Koncepcia duch, duša a telo

01/01/2023 MrCastiel

Muž a žena byli stvořeni k Božímu obrazu, vybaveni individualitou a schopností svobodně myslet a jednat. I když byli stvořeni jako svobodné bytosti, jsou stále závislí na Bohu, a to v každém aspektu svého života – od dýchání po všechny ostatní aspekty existence. Každý člověk je nedělitelnou jednotou tělesných, duchovních a duševních projevů. Když naši první rodiče neuposlechli Boha a popřeli svou závislost na něm, ztratili tím své vznešené postavení pod Boží vládou.

Boží obraz v nich byl porušen, a tím se stali kořistí smrti. Jejich potomci dědí tuto padlou přirozenost, která s sebou nese slabosti a náklonnost ke zlému. Avšak Bůh v Kristu smířil svět se sebou a svým Duchem obnovuje obraz Tvůrce ve všech, kteří činí pokání. Stvořeni k Boží slávě, jsou lidé povoláni nejen milovat Boha, ale i milovat se navzájem a starat se o své životní prostředí.

Prirozenost člověka

„I řekl Bůh: ‚Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.‘

Bůh své vrcholné dílo nestvořil pouze slovem, ale s láskou se sklonil, aby z prahu země vytvořil novou bytost. Ani ten nejlepší pozemský sochař by nikdy nevytvořil tak dokonalou bytost. Možná by Michelangelo dokázal ztvárnit úžasný vzhled, ale kdo by byl schopen vytvořit takové tělo, které by bylo z hlediska anatomie i fyziologie dokonale připravené pro svou funkci, a přitom bylo i krásné?

Bůh své dokonalé dílo neskončil vytvořením každého vlasu, oční řasy nebo nehtu. Na člověku se neměl pouze hromadit prach, ale měl žít, myslet, tvořit a růst ve slávě. Stvořitel se sklonil k tomuto velkolepému dílu a „… vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“ (Gn 2,7; srov. 1,26) Bůh viděl, že člověk potřebuje společenství. Proto mu učinil „pomoc jemu rovnou„. Uvedl na Adama „hluboký spánek„, v němž vyňal Adamovi jedno z žeber a učinil z něho ženu (Gn 2,18.21.22).

„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, muže a ženu je stvořil. Pak jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“

Adam a Eva obdrželi domov v zahradě, která byla mnohem krásnější než nejmodernější přepychové domy. Byly tam stromy, vinná réva, květiny, pahorky a údolí. Všechnu tu krásu učinil sám Stvořitel. Byly tam také dva zvláštní stromy – strom života a strom poznání dobrého a zlého. Bůh dovolil Adamovi a Evě jíst z jakéhokoli stromu kromě stromu poznání dobrého a zlého (Gn 2,8.9.17).

Tak byla dokončena vrcholná událost stvořitelského týdne. „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. (Gn 1,31)

Původ člověka

Mnozí lidé dnes věří, že lidské bytosti pocházejí z nižších forem života zvířat a jsou výsledkem přírodních procesů, které trvaly miliardy let. Tyto názory však nesouhlasí s biblickou zprávou. Pro biblický pohled na přirozenost člověka je rozhodující fakt, že lidé podléhají procesu degenerace. Bůh stvořil člověka. Počátek existence lidstva má svůj původ u Boha. Bůh řekl: „Učiňme člověka!“ (Gn 1,26). Množné číslo „učiňme“ se vztahuje na trojjediného Boha – Boha Otce, Boha Syna a Boha Ducha svatého (viz kapitola 2). Bůh tedy stvořil první lidskou bytost s jasným záměrem (Gn 1,27).

Stvořil člověka z prachu země. Bůh zformoval člověka z prachu země (Gn 2,7) – použil tedy již existující hmotu. Nepoužil však jiné formy života, jako například mořská nebo suchozemská zvířata. Nejdříve každý orgán zformoval a správně umístil; teprve potom vdechl dech života, a tak se člověk stal živým tvorem. Stvořen podle Božího vzoru. Bůh stvořil každého živočicha – ryby, ptáky, zeměplazy, hmyz, savce atd. – „podle jejich druhu“ (Gn 1,21.24.25). Každý druh měl svou vlastní typickou formu a schopnost rozmnožovat se v rámci svého druhu. Člověk však byl stvořen podle Božího vzoru, ne podle vzoru živočišné říše. Bůh řekl:

„Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby! (Gn 1,26)

V tomto smyslu neexistuje souvislost mezi lidskými bytostmi a říší zvířat. Lukášův rodokmen popisující původ lidské rodiny vyjadřuje tento rozdíl prostě, ale zřetelně – „Adam, který byl od Boha“ (L 3,38). Vznešené postavení člověka. Stvoření člověka bylo vrcholem celého tvůrčího díla. Bůh postavil člověka, stvořeného k obrazu svrchovaného Boha, aby spravoval planetu Zemi a veškeren živočišný život. L. Berkhof o Adamovi říká:

„Jeho povinností a předností bylo podřídit své vůli a záměru celou přírodu a všechny stvořené bytosti, svěřené jeho vládě, proto, aby on a celá jeho slavná vláda vyvyšovala všemohoucího Stvořitele a Pána vesmíru“ (Gn 1,28; Ž 8,4-9).

Jednota lidského rodu. Rodokmeny v Gn ukazují, že všechny následující generace po Adamovi a Evě pocházely z tohoto prvního páru. Jako lidé máme všichni stejnou přirozenost, která tvoří genetickou a genealogickou jednotu. Pavel řekl o Bohu:

„On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země. (Sk 17,26)

Další náznaky organické jednoty lidstva také vidíme v biblickém tvrzení, že Adamovo přestoupení přineslo všem hřích a smrt, ale skrze Krista byla pro všechny zajištěna spása (Ř 5,12.19; 1 K 15, 21.22).

Jednota lidské přirozenosti

Co tvoří lidskou bytost? Tvoří ji několik nezávislých složek, jako tělo, duše a duch? V této souvislosti se často hovoří o dechu života, který je klíčový pro pochopení života samotného.

„(Bůh) vytvořil člověka z prachu země a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“ (Gn 2,7)

Tento akt stvoření z prvky země a vdechnutí dechu života má hluboký význam, protože symbolizuje vznik živé bytosti. Tento dech života je dechem Všemohoucího, což je to, co dává život (Jb 33,4) – jiskra života. Můžeme to přirovnat k elektrickému proudu, který když proudí různými elektrickými součástkami, mění tichou obrazovku na pulzující záplavu barev a dějů. Stejně tak elektřina přináší zvuk a pohyb tam, kde předtím nebylo nic.

Člověk jako živá duše – Co způsobil dech života? Poté, co Bůh vytvořil člověka z prvky země, měl všechny orgány na svém místě: srdce, plíce, ledviny, játra, slezinu, mozek atd. Všechno bylo dokonalé, ale bez života. Poté, co Bůh vdechl do této neživé hmoty dech života, „člověk se stal živým tvorem“. Biblická rovnice je jednoduchá: prášek země (prvky země) + dech života = živá bytost, živá duše.

Dech života nebyl dán pouze lidem, ale také zvířatům. Bible například přisuzuje dech života zvířatům, která vešla do Noemovy archy, i těm, která tam nevešla (Gn 7,15.22). Hebrejský termín nefeš chajjá znamená „živý tvor“ nebo „živá duše“ (kral.). Tento výraz se vztahuje na mořská zvířata, hmyz, hady a zvěř (Gn 1,20.24; 2,19).

Nefeš, překládáno jako „bytost“ nebo „duše“, pochází z kořene nafaš, což znamená „dýchat“. V Novém zákoně je ekvivalentem řecký výraz psyché. Dýchání je nejvýraznějším důkazem života, a tak termín nefeš v podstatě označuje lidskou bytost jako živou osobu. Když se vztahuje na zvířata, popisuje je jako živé bytosti, které stvořil Bůh. Je důležité si uvědomit, že Bible říká, že člověk se stal živou duší. Neříká, že dostal duši jako oddělený prvek, který se spojil s tělem.

Nedělitelná jednota člověka – Pochopení podstaty člověka je klíčové, a proto je zpráva o stvoření nesmírně důležitá. Písmo vyzdvihuje nedělitelnou jednotu člověka, čímž naznačuje, že duše a duch tvoří jednotný celek lidské přirozenosti.

1. Biblický význam pojmu duše

Jak jsme již zmínili, duše ve Starém zákoně je překladem hebrejského výrazu nefeš. Po vdechnutí dechu života do fyzického těla, vytvořeného z prvků země, je v textu Gn 2,7 člověk označen jako živý tvor. Podobně vzniká nová duše, když se narodí dítě – duše se stává novou jednotkou života, která je jedinečně oddělená a odlišná od ostatních podobných jednotek. Nefeš zdůrazňuje individualitu každé živé bytosti, čímž vytváří jedinečnou bytost.

Pokud je nefeš použit v tomto smyslu, pak to není jen část osoby, ale celá osoba. Proto se na mnoha místech toto slovo překládá jako osoba (viz Gn 14,21; Nu 5,6; Dt 10,22; srov. Žalm 3,3) nebo „sám“ (Lv 11,43; 1 Kr 19,4, kral.; Iz 46,2, kral.; atd.). Výrazy jako „má duše“, „tvá duše“, „jeho duše“ atd. jsou obecně idiomy pro osobní zájmena „já“, „my“, „ty“, „on“ atd. (viz Gn 12,13; Lv 11,43.44; 19,8; Joz 23,14; Ž 3,3; Jr 37,9; atd.). V anglickém překladu krále Jakuba (KJV) je nefeš překládáno jako „život“ ve více než 100 případech ze 755 (Gn 9,4.5; 1 S 19,5; Jb 2,4.6; Ž 31,13; atd.).

Nefeš se často vztahuje na touhy, záliby, vášeň nebo chuť (Dt 23,25; Př 23,2; Kaz 6,7). Používá se také v souvislosti s láskou (Gn 34,3; Pís 1,7 atd.) a někdy představuje i rozhodnutí člověka, v Dt 23,24 se překládá jako „libost“ a podobně i v Ž 105,22 (kral.) a Jr 34,16. V Nu 31,19 je nefeš „zabita“ a v Soudců 16,30 (míněno „já“) umírá. V Nu 5,2 („mrtvý“) a v kap. 9,6 („mrtvý člověk“) se vztahuje na mrtvolu (viz také Lv 19,28; Nu 9,7.10).

„Řecké slovo psyché“ se v Novém zákoně používá podobně jako nefeš ve Starém zákoně. Vztahuje se na život zvířat i lidí (Zj 16,3). V KJV se čtyřicetkrát překládá jako „život“ nebo „životy“ (viz Mt 2,20; 6,25; 16,25 atd.). Na některých místech má význam „lidé“ (Sk 7,14; 27,37; Ř 13,1; 1 Pt 3,20 atd.), jinde je rovnocenná osobnímu zájmenu (viz Mt 12,18; 2 K 12,15 atd.). Někdy se vztahuje na city (Mk 14,34; L 2,35; Ef 6,6) nebo na mysl (Sk 14,2, kral.; Fil 1,27). Psyché není nesmrtelná, ale podléhá smrti (Zj 16,3) a může být zničena (Mt 10,28).

V Bibli se nefeš a psyché někdy vztahují na celou osobu, a jindy na určitou oblast člověka, jako jsou záliby, city, chutě, nebo pocity. Takové použití však nenaznačuje, že by člověk byl složen ze dvou oddělených a odlišných částí. Tělo a duše existují společně a tvoří nedělitelnou jednotu. Duše nemá žádné vědomí existence mimo tělo. Neexistuje žádný biblický text, který by naznačoval, že duše přežívá bez těla jako vědomé bytí.

2. Biblický význam pojmu duch

Zatímco hebrejské slovo nefeš, které se překládá jako duše, označuje individualitu nebo osobnost, starozákonní hebrejské slovo ruach, překládáno jako duch, se vztahuje na jiskru života, plnou energie, která je pro život jednotlivce nezbytná. Ruach představuje Boží sílu nebo princip života, který lidem dává život.

Ruach se ve Starém zákoně vyskytuje 377x a nejčastěji se překládá jako „duch“, „vítr“ nebo „dech“ (viz Gn 8,1). Používá se také k označení obnovení života (Sd 15,19), odvahy (Joz 2,11), nálady nebo hněvu (Sd 8,3; Iz 54,6), mravního charakteru (Ez 11,19) a sídla citů (1 S 1,15). Ve významu dech je ruach lidí totožný s ruachem zvířat (Kaz 3,19). Ruach člověka opouští tělo při smrti (Ž 146,4) a vrací se k Bohu (Kaz 12,7; srov. Jb 34,14). Ruach se často vztahuje na Ducha Božího, jak je zobrazeno v Iz 63,10. Ve Starém zákoně, ve vztahu k člověku, ruach nikdy neoznačuje inteligentní bytí, schopné vědomé existence mimo hmotné tělo.

Novozákonním ekvivalentem hebrejského slova ruach je pneuma – duch – od pneo, což znamená „vát“ nebo „dýchat“. Stejně jako ruach, ani slovo pneuma neoznačuje nějaké vědomé bytí člověka schopné existovat mimo lidské tělo. Používání tohoto termínu v Novém zákoně ve vztahu k člověku vůbec nenaznačuje takové pojetí. V textech jako Ř 8,15; 1 K 4,21 (král.); 2 Tm 1,7; 1 J 4,6 pneuma označuje „náladu“, „postoj“ nebo „citové rozpoložení“.

Toto slovo se také používá pro označení různých projevů lidské povahy, jako v Ga 6,1; Ř 12,11 atd. Stejně jako ruach, tak i pneuma člověk při smrti odevzdává Pánu (L 23,46; Sk 7,59). Ruach i pneuma se vztahují na Ducha Božího (1 K 2,11.14; Ef 4,30; Žid 2,4; 1 Pt 1,12; 2 Pt 1,21 atd.).

3. Jednota těla, duše a ducha

a) Podvojné spojení

Ačkoli Bible na člověka pohlíží jako na celek, nestanovuje přesně vztah mezi tělem, duší a duchem. Někdy se v textu zaměňují termíny duše a duch. Povšimněme si paralelismu v Mariině projevu radosti po zvěstování:

„Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli! (L 1,46.47)

Na jednom místě charakterizuje Ježíš člověka jako tělo a duši (Mt 10,28), Pavel pak na jiném místě mluví o člověku jako o těle a duchu (1 K 7,34). V prvním případě se duše vztahuje na vyšší schopnost člověka, pravděpodobně na mysl, prostřednictvím které je člověk ve styku s Bohem. V druhém případě se na tuto vyšší schopnost vztahuje výraz duch. V obou případech tělo zahrnuje fyzickou, ale také citovou stránku člověka.

b) Trojité spojení

Existuje jedna výjimka ze všeobecné charakteristiky člověka jako bytosti, ve které se spojují dvě části. Pavel, který hovořil o podvojné jednotě těla a ducha, také mluvil o trojí jednotě člověka. Říká:

„Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. (1 Te 5,23)

Toto místo vyjadřuje Pavlovu touhu, aby z procesu posvěcení nebyla vynechána žádná z těchto lidských stránek. V tomto případě můžeme rozumět duchu jako „vyššímu principu inteligence a myšlení, který byl člověku dán a prostřednictvím kterého může Bůh promlouvat svým Duchem (viz Ř 8,16). Obnovením mysli skrze působení Ducha svatého se člověk stává podobný Kristu (viz Ř 12,1.2). ‚Duši‘ … na rozdíl od ‚ducha‘, si můžeme představit jako tu část lidské přirozenosti, která se projevuje v instinktech, citech a touhách. I tato část přirozenosti člověka může být posvěcena. Když se pod působením Ducha svatého mysl shoduje s Boží myslí a posvěcený rozum ovládne nižší přirozenost, pak se podněty, které by jinak odporovaly Bohu, podřizují jeho vůli.

Tělo, které ovládá nízká nebo naopak ušlechtilá povaha, se svou fyziologickou stavbou skládá – z masa, krve a kostí. Není náhoda, že Pavel zařadil nejprve ducha, potom duši a nakonec tělo. Je-li duch posvěcen, je i mysl pod Boží kontrolou. Posvěcená mysl bude mít zase posvěcující vliv na duši, totiž na touhy, city a emoce. Člověk, ve kterém se uskutečňuje toto posvěcení, nebude zneužívat své tělo a docílí tak pevného tělesného zdraví. Tak se tělo stává posvěceným nástrojem, kterým může křesťan sloužit svému Pánu a Spasiteli. Pavlova výzva k posvěcení zřetelně vychází z principu jednoty lidské přirozenosti a ukazuje, že účinná příprava na Kristův druhý příchod vyžaduje přípravu celé bytosti – ducha, duše i těla.

c) Nedělitelné a vzájemné spojení

Je zřejmé, že každý člověk je nerozdělitelně spojen. Tělo, duše a duch jsou úzce propojeny a ukazují na silný vzájemný vztah mezi duchovními, duševními a tělesnými schopnostmi člověka. Nedostatky v jedné oblasti ovlivňují další dvě. Nemocný, nečistý, nebo zmatený duch bude mít také zhoubný vliv na citové a fyzičké zdraví člověka. Platí ale také, že slabý, nemocný nebo trpící organismus naruší i citové a duchovní zdraví.

Vzájemný vliv, jaký na sebe tyto prvky mají, ukazuje, že Bůh dal každému jednotlivci odpovědnost je udržovat v co nejlepším stavu. Takový postoj je nejdůležitější částí v procesu obnovy k obrazu Stvořitele.

Človek – obraz Boha

Živé bytosti, které Bůh stvořil šestého dne stvoření, byly učiněny „k obrazu Božímu“ (Gn 1,27). Co to znamená být stvořen k Božímu obrazu? Často se říká, že etický a duchovní rozměr člověka zjevuje něco z morální a duchovní povahy Boha. Protože Bible učí, že člověk je nerozlučitelnou jednotou těla, mysli a duše, musí i tělesný vzhled člověka nějak odrážet Boží obraz. Ale jak to, že Bůh je duch, a jak může být duch spojen s konkrétní postavou?

Bible ukazuje, že také andělé jsou duchovními bytostmi podobně jako Bůh (Žd 1,7.14), ale přesto se vždy zjevují v lidské podobě (Gn 18,1-19.22; Dn 9,21; L 1,11-38; Sk 12,5-10). To naznačuje, že duchovní bytost může mít „duchovní tělo s konkrétní postavou a vzhledem“ (srov. 1 K 15,44). Bible zmiňuje, že někteří lidé viděli Boha. Ačkoli Bůh odmítl ukázat Mojžíšovi svou tvář, zakryl ho svýma rukama a ukázal se mu zezadu, když procházel kolem něj (Ex 33,20-23). Danielovi se Bůh zjevil ve vidění jako Věkovitý, sedící na trůnu (Dn 7,9-10). Kristus je popisován jako „obraz Boha neviditelného“ (Ko 1,15) a „výraz Boží podstaty“ (Žd 1,3). Tato místa naznačují, že Bůh je osobní bytost a má osobní podobu, což by nemělo překvapit, protože člověk byl stvořen k Božímu obrazu.

Člověk byl postaven „níž než andělé“ (Žd 2,7), což znamená, že obdržel duševní i duchovní schopnosti. I když Adam neměl plně rozvinutý charakter a zkušenosti, byl učiněn „přímý“ (Kaz 7,29), což naznačuje jeho mravní bezúhonnost. Byl spravedlivý a svatý, protože byl morálním obrazem Boha (srov. Ef 4,24) a byl součástí stvoření, které Bůh prohlásil za „velmi dobré“ (Gn 1,31).

Jelikož byl člověk stvořen k morálnímu obrazu Boha, byla mu dána příležitost projevit Stvořiteli svou lásku a oddanost. Měl možnost volby, jako Bůh, a svobodu myslet a jednat podle mravních imperativů. Mohl se rozhodnout milovat a poslouchat, nebo nedůvěřovat a být neposlušný. Bůh riskoval, že člověk učiní nesprávnou volbu, protože pouze se svobodou rozhodování mohl člověk rozvíjet charakter, který by plně ukázal princip lásky, jenž je podstatou samotného Boha (1 J 4,8). Úkolem člověka bylo dosáhnout vrcholné podoby Božího obrazu – milovat Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí (Mt 22,36-40).

Stvořen pro společenství s druhými

Bůh řekl, že „není dobré, aby člověk byl sám (Gn 2,18) a stvořil Evu. Tak jako jsou osoby Trojice vzájemně spojeny vztahem lásky, tak i my jsme byli stvořeni pro společenství přátelství nebo manželství (Gn 2,18). V takovém vztahu máme možnost žít pro druhé. Být opravdu člověkem znamená být orientován na vztah. Rozvoj tohoto aspektu Božího obrazu neoddělitelně patří k souladu a štěstí Božího království.

Stvořen ke správcovství životního prostředí

Bůh řekl:

„Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi. (Gn 1,26)

Zde se Bůh jedním dechem zmiňuje o Božím obrazu v člověku i o jeho vládě nad nižším tvorstvem. Pro nižší stvoření byl člověk Božím představitelem. Živočišná říše nemůže rozumět Boží svrchovanosti, ale mnohá zvířata jsou schopna milovat člověka a sloužit mu. David se zmiňuje o vládě člověka:

„Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš. (Ž 8,7)

Nadřazené postavení člověka naznačovalo slávu a čest, kterou byl korunován (Ž 8,6). Jeho úkolem bylo laskavě vládnout nad světem a tím zobrazovat nebo odrážet Boží láskyplnou vládu nad vesmírem. Nejsme tedy obětí okolností ovládaných silami prostředí. Bůh nás pověřil pozitivně přispívat k utváření prostředí tím, že využijeme každé situace, do které jsme postaveni, k naplnění Boží vůle. Toto pochopení je řešením pro zlepšení lidských vztahů ve světě plném nestálosti. Je také odpovědí na sobecké využívání přírodních zdrojů země a nerozvážné znečišťování vzduchu a vody, které vede ke zvyšujícímu se zhoršování kvality života. Přijetí biblického pohledu na lidskou přirozenost poskytuje jedinou jistotu vzkvétající budoucnosti.

Stvořen, aby napodoboval Boha

Protože jsme byli stvořeni k Božímu obrazu, máme jednat podobně jako Bůh. Ačkoli jsme lidé a ne Bůh, máme ve všech ohledech odrážet obraz svého Učinitele. Čtvrté přikázání nás vyzývá k této povinnosti. Měli bychom následovat příklad svého Stvořitele – pracovat šest dní v týdnu a odpočinout sedmého dne (Ex 20,8-11).

Stvořen s podmíněnou nesmrtelností

Při stvoření naši první rodiče obdrželi nesmrtelnost, která však byla podmíněna poslušností. Tím, že měli přístup ke stromu života, mohli žít věčně. Jediný způsob, kterým mohli ohrozit svou nesmrtelnost, bylo přestoupení zákazu jíst ze stromu poznání dobrého a zlého. Neposlušnost by vedla ke smrti (Gn 2,17; 3,22).

Pád do hříchu

Adam s Evou zhřešili, přestože byli stvořeni dokonalí, k Božímu obrazu a byli postaveni do dokonalého prostředí. Jak došlo k tak radikální a strašné změně? Původ hříchu. Stvořil-li Bůh dokonalý svět, jak mohl vzniknout hřích?

1. Bůh a původ hříchu

Je Bůh Stvořitel také původcem hříchu? Písmo ukazuje, že Bůh je svou povahou svatý (Iz 6,3) a není v něm žádné nepravosti. „Jeho dílo je dokonalé, na všech jeho cestách je právo, Bůh je věrný a bez podlosti, je spravedlivý a přímý. (Dt 32,4) Písmo konstatuje: „Daleko je Bůh od svévole, Všemocný od bezpráví. (Jb 34,10) „Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. (Jk 1,13) Bůh nemá rád bezbožnost (Ž 5,5, kral.; 11,5, kral.). Původní Boží stvoření bylo „velmi dobré (Gn 1,31). Bůh nejen že není původcem hříchu, ale naopak „se stal původcem věčné spásy (Žd 5,9).

2. Původce hříchu

Bůh mohl předejít vzniku hříchu tím, že by stvořil vesmír robotů, kteří by konali jen to, k čemu byli naprogramováni. Láska však vedla Boha k tomu, že stvořil bytosti, které mohly svobodně odpovědět na jeho lásku. Odpovědět tak však mohou pouze bytosti, které mají možnost volby. Tím, že Bůh poskytl svému stvoření tuto svobodu, však na sebe vzal riziko, že se některé stvořené bytosti od něj odvrátí. Žel, mezi anděly se stal domýšlivým vysoce postavený Lucifer (Ez 28,17; srov. 1 Tm 3,6). Nespokojen se svým postavením pod Boží vládou (srov. Ju 6), začal toužit po místě, které patřilo samotnému Bohu (Iz 14,12-14).

Ve snaze získat vládu nad vesmírem, zaséval tento padlý anděl mezi ostatními anděly nespokojenost a mnoho jich získal na svou stranu. V nebi proto vznikl nebeský konflikt, který skončil tím, že Lucifer, nyní známý jako satan (odpůrce), a jeho andělé byli vypuzeni z nebe (Zj 12,4.7-9; viz také kapitola 8).

3. Původ hříchu v lidské rodině

To, že byl vyhnán z nebe, ho neodradilo. Rozhodl se svádět druhé, aby se připojili k jeho vzpouře proti Boží vládě. Soustředil svou pozornost na právě stvořené lidi. Jak by mohl svést Adama a Evu ke vzpouře? Žili přece v dokonalém světě a Stvořitel pečoval o všechny jejich potřeby. Jak by se mohli stát nespokojenými a přestat důvěřovat tomu, kdo byl zdrojem jejich štěstí? Zpráva o prvním hříchu odpovídá na tuto otázku.

Při svém útoku na první lidské bytosti se satan rozhodl je zaskočit v nestřeženém okamžiku. Přiblížil se k Evě, když byla v blízkosti stromu poznání dobrého a zlého. Satan se jí v podobě hada ptal na Boží zákaz jíst ze stromu. Když Eva potvrdila, že Bůh řekl, že zemřou, budou-li jíst ze stromu, satan zpochybnil Boží zákaz slovy: „Nikoli, nepropadnete smrti. Probudil její zvědavost tvrzením, že Bůh se jí snaží zabránit v nádherné nové zkušenosti: být jako Bůh (Gn 3,4.5). Okamžitě v ní vzklíčila pochybnost o Božím slovu. Eva byla zaslepena velkými možnostmi, které ovoce údajně nabízí.

Pokušení narušilo její posvěcenou mysl. Víru v Boží slovo vystřídala víra v satanovo slovo. Náhle si představovala, že „je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Nespokojena se svým postavením Eva podlehla pokušení být jako Bůh.

„Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. (Gn 3,6)

Eva důvěřovala svým smyslům více než Bohu, a tím se odloučila od závislosti na Bohu, ztratila své vznešené postavení a padla do hříchu. Pád lidí se tedy především projevil ztrátou víry v Boha a jeho slovo. Tato nevěra vedla k neposlušnosti, která narušila vztah a nakonec vedla k odloučení člověka od Boha.

Vliv hříchu

1. Bezprostřední důsledky

Jaké byly okamžité i dlouhodobé následky hříchu? Jak hřích ovlivnil lidskou přirozenost? Jaký je výhled na odstranění hříchu a zlepšení lidské přirozenosti? Prvním následkem hříchu byla změna v lidské přirozenosti, která ovlivnila mezilidské vztahy a také vztah k Bohu. Nový radostný zážitek, při kterém se jim otevřely oči, přinesl Adamovi a Evě pouze pocity hanby (Gn 3,7). Místo toho, aby se stali rovnými Bohu, jak to satan sliboval, báli se a snažili se ukrýt (Gn 3,8-10). Když se Bůh Adama a Evy tázal na jejich hřích, místo aby přiznali svou vinu, snažili se ji svést na toho druhého. Adam řekl:

„Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl. (Gn 3,12)

Svými slovy obvinil Evou a nepřímo i Boha ze zodpovědnosti za jeho hřích. To jasně ukazuje, jak hřích narušil jeho vztah k vlastní ženě i ke Stvořiteli. Eva pak zase obvinila hada (Gn 3,13). Hrozné následky, ukazují vážnost jejich přestoupení. Bůh zlořečil hadu, kterého satan použil, a odsoudil jej, aby se plazil po břiše, což trvale připomínalo pád do hříchu (Gn 3,14). Ženě Bůh řekl:

„Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout. (Gn 3,16)

A protože Adam neposlechl Boha, ale svou ženu, byla země zlořečena a on prožíval úzkost a námahu při práci:

„Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. (Gn 3,17-19)

Bůh potvrdil neměnnost svého zákona a znovu také ukázal, že každé přestoupení vede k jisté smrti:

„Prach jsi a v prach se navrátíš. (Gn 3,19)

Svůj rozsudek vykonal tím, že vyhnal přestupníky z rajského domova, a tak přerušil jejich přímý styk s Bohem (Gn 3,8), a navíc jim znemožnil jíst ze stromu života, zdroje života. Tak se Adam s Evou stali smrtelnými bytostmi (Gn 3,22).

2. Povaha hříchu

Mnohá místa Písma, zvláště zpráva o pádu do hříchu, jasně ukazují, že hřích je morální zlo – důsledek nezávislého morálního rozhodnutí přestoupit zjevenou vůli Boží (Gn 3,1-6; Ř 1,18-22).

a) Definice hříchu

Hřích je v Bibli definován takto:

„Hřích je porušení zákona. (1 J 3,4), je to selhání každého – „kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích (Jk 4,17) – a „cokoli není z víry, je hřích (Řím 14,23).

Širší definice hříchu zní:

„Hřích je jakékoli odchýlení se od poznané Boží vůle, kdy člověk buď z nedbalosti nedělá to, co Bůh nařídil, nebo koná to, co výslovně zakázal.“

Hřích nezná neutralitu. Kristus praví:

„Kdo není se mnou, je proti mně. (Mt 12,30)

Nevěřit Kristu je hřích (J 16,9). Hřích je svou povahou absolutní, protože je vzpourou proti Bohu a jeho vůli. Jakýkoli hřích, malý nebo velký, končí výrokem „vinen .

„Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem. (Jk 2,10)

b) Hřích jsou myšlenky, ale i činy

Často se za hřích považují pouze konkrétní a viditelné činy, které porušují zákon. Kristus však řekl, že hněvat se na někoho je porušením šestého přikázání „Nezabiješ!“ (Ex 20,13) a že hříšné touhy jsou přestoupením přikázání „Nesesmilníš!“ (Ex 20,14). Hříchem proto není pouze zjevná neposlušnost projevená činy, ale také myšlenky a touhy.

c) Hřích a vina. Hřích plodí vinu

Vina v biblickém pohledu znamená, že ten, kdo se dopustil hříchu, zaslouží trest. A protože všichni zhřešili, „celý svět byl před Bohem usvědčen z viny“ (Ř 3,19). Pokud se pocitem viny nezabýváme, ničí naše fyzičké, duševní a duchovní schopnosti. Jestliže se vůbec neřeší, způsobuje smrt, neboť „mzdou hříchu je smrt“ (Ř 6,23). Lékem na vinu je odpuštění (Mt 6,12), jehož výsledkem je čisté svědomí a pokoj mysli.

Bůh touží dát toto odpuštění hříšníkům. Kristus laskavě volá hříchem obtížené a vinou sužované lidi: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout“ (Mt 11,28).

d) Sídlo hříchu

Hřích podle Bible sídlí v srdci – to je místo, které dnes nazýváme mysl. Ze srdce „vychází život“ (Př 4,23). Kristus objasňuje, že myšlenky znečišťují člověka, „neboť ze srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky“ (Mt 15,19). Srdce ovlivňuje celou bytost – rozum, vůli, citovou i tělesnou stránku. Protože „srdce je ze všeho nejúskočnější, působící zkázu“ (Jr 17,9), můžeme lidskou přirozenost popsat jako porušenou, zkaženou a zcela hříšnou.

3. Vliv hříchu na lidstvo

Někteří lidé se mohou domnívat, že rozsudek smrti je příliš přísný trest za jedení zakázaného ovoce. Závažnost přestoupení však můžeme pouze odhadovat, a to vzhledem k následkům, které měl Adamův hřích na lidstvo. První syn Adama a Evy se dopustil vraždy. Jejich potomci brzy porušili posvátné manželské spojení tím, že podporovali mnohoženství. Netrvalo dlouho a zemi naplnila špatnost i násilí (Gn 4,8.23; 6,1-5.11-13). Lidé nedbali na Boží výzvu k pokání a reformaci. Pouze osm lidí bylo zachráněno před vodami potopy, která zničila ty, kdo nečinili pokání. Dějiny lidstva po potopě jsou až na několik výjimek smutným záznamem o důsledcích hříšnosti lidské přirozenosti.

a) Všeobecná hříšnost lidstva

Dějiny ukazují, že Adamovi potomci sdílejí hříšnost jeho povahy. V modlitbě David řekl:

„Před tebou nikdo z živých není spravedlivý. (Ž 143,2; 14,3)

„Není člověka, který by nehřešil. (1 Kr 8,46)

Šalomoun řekl:

„Kdo může říci: ‚Zachoval jsem si ryzí srdce, jsem čistý, bez hříchu‘? (Př 20, 9)

„Není na zemi člověka spravedlivého, aby konal dobro a nehřešil. (Kaz 7,20)

I Nový zákon jasně svědčí o tom, že „všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy (Ř 3,23) a také „říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není (1 J 1,8).

b) Je hříšnost zděděná nebo získaná?

Pavel říká: „V Adamovi všichni umírají. (1 K 15,22) Na jiném místě řekl:

„Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. (Ř 5,12)

Zkaženost lidského srdce ovlivňuje celou bytost. V tomto smyslu Job zvolal:

„Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo! (Jb 14,4).

David řekl:

„Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka. (Ž 51,7)

A Pavel konstatuje:

„Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. (Ř 8,7.8)

Poukazuje na to, že věřící byli před obrácením „svou povahou synové vzpoury stejně jako ostatní lidé (Ef 2,2, kral.). Ačkoli v dětství získáváme hříšné chování napodobováním, uvedené texty potvrzují, že svou základní hříšnost dědíme. Všeobecná hříšnost lidstva je důkazem, že přirozeně tíhneme ke zlu, nikoli k dobru.

c) Vymýcení hříšného chování

Jak úspěšně si lidé vedou při odstraňování zla ze svého života a ze společnosti? Každá snaha o dosažení spravedlivého života ve vlastní síle je odsouzena k nezdaru. Kristus řekl, že „každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. Pouze Boží moc nás může osvobodit z tohoto otroctví. Ježíš nás však ujistil:

„Když vás Syn vysvobodí, budete skutečně svobodní. (J 8,34.36)

Řekl, že můžeme dosáhnout spravedlnosti pouze tím, že budeme přebývat v Kristu, protože „beze mne nemůžete činit nic“ (Jan 15:5). Ani apoštol Pavel nedokázal žít spravedlivým životem ve své vlastní síle. I když znal dokonalou normu Božího zákona, nebyl schopen jí dosáhnout. Připomíná své duchovní úsilí slovy: „Když chci konat dobro, zlo je přítomné u mne“ (Římanům 7:21).

„Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. „Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.

Pak poukazuje na účinek hříchu v jeho životě:

„Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. Navzdory svým selháním obdivuje Boží dokonalou normu slovy: „Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizují mé údy. Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? (Ř 7,15.19.20.22-24).

Pavel nakonec uznal, že potřebuje Boží pomoc, aby mohl vítězit. V Kristu již nežije podle těla, ale začíná nový život podle Ducha (Římanům 7:25; 8:1, Kralická). Nový život v Duchu je Boží dar, který proměňuje. Skrze Boží milost my, kteří „jsme byli mrtví pro své viny a hříchy“, se stáváme vítězi (Efezským 2:1, 3, 8–10). Duchovní znovuzrození život natolik proměňuje (Jan 1:13; Jan 3:5), že můžeme mluvit o novém stvoření – „Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2 Korintským 5:17). Nový život však připouští možnost, že člověk zhřeší (1. Janova 2:1).

4. Evoluce a pád člověka

Od stvoření satan klame mnohé lidi tím, že zeslabuje jejich důvěru v biblickou zprávu o původu člověka a o jeho pádu. Evoluce bychom mohli nazvat „přirozeným lidským názorem,“ založeným na předpokladu, že život vznikl náhodně a že se lidé dlouhým evolučním procesem vyvinuli z nižších forem života. Přirozený výběr, kdy přežili jen ti nejsilnější, vedl k vyvinutí současné podoby člověka. Protože dosud nedosáhli vrcholu svých možností, stále se vyvíjejí. Stále větší počet křesťanů přijímá teistickou evoluci, která tvrdí, že Bůh použil evoluci při stvoření. Ti, kteří přijímají teistickou evoluci, nepokládají první kapitoly Genesis za doslovné, ale pouze za alegorii nebo mýtus.

a) Biblický pohled na člověka a evoluci

Křesťané věřící ve stvoření jsou znepokojeni vlivem, jaký má evoluční teorie na křesťanskou víru. James Orr napsal:

„Křesťanství dnes nemusí odolávat postupnému útoku na své učení…, ale pozitivně formulovanému a zcela protikladnému pohledu na svět, který tvrdí, že spočívá na vědeckých základech, je dovedně sestaven a obhajován a svými základními myšlenkami útočí na kořeny křesťanského systému.

Bible odmítá alegorický nebo mýtický výklad Genesis. Samotní pisatelé Bible vykládají Genesis 1-11 jako skutečné dějiny. Adam, Eva, had a satan jsou všichni považováni za historické postavy v dramatu velkého sporu (viz Job 31:33, viz pozn. g; Kazatel 7:29; Matouš 19:4; Jan 8:44; Římanům 5:12, 18, 19; 2 Korintským 11:3; 1 Timoteovi 2:14; Zjevení 12:9).

b) Golgota a evoluce

Evoluce, ať už má jakoukoli formu nebo podobu, odporuje základům křesťanství. Jak říká Leonard Verduin:

„Na místo příběhu o ‚pádu‘ přišel příběh o cestě vzhůru . Křesťanství a evoluce stojí v přímém protikladu. Naši první rodiče buď byli stvořeni k Božímu obrazu a prožili pád do hříchu, nebo nikoli. Pokud tomu tak ale není, proč být vůbec křesťanem? Nejvíce však evoluci zpochybňuje Golgota. Nedošlo-li k pádu do hříchu, proč by bylo nutné, aby za nás Bůh umíral? Nejen smrt všeobecně, ale především Kristova smrt za nás svědčí o tom, že s lidstvem není vše „v pořádku . Kdybychom byli odkázáni pouze na sebe, úpadek by se prohluboval a nakonec by lidé zničili sami sebe. Naše naděje je v Člověku, který visel na kříži. Pouze jeho smrt otevírá možnost lepšího, plnějšího života bez konce. Golgota prohlašuje, že potřebujeme zástupce, který by nás vysvobodil.

c) Vtělení a evoluce

Na otázku, zda stvoření nebo evoluce, dává snad nejlepší odpověď pohled na stvoření člověka z perspektivy inkarnace. Příchod druhého Adama – Krista na svět, to byl Boží stvořitelský čin. Když Bůh mohl vykonat tento vrcholný zázrak, nelze pochybovat o tom, že byl schopen stvořit prvního Adama.

d) Lidstvo již dospělo?

Evolucionisté často poukazují na úžasný vědecký pokrok během několika posledních staletí jako na důkaz, že člověk je strůjcem svého vlastního osudu. Prostřednictvím vědy, která naplňuje jeho potřeby, vyřeší postupem času všechny problémy světa. Avšak mesiášská role techniky naráží na rostoucí skepticismus, protože právě technika přivedla naši planetu na pokraj zkázy. Lidstvo naprosto selhalo, protože nedokázalo zvládnout své hříšné srdce. V důsledku toho celý vědecký pokrok učinil svět pouze mnohem nebezpečnějším.

Zdá se, jako by filozofie nihilismu a zoufalství byla stále pravdivější. Výrok Alexandra Popea „v lidském nitru neustále vzniká naděje“ dnes vyznívá naprázdno. Job vystihl lépe skutečnost, když říká, že dny plynou „v naprosté beznaději“ (Job 7:6). Svět lidí stále upadá. Musel přijít někdo, kdo stál mimo lidské dějiny, vstoupil do nich a vnesl novou skutečnost.

Paprsky naděje

Jak dalece bylo lidstvo zkažené? Na kříži lidé zabili svého Stvořitele – nejhroznější otcovražda! Bůh však přesto nenechal lidstvo bez naděje. David uvažoval o postavení člověka ve stvořené přírodě. Nejdříve se, přemožen velikostí vesmíru, domníval, že je člověk bezvýznamný. Pak si uvědomil jeho pravé postavení. Když mluvil o současném vztahu mezi člověkem a Bohem, řekl:

„Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou. (Ž 8,5.6; Žd 2,7)

Navzdory pádu do hříchu zůstalo v člověku vědomí lidské důstojnosti. Boží obraz v něm byl narušen, ale ne úplně zničen. Ačkoli člověk padl a je zkažený a hříšný, je stále Božím představitelem na zemi. Nemá božskou přirozenost, a přece má vznešené postavení jako Boží správce pozemského stvoření. Když si to David uvědomil, začal Boha chválit a děkovat mu:

„Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! (Ž 8,10)

Smlouva milosti

Následkem přestoupení se první lidé stali hříšnými. Již nebyli schopni odolávat satanu. Budou ještě vůbec někdy svobodní, nebo bez pomoci zahynou? Existuje pro ně nějaká naděje?

Smlouva uzavřená při pádu

Dříve než Bůh vynesl rozsudek nad hříchem padlého páru, dal jim naději tím, že jim představil smlouvu milosti. Řekl:

„Mezi tebe (satana) a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu. (Gn 3,15)

Boží poselství dávalo naději, protože zvěstovalo, že ačkoli satan dostal lidstvo pod svůj zhoubný vliv, bude nakonec poražen. Mezi Bohem a lidmi byla uzavřena smlouva. Bůh nejprve zaslíbil, že jeho milost bude chránit lidi před hříchem. Vzbudí nenávist mezi hadem a ženou, mezi následovníky satana a Božím lidem. Tak se přeruší vztah mezi člověkem a satanem a otevře se tak cesta pro obnovený vztah s Bohem. Po staletí pokračoval boj mezi Boží církví a satanem.

Tento boj vyvrcholil smrtí Ježíše Krista, který byl prorokovaným zosobněním semene ženy. Na Golgotě byl satan poražen. Ačkoli bylo Símě ženy poraněno, byl původce zla poražen. Všichni, kdo přijali Boží nabídku milosti, pocítí nepřátelství vůči hříchu, a to jim pomůže zvítězit v boji se satanem. Vírou budou mít podíl na Spasitelově vítězství na Golgotě.

Smlouva ustavená před stvořením

Smlouva milosti nebyla ustavena po pádu do hříchu. Písmo odhaluje, že už před stvořením se Trojice dohodla, že zachrání lidstvo v případě pádu do hříchu. Pavel řekl, že Bůh „v něm (v Kristu) nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.“ Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti (Efezským 1:4-6; 2. Timoteovi 1:9). Petr, když mluvil o Kristově smírné oběti, řekl:

„Byl předem vyhlédnut před stvořením světa. (1 Pt 1,20)

Smlouva byla založena na neotřesitelném základě – na zaslíbení a přísaze samého Boha (Žid 6:17). Ježíš Kristus je ručitelem smlouvy. Ručitelem je ten, kdo na sebe bere dluh nebo závazek v případě nezaplacení druhou osobou. To, že se Kristus zaručil, znamenalo, že když by lidstvo padlo do hříchu, on místo nich ponese trest. On by zaplatil cenu jejich vykoupení, on přinese oběť smíření za jejich hříchy, on naplní požadavky Božího zákona, který byl porušen.

Žádný člověk ani anděl nemohl na sebe vzít tuto odpovědnost. Jen Kristus Stvořitel, představitel lidského rodu, ji mohl nést (Římanům 5:12-21; 1. Korintským 15:22). Syn Boží není pouze ručitelem smlouvy, on je také prostředníkem nebo vykonavatelem. Popis jeho poslání jako vtěleného Syna člověka zjevuje tento rozměr jeho poslání. Řekl:

„Sestoupil jsem z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal. (J 6,38; 5,30.43)

Řekl také:

„Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný. (J 6,40)

„A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista (J 17,3). Na konci svého poslání dosvědčil, že splnil Otcův příkaz: „Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil. (J 17,4)

Na kříži Ježíš splnil svůj závazek ručitele smlouvy s lidstvem. Jeho zvolání „Dokonáno jest!“ (Jan 19:30) znamenalo splnění jeho úkolu. Svým vlastním životem zaplatil trest, který vyžadoval Boží porušený zákon, a tím umožnil zachránit ty, kteří budou činit pokání. V tuto chvíli Kristova krev potvrdila smlouvu milosti. Vírou v jeho smírnou krev jsou kající hříšníci přijati za syny a dcery Boží a stávají se tak dědici věčného života. Tato smlouva milosti dává najevo nekonečnou Boží lásku k lidstvu. Smlouva vznikla před stvořením světa a byla představena po pádu do hříchu. V té době se Bůh a lidstvo ve zvláštním smyslu stali partnery.

Obnovení smlouvy

Žel, lidstvo zamítlo velkolepou smlouvu milosti před potopou i po ní (Genesis 6:1-8; 11:1-9). Bůh nabídl opět smlouvu Abrahamovi. Znovu potvrdil zaslíbení spasení: „Ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu.“ (Genesis 22:18; 12:3; 18:18) Písmo zvláště zdůrazňuje Abrahamovu věrnost vůči podmínkám smlouvy. Abraham uvěřil Bohu a „on mu to připočetl jako spravedlnost.“ (Genesis 15:6) Abrahamovo přijetí požehnání smlouvy, která vyvěrala z Boží milosti, bylo závislé na jeho poslušnosti. To ukazuje, že smlouva potvrzuje autoritu Božího zákona (Genesis 17:1; 26:5).

Abrahamova víra byla tak velká, že byl nazván „otec všech, kteří věří“ (Římanům 4:11). On je Božím modelem ospravedlnění z víry, které se projevuje poslušností (Římanům 4:2-3; Jakub 2:23-24). Požehnání smlouvy milosti nepřecházejí automaticky na Abrahamovy potomky, ale pouze na ty, kdo následují Abrahamův příklad víry. „Syny Abrahamovými jsou lidé víry.“ (Galatským 3:7) Každý člověk na zemi může prožít zaslíbení spásy, obsažené ve smlouvě, splní-li podmínky:

„Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil. (Gal 3,29)

Z Boží strany byla smlouva na Sínaji (nazývaná také první smlouva) obnovením Abrahamovy smlouvy milosti (Žd 9,1). Izrael ji však proměnil ve smlouvu skutků (Gal 4,22-31).

Nová smlouva

Pozdější místa Písma hovoří o „nové smlouvě“ nebo „lepší smlouvě“. Je tomu tak ne proto, že by se věčná smlouva změnila, ale protože (1) nevěrností Izraele se Boží věčná smlouva změnila v systém skutků; (2) byla spojena s novým zjevením Boží lásky ve vtělení, životě, smrti, zmrtvýchvstání a prostřednictví Ježíše Krista (srov. Židům 8:6-13); a (3) teprve na kříži byla smlouva potvrzena Kristovou krví (Daniel 9:27; Lukáš 22:20; Římanům 15:8; Židům 9:11-22).

Tato smlouva nabízí úžasné věci těm, kdo ji přijímají. Skrze Boží milost jim dává odpuštění hříchů. Nabízí dílo Ducha svatého, který jim napíše deset Božích přikázání do srdce a obnovuje kající hříšníky k obrazu jejich Učinitele (Jeremiáš 31:33). Zkušenost nové smlouvy a nového narození přináší Kristovu spravedlnost a prožití ospravedlnění z víry. Výsledkem je obnova srdce, která proměňuje jednotlivce a ti pak přinášejí ovoce Ducha – „lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost, sebeovládání“ (Galatským 5:22-23).

Mocí Kristovy spásné milosti mohou žít tak, jak žil Kristus a denně se mohou radovat z toho, co se líbí Bohu (Jan 8:29). Jedinou nadějí padlého lidstva je přijetí Božího pozvání k uzavření smlouvy milosti. Vírou v Ježíše Krista můžeme prožít tento vztah, který zaručuje, že jsme přijati do jeho království jako Boží děti a Kristovi spoludědicové.