Čo (nie) je viera

06/12/2019 MrCastiel

Víra – to je téma okolo kterého se točí celá biblická zvěst. Otázka víry nás provází od první knihy starého zákona až po poslední knihu nového zákona. Přesto se zdá, že pro většinu lidí zůstává pouze něčím neurčitým a nedefinovatelným. Je zřejmé, že víra má několik aspektů a proto nejspíš ty problémy s její definicí. Z toho důvodu navrhuji tu nejjednodušší a přitom zaručeně nejspolehlivější věc – podívat se, co o víře říká Boží slovo – bible.

Řekl jsem, že nás otázka víry provází od 1.knihy bible – Genesis (stvoření). Pokud si však zapnete nějakou elektronickou konkordanci a dáte hledat slovo víra (či nějaký tvar tohoto slova), nic nenalezne. Pojďme se ale podívat na snad nejznámější biblický příběh, příběh o Adamovi a Evě. Proč právě sem? Protože zde se poprvé můžeme setkat s důsledky víry, resp. nevěry.

V 1. Mojžíšově (Genesis) 2,16-17 je psáno, že יהוה Bůh člověku dal jediné omezení: „Ze všeho stromoví zahrady směle jez, ale ze stromu poznání dobrého a zlého, z toho nejez. Neboť v den, kdy bys z něho jedl, jistě zemřeš.”

Byla to úžasná doba – člověk mohl dělat cokoli a vše bylo dobré, tedy kromě této „maličkosti“. Výsledek příběhu s Adamem a Evou zná jistě každý. Eva se nechala oklamat hadem, utrhla plod ze stromu poznání dobrého a zlého, a dala ho i Adamovi. Oba ho pak „ochutnali“. Proč???

V 1. Mojžíšově 3,6 je psáno: „Žena viděla, že je to strom dobrý k jídlu a lákavý pro oči, strom žádoucí pro získání moudrosti.”

Tahle věta se mi jeví jako velice důležitá, ukazuje totiž na lidské touhy. Podívejme se na to ještě jednou: strom dobrý k jídlu. Tento popis ukazuje na jednu část lidské „přirozenosti“ – žádost těla. Co je to žádost těla? Člověka velice přitahuje vše, co mu „dělá dobře“, co dělá dobře jeho tělu. Je to vše, co člověku slibuje příjemné pocity. Každý jistě najde dost příkladů – např. dobré jídlo, alkohol, drogy, sex apod. Další část naší věty se týká žádosti očí (lákavý pro oči).

Člověk vyhledává vše, co se mu líbí. Mohou to být jakékoli krásné věci – obrazy, domy, auta, ženy (muži) apod. Podívejme se ještě na poslední část věty – strom žádoucí pro získání moudrosti (jiný překlad uvádí strom slibující vševědoucnost.) Tato část se týká lidské pýchy. Člověk totiž chce být sám sobě pánem (Bohem).

Chce si sám rozhodovat o svém životě a o tom, co je správné a dobré. Myslím, že ze zkoumané věty můžeme pochopit i skutečný důvod, proč hřešíme. Na první pohled viditelným důvodem je naše žádostivost. Je to pravda, ale pojďme ještě hlouběji pod povrch. Skutečným důvodem je naše nedůvěra k Bohu (nevěra). Adam s Evou viděli, že Bůh kvůli nim vysadil nádhernou zahradu, nechal je pojmenovat všechna zvířata a dal jim právo i moc vládnout nad celou Zemí.

Bůh dal lidem pouze samé dobré dary, lidé mu však přesto nevěřili, že to s nimi myslí dobře a že pro ně chce pouze to nejlepší. Vždy, když hřešíme, říkáme tím znovu a znovu, že Bohu nevěříme. Nevěříme Mu a myslíme si, že nás chce o něco ochudit. Sami se chceme postarat o naplnění svých žádostí a tužeb.

Všechny příběhy, které si můžete přečíst v bibli, se týkají víry či naopak nevěry vůči Bohu. Na těchto příkladech se toho o víře můžeme mnoho dozvědět. Nevěra (nedůvěra Bohu) s sebou přináší pouze problémy, víra (důvěra Bohu) naopak znamená požehnání. Každý člověk něčemu věří, ale podstatná je pouze důvěra k Bohu a k Jeho slovu – bibli. A právě studování této víry se budeme na následujících stránkách věnovat.

Bible je úžasná kniha. Plně pochopit ji můžeme pouze tehdy, pokud nám podá výklad její autor – Duch svatý. Mnoho však můžeme pochopit i proto, že se bible sama vykládá. Často nalézáme odpovědi na své otázky o několik veršů dál, někdy je pro pochopení potřeba znalost celé bible. Problémem mnoha biblických výkladů je, že autoři „vytrhují verše z kontextu“. Pokusím se o to (stejně jako i ve všech dalších rozborech a článcích), abych se této chyby nedopustil.

Podívejme se, co můžeme o víře pochopit z příběhu o uzdravení setníkova sluhy:

Matouš 8, 5-13: Když vešel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“ Ježíš mu řekl: „Já přijdu a uzdravím ho.“ Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk postavený pod pravomocí a mám pod sebou vojáky; a řeknu-li tomuto: ‚Jdi‘, on jde; řeknu-li jinému: ‚Přijď‘, přijde; a řeknu-li svému otroku: ‚Udělej toto‘, pak to udělá.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kteří ho následovali: „Amen, pravím vám, takovou víru jsem v Izraeli nenašel u nikoho. Pravím vám, že mnozí přijdou od východu i západu a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království Nebes; avšak synové království budou vyvrženi do nejzazší temnoty; tam bude pláč a skřípění zubů.“ I řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a staň se ti, jak jsi uvěřil.“ A v tu hodinu byl jeho sluha uzdraven.

Setník v našem příběhu chápal velice dobře princip autority (velel vojákům, kteří jej poslouchali, ale byl také podřízen svému veliteli, kterého musel poslouchat). Tento setník věděl, kdo je Ježíš (v 7. kapitole Matoušova evangelia vidíme Ježíše vyučovat, uzdravovat atd., a mluvit o sobě jako o Božím Synu), věřil tomu a proto počítal s tím, že Ježíš může jeho sluhu uzdravit i na dálku. Ježíš tuto víru oceňuje a pokračuje vyprávěním o tom, že do nebeského království vstoupí pohané (mnozí od východu i západu) a naopak lidé vyvoleného národu – židé – nevstoupí.

Proč začal Ježíš takto mluvit? Proč najednou změnil téma? Ne, Ježíš téma nezměnil. Stále mluvil o víře (resp. nevěře) jako důvodu, proč mnozí nevstoupí do království nebeského. Po vysvětlení důležitosti víry v Boha pokračoval v rozhovoru se setníkem a řekl mu: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“ Tato věta je velice důležitá a může nám pomoci pochopit některé neúspěchy v našem životě. Obsahuje totiž úžasnou pravdu: Děje se nám podle naší víry!!!

Pravdivost této věty můžeme vidět na každém kroku a nejen v životě křesťanů. Mohu uvést desítky příkladů, ale pro pochopení alespoň několik: Ten, kdo věří, že je ošklivý, nepřitažlivý, si těžko najde partnera. Ten, kdo věří, že nějakou činnost nezvládne, ji také skutečně nezvládne. Ten, kdo vidí Boha jako někoho, kdo čeká na jeho chybu, aby jej mohl potrestat a nakonec uvrhnout do hořícího jezera, bude žít s nechutí a bude ke všemu motivován pouze strachem z Boha a Jeho trestu.

A nyní opačné příklady: Ten, kdo věří v Boží lásku, bude se ze života radovat. Kdo věří, že je schopný a přijatelný, nebude mít problém s tím, aby se v životě „prosadil“. Zkrátka – často se nám děje podle toho, čemu skutečně věříme! Pojďme se nyní podívat na další příklady toho, jaké „důsledky“ má víra v Boha:

Matouš 9, 20-22: A hle, žena dvanáct let trpící krvotokem přišla zezadu a dotkla se třásní jeho šatu. Neboť si říkala: „Jestliže se jen dotknu jeho šatu, budu zachráněna.“ Ježíš se otočil, a když ji spatřil, řekl: „Buď dobré mysli, dcero, tvá víra tě zachránila.“ A od té hodiny byla ta žena zachráněna.

Podívejme se na další příklad:

Matouš 9, 27-30: Když odtamtud Ježíš odcházel, vydali se za ním dva slepci, kteří křičeli: „Smiluj se nad námi, synu Davidův!“ A když vešel do domu, přistoupili ti slepci k němu. Ježíš jim řekl: „Věříte, že to mohu učinit?“ Řekli mu: „Ano, Pane.“ Nato se dotkl jejich očí a řekl: „Staň se vám podle vaší víry!“ A jejich oči se otevřely.

Podívejte se pozorně na tyto verše! Ježíš se slepců neptal, zda věří, že je uzdraví, ale pouze na to, zda věří, že to může udělat. Ano, Ježíš po nás chce často skutečně velice málo. Podívejme se nyní na příběh, kde apoštol Petr „chodí po vodě“:

Matouš 14, 22-31: A Ježíš hned přinutil své učedníky, aby nastoupili do lodi a jeli před ním na druhou stranu, než on propustí zástupy. A když zástupy propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě pomodlil. Když nastal večer, byl tam sám. Loď již byla od země vzdálena mnoho stadií, zmítána vlnami, protože vítr vál proti ní. O čtvrté noční hlídce šel Ježíš k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se a řekli: „To je přízrak!“ A strachem vykřikli. Ježíš na ně hned promluvil: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodě!“ On řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a přišel k Ježíšovi. Ale když viděl silný vítr, dostal strach. Začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mě!“ Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: „Malověrný, proč jsi zapochyboval?“

V překladu Miloše Pavlíka jsem k poslednímu zmíněnému verši našel výklad významu: „k jakému užitku?“ nebo „co jsi z toho měl?“ Stejnou otázku si často kladu sám sobě. Na Boha se můžeme naprosto spolehnout. Bůh nás miluje (tolik, že svého syna Ježíše poslal na tento svět, aby se kvůli nám obětoval) a navíc je všemocný – může si „dovolit“ držet slovo a splnit vše, co slíbil. Nemáme žádný důvod k pochybnostem a přesto často pochybujeme. A co z toho máme? To samé co Petr.

Jakmile se přestaneme dívat na Ježíše, a začneme se rozhlížet kolem, uvidíme „vítr“, různé problémy a překážky, a začneme se stejně jako Petr topit v obavách. I z tohoto příkladu si můžeme vzít ponaučení. Co udělal Petr? Znovu se obrátil na Ježíše a ten ho zachránil. A to je odpověď i pro nás. Pokud se již tedy někdy necháme přemoci strachem a pochybnostmi, musíme svůj pohled rychle znovu zaměřit na Boha a obnovit svou důvěru k Němu.

Pojďme se podívat na další příběh:

Marek 5, 21-42: Když se Ježíš přeplavil v lodi opět na druhou stranu, shromáždil se k němu velký zástup; a byl u moře. A hle, přišel jeden z představených synagogy, jménem Jairos. Když Ježíše spatřil, padl k jeho nohám a velmi ho prosil: „Má dceruška umírá! Pojď a vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a ožila.“ Ježíš odešel s ním. Následoval ho velký zástup a tlačili se na něho. A byla tam žena, která měla dvanáct let krvotok. Mnoho vytrpěla od mnoha lékařů a vynaložila všechny své prostředky, nic jí to však neprospělo, ale spíše jí bylo hůře. Když uslyšela o Ježíši, přišla v zástupu zezadu a dotkla se jeho šatu. Neboť si říkala: „Jestliže se dotknu třeba jen jeho šatů, budu zachráněna.“ A hned vyschl pramen její krve a pocítila na těle, že je uzdravena ze svého trápení. Ježíš hned v sobě rozpoznal tu moc, která z něho vyšla, otočil se v zástupu a řekl: „Kdo se dotkl mých šatů?“ Jeho učedníci mu řekli: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a říkáš: Kdo se mne dotkl?“ Ježíš se rozhlížel, aby spatřil tu, která to učinila. Žena se ulekla, a protože věděla, co se jí stalo, s třesením přišla a padla před ním a řekla mu celou pravdu. A on jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď uzdravená ze svého trápení.“ Zatímco ještě mluvil, přišli z domu představeného synagogy a říkali: „Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ Učitele?“ Ale Ježíš neposlechl to, co říkali, a řekl představenému synagogy: „Neboj se, jen věř!“ A nedovolil nikomu s ním jít, kromě Petra, Jakuba a Jakubova bratra Jana. Přišli do domu představeného synagogy a Ježíš viděl rozruch a ty, kteří velice plakali a hlučně naříkali. Vešel a řekl jim: „Proč se rozrušujete a pláčete? To dítě nezemřelo, ale spí.“ I posmívali se mu. Ale on všechny vyhnal a vzal s sebou otce a matku dítěte i ty, kteří byli s ním, a vešel tam, kde bylo dítě. Uchopil ruku dítěte a řekl mu: „Talitha kúm“, což přeloženo znamená: ‚Děvče, říkám ti, vstaň!‘ A děvče ihned vstalo a začalo chodit; bylo jí dvanáct let. A zmocnil se jich ihned veliký úžas.

Pojďme se podívat ještě o několik veršů dál:

Marek 6, 2-6: Když nastala sobota, začal učit v synagoze. A mnozí, kteří ho slyšeli, byli ohromeni a říkali: „Odkud to tento člověk má? Jaká je to moudrost, která mu byla dána? A jaké mocné činy se dějí skrze jeho ruce! Není to ten tesař, syn Marie a bratr Jakuba, Josese, Judy a Šimona, a nejsou jeho sestry zde s námi?“ A pohoršovali se nad ním. Ježíš jim říkal: „Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, mezi svými příbuznými a ve svém domě.“ A nemohl tam učinit žádný mocný skutek, jen na několik neduživých vložil ruce a uzdravil je. A divil se pro jejich nevěru.

Tyto dva poslední příběhy ukazují na další skutečnosti týkající se víry. V posledním příběhu přímo čteme, že Ježíš nemohl vykonat v prostředí nevěry žádný mocný čin (zázrak). V příběhu o vzkříšení Jairovy dcery se Ježíš také nachází v prostředí lidí, kteří Mu nevěří. Tuto situaci řeší tím, že všechny vyžene a vezme s sebou pouze rodiče děvčete a své učedníky. Poté děvče znovu vrací do života. Tyto příběhy opět ukazují na to, jakou moc má víra a jakou nevěra.

Dalším příběhem ilustrujícím moc víry je uzdravení slepého Bartimea:

Marek 10, 46-52: Přišli do Jericha. A když se svými učedníky a dosti velikým zástupem vycházel z Jericha, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák. A když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal křičet: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Mnozí mu přísně domlouvali, aby zmlkl, ale on o to víc křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho.“ Zavolali toho slepého a řekli mu: „Vzchop se, vstaň, volá tě!“ On odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš mu odpověděl: „Co chceš, abych ti učinil?“ Slepý mu řekl: „Rabbuni, ať vidím!“ A Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě uzdravila.“ A hned prohlédl a šel tou cestou za ním.

Příběhy o uzdravení a vysvobození mají mnoho společného. Jednou z věcí je i to, že Ježíš před tím, než prosícím řekne své obvyklé „Jdi, tvá víra tě zachránila.“ nebo „Podle vaší víry se vám staň.“, chce, aby svou víru nějak potvrdili. V našem posledním příběhu vidíme slepého žebráka, který svou víru v Ježíše prokazuje nejprve tím, že volá Ježíšovo jméno a prosí jej o smilování (nehledě na ty, kteří se ho snaží utišit) a později svou víru potvrzuje tím, že Ježíše přímo prosí o uzdravení zraku.

Vše se děje před zraky mnoha lidí. Můžeme se podívat i na další příběhy: setník svou víru veřejně prokazuje tím, že věří, že Ježíš může jeho sluhu uzdravit i na dálku (Matouš 8, 5-13). Dva slepci (Matouš 9, 27-30) svou víru prokazují vyznáním své důvěry v to, že je Ježíš schopen je uzdravit. Tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Ze všech těchto příběhů můžeme poznat, že po nás Bůh často chce, abychom svou víru nějak veřejně prokázali.

Nyní bych se rád podíval na to, zda se „vyplatí“ důvěřovat Bohu. Odpověď je jednoznačná – ANO. Bible je plná příkladů, kdy Bůh víru (důvěru k Němu) oceňuje a odměňuje. Nejsou to „jen“ uzdravení a vysvobození od démonů, ale i velké zázraky. Podívejme se pro názornost na několik příkladů! Krásný příklad můžeme najít v knize Daniel, v 6. kapitole. Je to příběh o tom, jak Bůh zachránil Daniela z jámy lvové, protože Mu Daniel věřil a odmítl se klanět králi Darjavešovi.

Příběh je to poměrně dlouhý, raději si jej nalistujte a přečtěte sami! Podobný příběh o tom, jak Bůh potvrdil o odměnil víru 3 Judejců – Šadraka, Méšaka a Abed-nega, kteří se odmítli poklonit před sochou krále Nebúkadnesara, najdete v 3.kapitole knihy Daniel. Bůh víru těchto 3 lidí odměnil tím, že je zachránil z rozpálené ohnivé pece. Další nádherný příběh je zaznamenán v 6. kapitole knihy Jozue. Bůh řekl Jozuovi, že mu vydá do rukou opevněné město Jericho.

Vymyslel si však neuvěřitelnou podmínku. Žádný útok – Jozue měl s vojáky a Jehovovou schránou 6 dnů po sobě pouze vždy 1 x obejít město. Sedmého dne měli Jericho obejít 7 x. Potom mělo 7 kněží zatroubit na polnice a všechen lid měl spustit válečný pokřik. Hradby Jericha pak prý padnou. Skutečně podivná strategie, co říkáte? Úplně vidím překvapený výraz Jozuových bojovníků, když tyto příkazy od svého velitele uslyšeli. Ale Bůh Jozuovu víru odměnil a jak řekl, tak se také stalo.

Když Jozue splnil vše, co mu Jehova přikázal, hradby Jericha skutečně padly a s nimi i celé město. Podívejme se na další aspekt víry, např. do příběhu o uzdravení posedlého chlapce:

Matouš 17, 14-21: Když přišli k zástupu, přistoupil k němu jeden člověk a padl před ním na kolena řka: „Pane, smiluj se nad mým synem, neboť je náměsíčný a zle trpí; často totiž padá do ohně a často do vody. A přivedl jsem ho k tvým učedníkům, ale nemohli ho uzdravit.“ Ježíš odpověděl: „Ach, pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám snášet? Přiveďte ho sem ke mně!“ Ježíš mu pohrozil a démon od něho vyšel; a od té hodiny byl chlapec uzdraven. V soukromí potom k Ježíšovi přistoupili učedníci a řekli: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“ On jim řekl: „Pro vaši malověrnost! Amen, pravím vám, budete-li mít víru jako zrno hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné. Tento rod nevychází jinak než v modlitbě a půstu.“

Ježíš své učedníky poslal a dal jim sílu a moc vyhánět démony (Lukáš 9, 1). Ale v tomto případě se učedníci vrátili s nepořízenou. Nedokázali vyhnat toho démona, který stál za chlapcovou „epilepsií“. Ježíš jako příčinu označuje nevěru (nedostatek víry) svých učedníků. A velice se jí podivuje. Jeho učedníci s ním chodili dlouhou dobu, viděli všechny ty úžasné zázraky a i skrze ně se již stalo mnoho uzdravení a vysvobození. Přesto jim chyběla víra. Není to zvláštní? Ale to samé platí i pro současné Ježíšovi učedníky.

Ježíš často mluví o víře jako o něčem neuvěřitelně mocném. Pojďme se podívat na pár příkladů. Můžeme začít např. s příběhem o uzdravení posedlého chlapce. Tento příběh je zaznamenán na několika místech, např. i v Markovi 9, 14-29. Zaujali mne verše 22-24, které popisují rozhovor otce posedlého chlapce s Ježíšem: „Často ho hodil i do ohně a do vody, aby ho zahubil. Avšak můžeš-li něco udělat, slituj se nad námi a pomoz nám.“ Ježíš mu řekl: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“ Otec toho chlapce hned vykřikl a říkal: „Věřím, pomáhej mé nevíře!“ Následovalo vyhnání démona a chlapec byl zdráv.

Podobným příběhem o moci víry je např. prokletí fíkovníku (Matouš 21, 19-20 ; Marek 11, 13-21). Ježíš proklel fíkovník, protože na něm nebyly žádné fíky, a fíkovník uschnul. Jeho učedníci ho na to upozornili a on jim odpověděl:

Marek 11, 22-24: Ježíš jim na to řekl: „Mějte víru Boží. Amen, pravím vám, že kdo by řekl této hoře: ‚Zvedni se a vrhni se do moře‘ a nezapochyboval by ve svém srdci, ale věřil by, že co říká, se děje, bude to mít. Proto vám pravím: Věřte, že jste všechno, za cokoliv se modlíte a oč žádáte, přijali, a budete to mít.

Jak z uvedeného příkladu vidíme, víra je skutečně mocná „zbraň“. Bez ní (víry) často neuvidíme ani odpověď na své modlitby!

Ježíš však není jako dnešní učitelé Písma. On o víře pouze nemluvil, on s vírou i jednal. Nechal uschnout strom (Matouš 21, 19-20), procházel se po vodě (Matouš 14, 24-25), poroučel počasí (Marek 4, 39), křísil mrtvé (Matouš 9, 23-25, Jan 11, 39-44), téměř z ničeho nakrmil tisíce lidí (Matouš 15, 34-38), vodu proměnil na víno (Jan 2, 3-11) apod.

Nyní bychom se mohli podívat na to, proč je víra tak důležitá:

Hebrejům 11, 6: Bez víry však není možné se mu zalíbit, protože ten, kdo přichází k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je a že odplácí těm, kdo ho usilovně hledají.

Snad to nejdůležitější o víře je pak psáno v Janově evangeliu. Přečtěte si pozorně verše Jan 3, 16-18:

Jan 3, 16-18: Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze něj zachráněn. Kdo v něho věří, není souzen, kdo však nevěří, již je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jediného Syna Božího.

Podobné místo je i Jan 5, 24:

Jan 5, 24: (Ježíš zde říká:) Amen, amen, pravím vám, že kdo slyší mé slovo a věří tomu, kdo mne poslal, má věčný život a nejde na soud, ale přešel ze smrti do života.

Ježíše se jednou lidé ptali, co mají dělat, aby jednali podle Boží vůle. Odpověď souvisí s naším tématem – vírou. Podívejme se na to:

Jan 6, 28-29: Řekli mu: „Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“ Ježíš jim odpověděl: „Toto je ten Boží skutek: abyste věřili v toho, kterého on poslal.“

Bůh toho od nás mnoho nežádá – „pouze“ abychom věřili Ježíšovi a tomu, co je o něm psáno. Rád bych nyní upozornil na několik úžasných zaslíbení pro ty, kdo uvěří. Ježíš svým učedníkům říká:

Marek 16, 15-18: A řekl jim: „Jděte do celého světa a vyhlašte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude zachráněn. Kdo neuvěří, bude odsouzen. Tato znamení budou doprovázet ty, kteří uvěří: V mém jménu budou vyhánět démony, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do rukou a vypijí-li něco smrtelného, nijak jim to neublíží. Na nemocné budou vzkládat ruce a budou se mít dobře.“

Na jednom místě říká Ježíš o víře pro mne zajímavou větu:

Jan 5, 44: Jak vy můžete uvěřit, když přijímáte slávu jedni od druhých, ale slávu, která je od jediného Boha, nehledáte?

Zdá se, že naše víra je podmíněna touhou získat uznání od samotného Boha! Jaký to rozdíl proti tomu, čím žije „svět“ (touha po slávě a uznání od druhých). Je velice těžké říci, co je na víře nejdůležitější. Osobně se domnívám, že je to skutečnost, že pouze vírou můžeme přijmout ospravedlnění (odpuštění hříchů). Podívejme se nyní na několik veršů, které s touto oblastí souvisí:

Římanům 3, 21-28: Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez Zákona, dosvědčovaná Zákonem i Proroky, Boží spravedlnost skrze víru Ježíše Krista pro všechny a na všechny ty, kdo věří. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a postrádají Boží slávu, ale jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí skrze vykoupení, které je v Kristu Ježíši. Jeho Bůh ustanovil za prostředek smíření skrze víru v jeho krev, aby ukázal svou spravedlnost s ohledem na prominutí prohřešení, jež byla spáchána již dříve v čase Boží shovívavosti, a aby ukázal svou spravedlnost v nynějším čase, takže sám je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry Ježíšovy. Kde je tedy chlouba? Byla vyloučena! Jakým zákonem? Zákonem skutků? Nikoli, nýbrž zákonem víry. Soudíme totiž, že člověk je ospravedlňován vírou bez skutků Zákona.

Dalším podobným místem je Římanům 4, 3-5:

Římanům 4, 3-5: Neboť co praví Písmo? ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počteno za spravedlnost.‘ Tomu, kdo pracuje, se mzda nedává z milosti, nýbrž z povinnosti. Kdo však (pro svou spravedlnost) nepracuje, ale spoléhá na toho, který ospravedlňuje bezbožného, tomu se jeho víra pokládá za spravedlnost.

A ještě jedno místo:

Galatským 2, 16: když však víme, že člověk není ospravedlňován ze skutků Zákona, nýbrž skrze víru v Ježíše Krista, i my jsme v Krista Ježíše uvěřili, abychom byli ospravedlněni z víry Kristovy, a ne ze skutků Zákona, protože ze skutků Zákona nebude ospravedlněn žádný člověk.

Ospravedlnění (odpuštění hříchů) pro nás znamená pokoj s Bohem:

Římanům 5, 1-2: Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti, v níž stojíme a chlubíme se nadějí Boží slávy.

Nyní bych se rád podíval do listu Efezským, který se do značné míry věnuje duchovnímu boji. Proč? Protože bez víry nemáme šanci v duchovním boji obstát:

Efezským 6, 13-16: Proto vezměte na sebe celou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý vzepřít, všechno vykonat a zůstat stát. Stůjte tedy opásáni na bedrech pravdou, oblečeni v pancíř spravedlnosti, nohy obuté v připravenosti k službě evangelia pokoje; k tomu všemu vezměte štít víry, jímž budete moci uhasit všechny hořící šípy toho Zlého.

Je to prosté. Pokud se již pustíte do duchovního boje, objeví se démonická opozice. (jaký by to také byl boj bez opozice?) Pokud nebudete pevní ve víře, podlehnete nějaké lži a budete z duchovního boje vyřazeni!!! Mohu to říci, protože jsem to mnohokráte sám prožil. Skutečně mnoho o víře je psáno v listu Hebrejům (Hebrejcům, Židům):

Hebrejům 10, 38: můj spravedlivý bude žít z víry, ale kdyby ustoupil, nebude v něm mít moje duše zalíbení.

To je velice vážné varování. Není žádné zaslíbení pro ty, kteří uvěřili a posléze odpadli! Definici toho, co znamená „věřit Bohu“, můžeme najít v Židům 11, 1:

Hebrejům 11, 1: Víra jest podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, které nevidíme.

V 6. verši je pak psáno:

Hebrejům 11, 6: Bez víry však není možné se mu zalíbit, protože ten, kdo přichází k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je a že odplácí těm, kdo ho usilovně hledají.

Je to tak prosté: Pokud skutečně nevěřím v Boží lásku resp. ani existenci, nemohu počítat s tím, že mi Bůh odpoví. S tím souvisí i Marek 11, 24: Proto vám pravím: Věřte, že jste všechno, za cokoliv se modlíte a oč žádáte, přijali, a budete to mít.

Myslím, že je nejvyšší čas podívat se na to, zda stačí pouze uvěřit. Často jsem slýchal kázání, že tomu tak skutečně je. Ano, ale to bychom museli hned po svém „uvěření“ (obrácení) zemřít. Bible nás nenechává na pochybách, jak tomu je ve skutečnosti. Odpověď můžeme najít např. v listu Jakubově, v 2. kapitole:

Jakubův 2, 17-26: Tak i víra:nemá-li skutky, je sama o sobě mrtvá. Někdo však řekne: ‚Ty máš víru a já mám skutky.‘ Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na svých skutcích. Ty věříš, že je jeden Bůh. Dobře činíš. Také démoni tomu věří, avšak chvějí se. Chceš však poznat, ó nerozumný člověče, že víra bez skutků je neúčinná? Cožpak náš otec Abraham nebyl ospravedlněn ze skutků, když na oltáři obětoval svého syna Izáka? Vidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že v těch skutcích se stala víra dokonalou. I naplnilo se Písmo, které praví: ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počteno za spravedlnost‘ a byl nazván Božím přítelem. Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlňován, a ne jen z víry. A nebyla podobně ospravedlněna ze skutků i nevěstka Rachab, když přijala posly a propustila je jinou cestou? Neboť jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je mrtvá i víra bez skutků.

Ano, pokud skutečně věřím, pak musí být má víra na něčem vidět – musí se projevovat i skutky! Jako poslední otázkou bych se rád trochu podíval na otázku „vzniku“ víry. Podívejme se nyní na Římanům 12, 3:

Římanům 12, 3: Skrze milost, která mi byla dána, pravím každému, kdo je mezi vámi: Nesmýšlejte výš, než je třeba smýšlet, ale smýšlejte tak, abyste jednali rozumně, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh.

Z tohoto místa můžeme poznat, že velikost naší víry je dána Bohem. To se může zdát nespravedlivé. Proč tedy Ježíš káral své učedníky za jejich malou víru? (např. Matouš 17, 17). Můžeme velikost své víry nějak ovlivnit? Věřím, že ano. Věřím, že naše víra roste tím, jak žijeme (chodíme) s Bohem. Časem získané zkušenosti, že Bůj je naprosto spolehlivý a důvěryhodný způsobují, že naše víra (pouze jiný výraz pro důvěru Bohu) stále roste.

Věřím, že Ježíš své učedníky káral proto, že po 3 letech, kdy s ním denně chodili, neměli dost víry ani na to, aby vyhnali démona (epilepsie). Ani se mu nedivím. Chodit denně po 3 roky s Bohem, vidět denně úžasné zázraky, prožívat sám zázraky a přesto nemít dost víry ani pro vysvobození posedlého chlapce? Aby odpověď na otázku, zda je velikost naší víry pevně daná, neležela pouze na mém úsudku, pojďme se podívat opět do bible. Podívejte se na 2. Tesalonickým 1, 3:

2. Tesalonickým 1, 3: Bratři, jsme zavázáni stále za vás Bohu vzdávat díky, jak je to správné, protože převelice roste vaše víra a rozhojňuje se láska všech vás k sobě navzájem.

Z toho, co píše apoštol Pavel je zřejmé, že naše víra může (a má!) růst. Ještě bych rád upozornil na jedno místo, které s touto otázkou souvisí:

Marek 10, 15: Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevstoupí.

Od dětí bychom si opravdu měli vzít příklad. Dítě svému otci bezmezně důvěřuje. Stejně bezpodmíněčně bychom svému nebeskému Otci měli důvěřovat my všichni. Ba ještě více, neboť naši tělesní otcové nebyli dokonalí! Bible je plná příkladů toho, jak Bůh tuto „dětinskou“ důvěru odměňuje.

Prevzaté z http://obohu.cz/biblicke-rozbory/vira