval. Jeho otec však vůči němu nezahořkl. Nepřestal ho milovat a nepřestal toužit po smíření s ním. Nepřestává vyhlížet svého syna, nepřestává doufat v jeho návrat domů. Když ho konečně jednoho dne v dálce spatří, rozběhne se k němu a svírá jej ve své náruči. Nic mu nevyčítá, nechá ho obléknout do nejlepších šatů, navlékne mu prsten na ruku a vystrojí velkou hostinu na oslavu jeho návratu. Je šťastný, že se jeho syn vrátil domů.

Bůh jedná přesně tak, jako otec v tomto podobenství. Stejně jako v podobenství, původcem smíření je Otec. Čeká na nás s otevřenou náručí a doufá, že se do ní schoulíme. Touží po obnově vztahu s námi, po smíření. Chce nám na ruku navléci prsten dědice jeho zaslíbení, obléknout nás rouchem spravedlnosti a uvést na čestné místo na hostině uspořádané na oslavu našeho návratu domů. Chce nás přijmout jako své právoplatné syny a dcery. Pokud se k němu vrátíme, pokud se vrátíme domů, bude nesmírně šťastný. Stále nás totiž miluje.

Jan 1,12: Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.

1. list Janův 3,1: Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi.

Řekli jsme si, kde je původ poničených vztahů mezi lidmi. Všechno to začalo hříchem vůči Bohu, narušením vztahu mezi námi a naším Stvořitelem. Lék na narušené vztahy je tedy obnova vztahu s Bohem, ze které následně vyplývá obnova mezilidských vztahů.

1. list Janův 4,20: Řekne-li někdo: „Já miluji Boha“, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář.

Z tohoto verše vidíme, že láska k Bohu vyvolává v našich srdcích lásku k našim bližním. Láska k Bohu je první krok. Nechejme se smířit s Bohem. Dovolme Bohu, aby uzdravil náš vztah s ním.

2. list Korintským 5,17-21: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.

Na nové zemi bude Bůh přebývat uprostřed svého lidu. Vztah mezi lidmi a Bohem bude bez překážek, vztahy mezi lidmi budou uzdravené. Předchuť těchto láskyplných vztahů můžeme zažívat už dnes. Můžeme být smíření s Bohem, adoptovaní do jeho rodiny. A pokud se tak stane, bude to mít radikální vliv na kvalitu vztahů v našich rodinách, ve sboru i ve společnosti. Pusťme Boha do svého srdce a dovolme mu zabydlet se tam. Vložme uzdravení našich vztahů do jeho rukou. Lepší lék na pošramocené vztahy nenajdeme.

Ohováranie – nebezpečný jazyk

Stalo sa počas jednej modlitebnej hodiny, že účastníci boli tak dojatí, oslovení, že začali si vyznávať svoje hriechy.

• Bol tam jeden, ktorý povedal: Ja som zlý človek. Musím povedať o sebe, že často kradnem…. Z roboty stále niečo beriem domov…
• Druhý povedal: aj ja mám problémy s hriechom. Ja mám rád alkohol…
• Tretí povedal: ja mám problémy tiež. V sobotu pozerám TV.
• Štvrtý povedal: ja často klamem…
• Piaty povedal: ja mám priateľku…

Postupne každý povedal niečo zlé o sebe. Atmosféra bola dojímavá. Ale bol tam jeden brat, ktorý nič nepovedal. Ostatní sa obrátili na neho a spýtali sa: Teba neoslovil Duch Svätý? Ty nemáš žiadne hriechy, ktoré by si chcel vyznať? …Ale mám, odpovedal brat, ale ja to nemôžem vyznať. Prečo nemôžeš, veď každý vyznal? Aj ty môžeš! Ten brat odpovedá: ja som veľký klebetník. Mám veľké ústa. Len to nepoviem, čo neviem. Keď opustíme tieto priestory, hneď budem rozprávať o tom, čo som tu počul…

No, to je veľký problém. Ak niekto má veľké ústa, tak s tým treba niečo robiť. V prvej časti uvažovania chcem hovoriť o tom, prečo je to také nebezpečné, ak niekto má veľké ústa? V druhej časti zase o tom, či by sme nemali aj my viac otvoriť svoje ústa. Jakub 3,5.

Tri druhy reči

Jazyk, reč, je Boží dar, ale ak nevieme s ním narábať, dokáže narobiť veľké problémy. …Vo vedomí toho by som chcel v prvej časti poukázať na tri druhy reči, ktoré nás môžu pripraviť o spasenie.

1.) Na prvé miesto by som chcel umiestniť slovo súdu. Písmo často spomína, že Boh bude súdiť. On je môj sudca! Ježiš je sudca, ale napriek tomu sa často stáva, že človek začne súdiť toho druhého. Hrá sa na Pána Boha. EGW: Myšlienky z hory blahoslavenstiev – 128 str.:

„ Keď odsudzuješ iných, odsudzuješ seba samého. Boh takéto odsúdenie pokladá za spravodlivé. Uznáva rozsudok, ktorý vyniesli sami nad sebou… Kto rád robí z komára ťavu, nie je znášanlivý ani láskavý… Kritik hreší viac, než kritizovaný, pretože sám sa dopúšťa rovnako závažných hriechov a okrem toho je domýšľavý a ponižuje iných… Samozvaní sudcovia a kritici sa stavajú na stranu antikrista, ktorý sa povyšuje nad každú vec.“

Keď my budeme súdiť, robíme to, čo má robiť Pán Boh. Súdenie je jeden z najmilších hriechov, ktorých sa dopúšťame. Keď sa dvaja stretnú, tak o čom hovoria? O treťom, ktorý nie je prítomný. Možno by bolo dobre, keby sme sa spamätali a prijali Božiu radu. Matúš 7, 1-2: Svojimi ústami neubližujeme druhým, ale sebe. Tu nejde o česť toho druhého, ale o našu česť. Správne to vystihol istý mysliteľ, keď povedal:

„ Česť toho druhého človeka je ako veľmi jemný pohár. Keď ho často berieme do ruky, rýchlo sa poláme. „ – Ľudovít Perlaky

Hovorenie o druhých ubližuje aj druhým, ale aj nám. Ba viac nám, než im. Prečo? Ježiš povedal:

„Akou mierou meriaš, takou Ti bude namerané. Akým súdom súdiš, takým budeš súdený!“

Prvé ponaučenie: pozor na svoje ústa. Pozor na naše súdy!

2) Druhý veľmi nebezpečný zvyk veriacich je ponosovanie. Všetci to veľmi radi vychutnávame. Ešte aj hlboko veriaci ľudia padli do tohto hriechu. V Jóbovej knihe čítame:

Jób 10,1 „Dám voľný priebeh svojmu žiaľu nad sebou. Budem hovoriť v horkosti svojej duše.“

Problém je v tom, že nie len Jób padol do hriechu ponosovania, ale aj my často tam padáme. Dáme voľný priebeh svojmu ponosovaniu. Radi využívame každú príležitosť na to, aby sme mohli povedať niečo o sebe, o svojom žiali. Radi sa hráme na martýrov. Myslíme si, že svojím žiaľom úspešne prebudíme ľútosť u druhých. Ponosovaním si chceme získať lásku, súcit, ľútosť. V skutočnosti ide o žobranie súcitu a lásky. Stále o tom rozprávame, že nič nemáme, že žijeme na pokraji možností, atď. Málo zarábame, sme chudobní. Počuli ste už tieto slová? … Často počujem: všetko ma bolí, nič sa mi nedarí, neviem, čo bude? Očakávame, že poslucháč zmäkne a začne nás ľutovať. Myslíme si, že takto smieme hovoriť, veď sme povedali pravdu! Ani nezbadáme, že hrešíme.

Stále ponosovanie vlastne nie je nič iné, ako vzbura proti Pánu Bohu. Poznáte príbeh izraelského národa? Stále sa ponosovali. Raz nemali vodu, inokedy jedlo, inokedy im vadila manna, atď. Nakoniec im Pán Boh povedal, že to je vzbura! Musím pripomenúť, že reptanie aj dnes je vzbura voči Pánu Bohu. Nespokojnosť je hriech. Keď stále sledujeme druhých a len o to sa staráme, čo oni majú a čo sme my nedostali, tak to je hriech. To je porušenie 10. prikázania. Nespokojnosť je nevďačnosť. Je to slepota voči tomu, čo sme dostali. Oprávnene nás vyzýva jedna sionská pieseň:

„Sčítaj všetky dary, ktoré Pán ti dal!“

… Sčítaj a potom sa ponosuj! Ap. Pavol píše v 1. Timoteovi 6,6: …

Druhá rada je: Buď radšej vďačný a buď spokojný s tým čo máš!

3.) Tretí hriech úst sa volá chvála. Musím povedať, že všetci sme vášniví chválenkári. Ide o veľmi milú tému. Všetci veľmi radi rozprávame o tom, čo vieme, čo sme dokázali, čo robíme, atď. Keď sa dvaja stretnú, tak často sa hovorí o tom, čo som urobil, aký som šikovný, dobrý, atď. Zabúdame na to, že seba vyvyšovanie je hriech.

Matúš 23,12: …Inými slovami, ak chceš, aby ťa iní milovali, málo hovor o sebe. Keď otvárame svoje ústa a chceme sa pochváliť, majme na mysli to, že stojíme na kraji priepasti. Veľmi ľahko sa môže stať, že sa zrútime do záhuby. Môžeš ľahko padnúť, tak ako padol Mojžiš. Ja som dlho nevedel pochopiť jeho hriech. Taký veľký muž, bol verný, spoľahlivý, obetavý, vzdelaný, zbožný. Ako mohol prepadnúť pokušeniu a na takej malej veci zhrešiť?

Viete, čo bol jeho hriech? Pochváliť sa sebou. Zabudol na Pána Boha. Sebe si privlastnil uznanie. Čo chcete, ja mám vám dať vodu? – 4. Moj. 20,10-11.

Taký zbožný muž zabudol na Hospodina. To bol jediný jeho hriech, kvôli čomu nevošiel do Kanaánu. Kvôli tomu, že nedal pozor na svoje ústa, unáhlene sa vyjadroval. Musím povedať, že nie len Mojžiš prepadol pokušeniu, ale tisíce a desaťtisíce jednajú podobne. Namiesto Boha, pochvália seba.

Tretia rada je: Dávaj pozor na svoje zásluhy, úspechy, glóriu.

Ježiš radí: Matúš 5, 37. Vo vedomí toho verím a zvestujem, že hrozí nám veľké nebezpečenstvo. Príčina je v tom, že nedokážeme usmerniť svoj jazyk. Preto povedal Jakub 3, 2: „Takí by sme mali byť, ale nie sme takí.“ My sme takí, akí boli veriaci v Ríme: Rim. 3, 13-14. Prečítajme! Oh, to je hrozný stav! Možno nie všetci, ale mnohí z nás „zápasia“ so svojim jazykom. Čo robiť?

Hovoriť iným jazykom

Čo potrebujeme k tomu, aby sme sa zmenili? Aby sme hovorili inak, podľa Božieho slova? Čítaj príbeh: Skutky 2,4 — „Oni začali hovoriť inými jazykmi.“ Jazyk môže narobiť veľké problémy. Prečo prenasledovali Krista? Kvôli jeho reči, kázaniam a posolstvu… Kedy nás budú prenasledovať? Keď budeme hovoriť o Babylone! Pokiaľ budeme hovoriť po starom, nič sa nezmení.

Kedy začneme zvestovať to, čo nám Pán Boh zveril? Po zostúpení Ducha Svätého. Keď na učeníkov zostúpil Duch, začali hovoriť „inými jazykmi“! Skutky 2,4. Bez Ducha Svätého budeme hovoriť po starom — a to je hriech:

• Namiesto odpustenia, súdime!
• Namiesto ďakovania Bohu, ponosujeme sa!
• Namiesto chvály Boha, chválime seba!

Matúš 12,37 hovorí:

„Podľa svojich slov budeme ospravedlnení alebo odsúdení!“

Tieto slová sú pre nás veľmi vážne. Ako máme hovoriť? Boh nám dal dar reči a jazyka, no hriech nakazil aj tento dar. Potrebujeme Boží zásah, aby sme hovorili inými jazykmi! Modlím sa, aby Duch Svätý zostúpil na cirkev, aby sme konečne hovorili inými jazykmi! Iný jazyk bude dokazovať, že sme služobníci živého Boha! Nezabudnite, Boh nám dal „veľké ústa“. Na čo ich použijeme? S úctou si pamätajme na tento dar, kedykoľvek prehovoríme!

Päť jazykov ospravedlnenia

Milostný příběh, známý film ze 70. let, obsahoval slavnou větu: „Láska znamená, že se nikdy nemusíš za nic omlouvat.“ Přesný opak je pravdou. Láska znamená omluvu – omlouvat se je přirozenou součástí lásky a vzorců zdravých vztahů. Skutečná láska zahrnuje omluvu za prohřešky a i odpouštění druhé strany. Omluva vede k obnově vztahů a k růstu lásky mezi partnery.

Na základě našeho výzkumu jsme došli k závěru, že omluva má pět základních prvků. Říkáme jim pět jazyků omluvy. Většina lidí se domnívá, že jeden či dva z těchto jazyků vyjadřují omluvu lépe než ostatní. Pro účinnou omluvu není nutné mluvit všemi pěti jazyky. Stačí mluvit v tom, který poškozené straně svědčí o vaší upřímnosti.

Vyjádření lítosti

Prvním jazykem omluvy je vyjádření lítosti, což je velmi důležitý emocionální aspekt omluvy. Když říkáme: „Je mi to líto“, vyjadřujeme pocit viny a hluboké zahanbení nad tím, že jsme druhému člověku způsobili bolest. Tento jazyk omluvy zahrnuje nejen slova, ale také řeč těla, která musí být v souladu s našimi slovy. Pro některé je výrazem upřímnosti i pohled do očí, pro jiné zase slzy.

Efektivní omluva je konkrétní. Čím více podrobností uvedeme, tím lépe tím ukazujeme, že skutečně chápeme, jak moc jsme druhého zranili. Konkrétní a specifické vyjádření lítosti působí silněji a ukazuje naše opravdové pochopení zranění.

Upřímná omluva musí být vyjádřena odděleně od jakýchkoli podmínek. Omluvit se s dodatkem jako „ale…“ nebo mít skrytý záměr, aby se druhá strana omluvila nám, by omyl zhoršilo. Bez podmínek a upřímně, to je klíč k účinné omluvě.

Přijetí zodpovědnosti

Proč máme problém přiznat chybu? Neochota uznat chybu často vychází z vědomí vlastní hodnoty. Lidé si často nechtějí připustit chybu, protože to vnímají jako slabost. Tato neochota může pocházet z nesprávných vzorců chování, které se formují v dětství, kdy se lidé neučí přijímat zodpovědnost za své chyby. Zralí dospělí se však učí těmto vzorcům vzdorovat a přebírat zodpovědnost za svá selhání.

Zralý člověk neospravedlňuje své chování, místo toho se dokáže přiznat k své chybě bez vymlouvání. Zatímco nezralý člověk často obviňuje jiné, aby se vyhnul vlastní zodpovědnosti. Při omluvě je nejdůležitější uznání chyby. To ukazuje upřímnost omluvy. Pokud chcete, aby vaše omluva byla vnímána jako skutečně upřímná, použijte například tyto výrazy:

• „Vím, že jsem udělal chybu. Nechci se vymlouvat – nemám na co. Prostě jsem jednal sobecky.“
• „Neměl jsem s tebou tak mluvit. Bylo to hrubé a nespravedlivé.“
• „Mluvil jsem ve vzteku a snažil jsem se ospravedlnit svou reakci. Doufám, že mi odpustíš.“
• „Opakoval jsem chybu, o které jsme už mluvili. Opravuji to teď. Vím, že je to moje chyba.“

Náprava škody

Představa nápravy škody je hluboce zakořeněna v lidské přirozenosti. Když někdo udělá něco špatného, je přirozené cítit, že by za to měl nějakým způsobem zaplatit nebo kompenzovat způsobenou újmu. U dětí, například když maminka vidí, jak její čtyřletý syn vytrhne panenku své sestřičce, její reakce zahrnuje nejen omluvu, ale i nápravu – návrat panenky. Pro některé jedince je náprava škody klíčovým jazykem omluvy. Tito lidé nechtějí jen slyšet „je mi to líto“, ale cítí, že opravdová omluva musí následovat konkrétními činy. Příkladem může být otázka: „Jak ti mohu dokázat, že tě mám stále rád?“

Pokud jde o vztahy, je důležité vědět, že každý má jiný jazyk lásky, a že náprava by měla být v souladu s tímto jazykem. Někteří lidé vnímají lásku prostřednictvím dárečků, jiní slovy ujištění nebo skutky služby. Pokud například manžel daruje květiny své ženě jako omluvu, ale jeho partnerka nerozumí těmto gestům a upřednostňuje třeba soustředěnou pozornost, nemusí být omluva přijata tak, jak byla zamýšlena.

Podle Dr. Chapmana, autora knihy Pět jazyků lásky, existuje pět základních jazyků lásky:

1. Slova ujištění
2. Skutky služby
3. Dárky
4. Soustředěná pozornost
5. Tělesné doteky

Pokud chce člověk, aby omluva vedla ke skutečnému odpuštění a smíření, je nevyhnutelné, aby byla náprava škody vyjádřena pomocí jazyka, kterým partner mluví.

Upřímné pokání

„Pořád se hádáme o tytéž věci,“ řekla mi jistá žena, vdaná již téměř třicet let. „Myslím, že ve většině manželství je to stejné. Nerozčiluje mě ani tolik to, co manžel udělá, jako spíše to, že se tatáž věc opakuje stále znovu. Manžel se mi omluví, slíbí, že už to víckrát neudělá, a pak… pak to udělá znovu. Může to být maličkost – třeba že nechá v koupelně rozsvícené světlo nebo jiná drobná mrzutost. Já nestojím o jeho omluvy! Chci, aby už nikdy neudělal to, co mi vadí!“

Tato žena chce, aby její muž činil pokání. Slovo pokání znamená „obrátit se“ nebo „změnit své smýšlení“. V kontextu omluvy to znamená, že si daný člověk uvědomí destruktivnost svého jednání. Lituje bolesti, kterou druhému působí, a rozhodne se své jednání změnit.

Během svého výzkumu jsme opakovaně naráželi na prohlášení typu: „Očekávám, že najde způsob, jak zajistit, aby se to neopakovalo. Vím, že nikdo z nás se nezmění přes noc. Pro mě je důležité, když dá najevo, že je připraven na změně pracovat.“ Tyto výroky – a tucty dalších – ukazují, že pro mnoho lidí je jádrem omluvy pokání.

Prosba o odpuštění

Proč je prosba o odpuštění tak důležitá? Některým lidem nejpřesvědčivěji ukazuje, že opravdu stojíte o to, aby se vztah plně obnovil. Pokud jeden druhému ublížíme, ihned vzniká emocionální bariéra. Dokud ji neodstraníme, nelze ve vztahu pokračovat. Prosbou o odpuštění současně dokazujete, že jste si vědomi svého pochybení. Je přiznáním viny. Touto prosbou dáváte najevo, že si zasloužíte odsouzení nebo trest.

A konečně: Prosbou o odpuštění kladete budoucnost vašeho vztahu do rukou toho, jemuž jste ublížili. On stojí před volbou, zda odpustí či neodpustí. Tím se ovšem zříkáte kontroly nad celou situací – a právě to je pro některé lidi nesmírně těžké, zvláště pro ty, kteří jsou silnými osobnostmi se sklonem k ovládání situace i druhých.

Súvisiace videá a dokumenty

( Biblické lekcie k dispozícii – STIAHNUŤ )