Je Boh dobrý, keď dopustí zlo?

13/01/2020 MrCastiel

Osobný vzťah s Bohom

Je Bůh opravdu dobrý? Proč tedy dopouští tolik utrpení, bolesti, zármutku? Jestliže je Bůh dobrý a plný soucitu, proč je život tak často tragický? Vymkly se Mu věci z rukou? Pokud má nade vším nadvládu, co to má v našem případě či u jiných lidí vše znamenat?

Proč Bůh připouští zlo? Proč Bůh připouští špatné věci? Před čtyřmi tisíci lety se Jób ve svém utrpení obracel k nebesům: „Oznam mi, proč se mnou vedeš při. Cožpak je pro tebe dobré, že utlačuješ, že zavrhuješ výtěžek svých dlaní?“ (Jób 10,2-3). Lidé si i dnes kladou podobné otázky. „Zavrhl mě Bůh, takže kvůli tomu připouští, že takto trpím? Proč tedy já, ale ne ostatní?“

Proč dobrý Bůh připouští utrpení?

Je to odvěká otázka. Před čtyřmi tisíci lety se jistý člověk ve svém utrpení obracel k nebesům: „Oznam mi, proč se mnou vedeš při. Cožpak je pro tebe dobré, že utlačuješ, že zavrhuješ výtěžek svých dlaní?“ (Jób 10,2-3). Lidé si i dnes kladou podobné otázky. „Zavrhl mě Bůh, takže kvůli tomu připouští, že takto trpím? Proč tedy já, ale ne ostatní?“

Existují určité odpovědi. Nejsou sice vyčerpávající, ale jsou dostatečné, abychom svou bolest viděli z určité perspektivy. Jsou dostatečné, abychom viděli, jak utrpení může působit i v náš prospěch. Na následujících stránkách redaktor Kurt De Haan, který má na starosti publikaci Náš denní chléb, nám ukáže, že nebesa možná neodpoví na všechny naše otázky, ale že máme k dispozici veškeré potřebné odpovědi, abychom mohli důvěřovat Tomu, kdo nás v naší bolesti k sobě volá.

Martin R. De Haan II

Těžko postižitelné odpovědi

Může být těžké život chápat. Člověk se snaží vyrovnat se s holou skutečností života a snadno při tom může podlehnout pocitům marnosti. Chceme odpověď na rozsáhlý problém utrpení. Pochybujeme, zda vůbec někdy plně pochopíme, proč se dobrým lidem stávají špatné věci a proč si špatní lidé užívají dobrého. A odpovědi se hledají opravdu těžko.

Dává nám ještě smysl, když je terorista zabit svou vlastní bombou. Dává určitý smysl, když nezodpovědný řidič skončí s vážnou autonehodou. Dává smysl, když člověk, který si hraje s ohněm, skončí se spáleninami. Dává smysl i to, když náruživý kuřák skončí s rakovinou plic.

Ale co ti nevinní lidé — muži, ženy a děti — kteří přijdou o život kvůli bombě onoho teroristy? Ale co nevinný mladý řidič, který ve stejné autonehodě skončí s poškozením mozku? A co člověk, kterému shoří dům, aniž by cokoli zavinil? A co dvouleté dítě, které trpí leukémií?

Je nebezpečné a pošetilé předstírat, že máme úplnou odpověď na otázku, proč Bůh připouští utrpení. Důvodů je celá řada a naše otázka je velice složitá. Stejnou chybou je dělat si nároky, že máme právo všemu rozumět. Když si starozákonní Jób uvědomil, že nemá právo od Boha požadovat odpověď, řekl:

„Povídal jsem o něčem, co nikdy nepochopím. Ve srovnání se mnou jsou to obdivuhodné věci a nemohu je poznat“ (Jób 42,3).

Ale Bůh nám poskytl určité odpovědi. Ačkoli asi nebudeme vědět, proč nějaký konkrétní jedinec vážně onemocní, máme k dipozici částečnou odpověď — můžeme vědět, proč nemoci existují. Ačkoli asi nebudeme vědět, proč musíme čelit určitému problému, můžeme vědět, jak na danou situaci nahlížet a reagovat na ni způsobem, který se líbí Bohu.

„Skutečnost utrpení je nepochybně tou jedinou, největší výzvou ohledně křesťanské víry.“ — John Stott

A ještě je třeba podotknout jednu skutečnost. Nebudu se ani snažit předstírat, že chápu utrpení, kterým možná procházíte vy osobně. Bolest je sice v určitém ohledu podobná, ale u každého z nás se projevuje jinak. A také možná zrovna nyní nepotřebujete osnovu se čtyřmi body, proč trpíte a co s tím máte dělat.

Možná nejvíce potřebujete obejmout a utěšit, potřebujete někoho, kdo vám bude naslouchat, anebo kdo s vámi bude jen tiše sedět. Zároveň ale oceníte pravdy z Božího slova, které vám poskytnou útěchu a pomoc, abyste svou těžkou situaci viděli z Božího pohledu.

Neověřené teorie nám tedy nebudou stačit. A proto budou na následujících stránkách uvedeny i příklady lidí, kteří snášeli různou duševní či tělesnou bolest. Modlím se za to, aby vaše víra v Boha byla pevná i ve chvíli, kdy máte pocit, že se vám váš svět hroutí.

Proč by měl dobrý Bůh připouštět utrpení?

Kde je tedy v té vší naší bolesti Bůh? Jestliže je Bůh dobrý a plný soucitu, proč je život tak často tragický? Vymkly se Mu věci z rukou? Anebo pokud má nade vším vládu, co to má vše znamenat v mém případě či u jiných lidí?

Bůh nám dal svobodu. To, jak se rozhodneme, je jen na nás. Někteří lidé se rozhodli popírat existenci Boha, protože se nedokáží srovnat s tím, že by Bůh mohl připouštět něco špatného. Někteří věří v existenci Boha, ale nechtějí s ním mít nic společného, protože si nemyslí, že by mohl být dobrý. Jiní došli k názoru, že Bůh nás miluje, ale tato vzpurná planeta se mu vymkla z rukou. A další prosazují názor, že všemoudrý, všemohoucí, milující Bůh jakýmsi způsobem používá zlo k čemusi dobrému.

Při zkoumání Bible zjišťujeme, že nám předkládá obraz Boha, který může konat naprosto cokoli. Někdy jednal milosrdně a pro svůj lid vykonával zázraky. Jindy však neučinil nic, aby zabránil určité tragédii. Má být důvěrně zainteresován na našem životě, a přesto se zdá, že někdy vůči našemu volání o pomoc zůstává netečný. Bůh nás v Bibli ujišťuje, že řídí vše, co se děje, ale přitom někdy dopustí, že se staneme terčem ničemných lidí, špatných virů či genů nebo přírodních katastrof.

Předpokládám, že si stejně jako já budete chtít dát nějak dohromady odpovědi na celou tuto záhadnou otázku utrpení. Možná neobdržíme zcela vyčerpávající informace, ale Bůh nám dal k dispozici dostatek jednotlivostí jako pomoc, abychom mu důvěřovali.

V tomto stručném pojednání se zaměříme na základní biblické odpovědi na otázku, proč Bůh připouští utrpení — aby nás upozornil na problém hříchu; aby nás nasměroval tak, že reagujeme vírou a nadějí; aby nás utvářel k podobě Krista; a aby nás sjednocoval, abychom si navzájem pomáhali.

Utrpení nás má upozorňovat

Představte si svět bez bolesti. Jaké by to bylo? Při prvním pohledu vše vypadá skvěle. Žádné bolesti hlavy, zad či žaludku. Nikoho už ani nebolí v krku. Ale tím pádem zde není ani varovná bolest, pokud si něco zlomíme nebo si třeba natáhneme šlachy. Není zde žádné varování, které by nás upozornilo, že nám žaludek narušuje vřed.

Nepociťujeme nevolnost, která by nás varovala, že se nám v těle postupně šíří rakovinný nádor. Nejsou zde žádné příznaky anginy pectoris, takže bychom nevěděli, že se nám postupně zanášejí cévy. Nepociťujeme bolest, která by nás upozornila na prasklé slepé střevo.

Bolest sice nevyhledáváme, ale zároveň musíme připustit, že často plní velmi užitečnou funkci — je varovným signálem, že v našem těle něco není v pořádku. Skutečným problémem tedy vlastně není bolest, ale příčina našeho strádání. Bolest je pouhým příznakem — výstražným signálem, že naše tělo je někde ohroženo.

V této části tedy uvidíme, že bolest by mohla být Božím způsobem, jak nás upozorňovat na následující skutečnosti:

Něco není v pořádku s naším světem.
Něco není v pořádku s Božím stvořením.
Něco není v pořádku se mnou.

Jakýkoli z těchto problémů by zároveň mohl být i příčinou bolesti v našem životě. Podívejme se tedy na tyto skutečnosti postupně

Něco není v pořádku s naším světem

Žalostný stav naší planety poukazuje na to, že něco je vážně v nepořádku. Utrpení, které zakoušíme, i strádání druhých poukazuje na to, že utrpení si nevybírá, pokud jde o rasu, společenské postavení, náboženství či morálku. Může nám to připadat kruté, nevypočitatelné, nesmyslné, bizarní a naprosto mimo náš vliv. Špatné věci se dějí lidem, kteří se snaží být dobří, a dobré věci se dějí lidem, kteří se vyžívají ve své špatnosti.

Zdánlivá nespravedlivost toho všeho patrně překvapuje každého z nás. Vzpomínám si, jak jsem musel jen přihlížet, když mi babička umírala na rakovinu. Dědeček se k nám přestěhoval s nemocnou babičkou, o níž se v jejích posledních měsících starala moje maminka, která je zdravotní sestrou. Dávala jí léky na utišení bolesti. Děda beznadějně doufal v uzdravení. A pak jednoho dne k našemu domu přijel pohřební vůz a odvezl babiččino sešlé, zchátralé tělo. I když jsem věděl, že už je v nebi, pociťoval jsem strašlivou bolest — a také nenávist vůči rakovině.

„Podle Bible vstoupilo do světa utrpení a zlo skrze majestátní, ale zároveň nebezpečnou lidskou vlastnost — skrze svobodu.“ — Philip Yancey

I když někdy nerozumíme tomu, co se nám stalo, můžeme si být jistí tím, že Bůh má všechno ve svých rukou. Když pomyslím na veškeré to utrpení, které zakoušejí mí přátelé, spolupracovníci, členové rodiny, sousedé a lidé v církvi, stěží tomu věřím — a to je výčet sotva úplný.

A velmi často tito lidé trpí bez jakéhokoli zjevného vlastního zavinění. I projevů je bezpočet — autonehoda, vrozená vada, genetická porucha, potrat, chronická bolest, vážné onemocnění, nečekaná nemoc, předčasná smrt dítěte či člena rodiny, pohroma… Prostě se to nezdá být spravedlivé. Občas mám až sklon úplně podlehnout zoufalství.

Co s tím tedy? Jak nepřivírat oči před holou skutečností a zároveň se nenechat přemoci zoufalstvím? Což Bůh nemohl stvořit svět, v němž by se nic nemohlo zhatit? Což nemohl stvořit svět, v němž by lidé prostě neměli možnost volit si špatně nebo někomu ubližovat? Což nemohl vytvořit svět bez komárů, plevele a rakoviny? Jistěže mohl, ale neudělal to tak.

Bůh nám dal majestátní dar lidské svobody. A možnost volby s sebou nese i riziko nesprávné volby.

Pokud byste si mohli vybrat a být buď zcela svobodným tvorem ve světě, kde nesprávná volba může vést k utrpení, anebo být robotem ve světě bez bolesti, co byste si zvolili? A který z těchto dvou tvorů by přinášel více cti Bohu? Který z těchto tvorů by Boha miloval více a opravdověji?

Bůh nás klidně mohl stvořit jako roztomilou panenku, která vám při stisknutí příslušného tlačítka vždy řekne, „Miluji tě“. Ale Bůh měl jiné plány. Podstoupil „riziko“, když vytvořil bytosti, jimž dal svobodu činit cosi nemyslitelného, vzbouřit se proti svému vlastnímu Stvořiteli.

„Bůh k nám šeptá v našem potěšení, mluví v našem svědomí, ale křičí v naší bolesti — je to jeho megafon, jímž burcuje hluchý svět.“ — C. S. Lewis

Co se vlastně stalo v ráji? Pokojnost života Adama a Evy byla zničena následkem pokušení a špatné volby. Ve 2. a 3. kapitole Genesis čteme, jak satan vyzkoušel lásku prvních lidí k Bohu — a tito lidé žalostně selhali. Bible toto selhání označuje za hřích. Jako virus AIDS napadne tělo, naruší imunitní systém a postupně vede až ke smrti, podobně i hřích se šíří jako smrtelná infekce, která je předávána od jedné generace k té další. Každá nová generace tak dědí následky hříchu a sklon hřešit (Ř 1,18-32; 5,12.15.18).

Vstup hříchu do světa měl ničivý dopad nejen na podstatu lidí, ale také přivodil okamžitý a trvalý soud ze strany Boha. Ve 3. kapitole Genesis vidíme, jak se součástí lidské existence stala tělesná a duchovní smrt (v. 3 a 19), jak rození dětí začalo být provázeno bolestí (v. 16), země byla prokleta plevelem, což člověku ztěžuje jeho práci (v. 17-19), a Adam s Evou byli vyhnáni z oné jedinečné zahrady, kde se předtím těšili z důvěrného vztahu s Bohem (v. 23-24).

V Novém zákoně apoštol Pavel popisuje, jak celé tvorstvo sténá a toužebně vyhlíží dobu, až bude vysvobozeno z prokletí zkaženosti a z dopadu hříchu (Ř 8,19-22).

Nemoc, pohroma a zkaženost jsou příznaky určitého hlubšího problému, problému, že se lidstvo vzbouřilo proti svému Stvořiteli. Každý smutek, zármutek a bolest nám jen barvitě připomínají náš žalostný stav. Utrpení je jako výstražný signál, který hlasitě dává najevo, že svět není takový, jaký jej Bůh původně zamýšlel.

Co je tedy první a zcela základní odpovědí na otázku existence utrpení? Utrpení je přímým důsledkem toho, že do světa vstoupil hřích. Bolest nás upozorňuje na skutečnost, že tato planeta je postižena duchovní nemocí. Naše potíže tedy mohou často být vedlejšími projevy toho, že žijeme v padlém světě, tedy ne nutně přímým důsledkem nějaké naší vlastní chyby.

Něco není v pořádku s Božím stvořením

Můžeme se stát terčem útoků ze strany jiných lidí nebo ze strany těch, kteří se proti Bohu vzbouřili společně se satanem. Padlí lidé i padlí andělé mohou dělat rozhodnutí, jimiž škodí sobě i jiným. I když je život někdy těžký, Bůh je pořád dobrý.

Utrpení může být způsobeno lidmi. Lidé mají svobodu konat dle svého uvážení a zároveň jsou postiženi hříchem, a proto činí a nadále budou v životě činit špatná rozhodnutí. Taková špatná rozhodnutí mají ovšem často dopad na jiné.

Například jeden z Adamových synů, Kain, se rozhodl zabít svého bratra Ábela (Gn 4,7-8). Lámech se vychloubal svou násilností (v. 23-24). Sáraj zacházela špatně se svou sloužící Hagar (Gn 16,1-6). Lában podvedl svého synovce Jákoba (Gn 29,15-30). Bratři prodali Josefa do otroctví (Gn 37,12-36) a Potífarova manželka jej falešně obvinila z pokusu o znásilnění a nechala jej vsadit do vězení (Gn 39). Faraon zacházel krutě s židovskými otroky v Egyptě (Ex 1). Král Herodes povraždil všechna nemluvňata v Betlémě a okolí, když se pokoušel odstranit Ježíše (Mt 2,16-18).

Druzí nám mohou působit bolest kvůli svému sobectví. Anebo se můžeme stát terčem pronásledování kvůli své víře v Krista. V průběhu dějin trpěli lidé, kteří chtěli následovat Pána, od těch, kteří se proti Bohu bouřili.

Saul byl před svým obrácením zapřisáhlým nepřítelem křesťanů, a dokonce se snažil je i vyhladit (Sk 7,54-8,3). Ale po svém nečekaném obrácení k Pánu Ježíši statečně snášel nejrůznější druhy pronásledování, když neohroženě kázal evangelium (2K 4,7-12; 6,1-10). Dokonce mohl říci, že jeho utrpení mu pomohlo být více jako Kristus (Fp 3,10).

Utrpení také může být způsobeno satanem a démony. Na příběhu Jóba vidíme, jak dobrý člověk může neuvěřitelně trpět následkem satanova útoku. Bůh dovolil satanovi, aby Jóbovi odňal veškerý jeho majetek, rodinu i zdraví (Jób 1-2).

Už při psaní této věty jsem se musel otřást hrůzou. Bůh z určitého důvodu satanovi dovolil ničit Jóbův život. Někdo by to možná chtěl přirovnávat k otci, který sousedovi dovolí šikanovat své děti, aby viděl, zda jej budou i pak milovat. Ale Jób si uvědomil, že tomu tak v jeho případě nebylo.

„Což budeme přijímat od Boha dobré, a zlé přijímat nebudeme?“ — Jób 2,10

Dnes o Jóbovi z Bible víme — ačkoli on sám to v dané situaci nevěděl — že byl vystaven životní zkoušce, která měla být živým svědectvím o Boží důvěryhodnosti. Jób ukázal, že je možné důvěřovat Bohu a zachovat si ryzost, i když se mu v životě vše hroutí (a to z jakýchkoli důvodů), protože Bůh je hoden důvěry. Jób nakonec zjistil, že i když všemu nerozuměl, měl mnoho důvodů věřit, že Bůh není nespravedlivý, krutý, sadistický ani nečestný, když dovolí, aby v životě docházelo k takovým věcem (Jób 42).

Apoštol Pavel měl určitý tělesný problém, který přičítal satanovi. Řekl: „Byl mi dán do těla trn, satanův anděl, aby mě políčkoval“ (2K 12,7). Pavel se modlil, aby byl tohoto problému zbaven, ale Bůh mu v tomto ohledu nevyhověl. Pán však Pavlovi pomohl vidět, jak taková obtíž může sloužit k dobrému účelu. Pavel totiž musel pěstovat pokoru a závislost na Pánu, díky čemuž pak mohl zakoušet Boží milost (v. 8-10).

Většina onemocnění sice nemá přímou souvislost se satanem, ale v evangeliích je uvedeno několik případů utrpení, jejichž zdrojem byl satan, včetně jednoho slepého a němého člověka (Mt 12,22) a chlapce, který trpěl epilepsií (17,14-18).

Něco není v pořádku se mnou

Když je v našem životě něco špatně, často docházíme k ukvapenému závěru, že nás Bůh trestá za nějaký hřích. Nemusí tomu tak nutně být. Jak jsme viděli v předchozích bodech, mnoho utrpení v našem životě pochází z toho, že žijeme ve zkaženém světě, jsou zde zkažení lidé a vzbouřené duchovních bytosti. Potřebujeme změnit naše srdce.

Jóbovi přátelé se mylně domnívali, že jeho utrpení je důsledkem nějakého jeho hříchu (Jób 4,7.8; 8,1-6; 22,4.5; 36,17). Ježíšovi vlastní učedníci dělali ukvapené závěry v případě jednoho slepce. Domnívali se, že jeho slepota je důsledkem jeho osobního hříchu nebo hříchu jeho rodičů (J 9,1-2). A Ježíš jim řekl, že problém tohoto muže nemá žádnou spojitost s jeho hříchem, ani s hříchem jeho rodičů (v. 3).

Na druhé straně některé utrpení je přímým důsledkem hříchu — Bůh může takto ukázňovat ty, které miluje, nebo může trestat ty, kteří se proti němu bouří.

Náprava

Pokud jsme vložili svou důvěru v Ježíše Krista jako svého Spasitele, jsme děti Boží. Jsme pak součástí rodiny s milujícím Otcem, který nás školí a napravuje. Nejedná se o žádného hrubého, sadistického rodiče, který by si liboval v naší bolesti. Modlitba je zdroj pro sílu, klid a radost.

Ve 12. kapitole listu Židům se uvádí:

„Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny: ‚Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.‘ Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život? A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. (Žd 12,5-6, 9-10).

A církvi v Laodiceji Ježíš řekl: „Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání. (Zj 3,19).

Král David dobře poznal, co znamená zakusit, jak jej Bůh miluje. David se dopustil cizoložství s Batšebou a pak nechal jejího manžela zahynout v bitvě. Nečinil pokání, dokud nebyl konfrontován s prorokem Nátanem. Davidův boj s vinou a jeho prosba o odpuštění se odráží v Žalmu 51. V dalším žalmu se David zamýšlí, k čemu vede, když člověk zakrývá a přehlíží svůj hřích: „Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysýchal mně morek jako v letním žáru. (Ž 32,3-4).

V 1. Korintským 11,27-32 apoštol Pavel varoval věřící, že pokud budou Pánovy věci brát na lehkou váhu, tedy pokud nebudou brát vážně svou účast na Pánově večeři, přivodí si tím ukázňování. Pavel vysvětloval, že Pán udílí ukázňování s určitým záměrem: „Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem.“ (v. 32).

Většina z nás chápe zásadu, že Bůh ukázňuje ty, které miluje. Očekávali bychom, že milující Otec nás bude napravovat a bude na nás naléhat, abychom vůči němu byli poslušní.

Soud

Bůh také jedná se svéhlavými nevěřícími, kteří konají zlo. Ten, kdo neobdržel Boží dar spásy, může očekávat Boží zlobu při nastávajícím soudu a přísný soud v současnosti, bude-li to Bůh chtít. Všichni budeme jednou stát před Božím soudem.

Bůh přivodil potopu, kterou zničil vzpurné lidstvo (Gn 6). Zničil Sodomu a Gomoru (Gn 18-19). Seslal pohromy na Egypt (Ex 7-12). Přikázal Izraelitům, aby úplně zničili pohany, kteří přebývali v zaslíbené zemi (Dt 7,1-3). V novozákonní době srazil namyšleného krále Heroda (Sk 12,19-23). A při nadcházejícím dni soudu Bůh vykoná dokonalou spravedlnost na všech těch, kteří odmítají jeho lásku a vládu (2Pt 2,4-9).

V současnosti se ovšem musíme potýkat s nespravedlností. Všemoudrý Bůh z určitého důvodu svou dokonalou spravedlnost zatím odkládá. S touto patrnou nespravedlností se potýkal i pisatel žalmu. Všímal si, jak se daří ničemům, zatímco mnozí spravedliví se potýkali s obtížemi (Ž 73).

Ohledně blahobytu ničemných napsal: „Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo. Teprv když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec“ (v. 16-17). Žalmistovi se podařilo vidět vše z toho správného úhlu, když přemýšlel o svrchovaném Bohu celého vesmíru.

Když se potýkáme s tím, co vše ničemům prochází, je prospěšné si připomínat, že „Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. (2Pt 3,9).

Jaká je tedy první odpověď, proč Bůh připouští utrpení? Bůh nás takto upozorňuje na závažné problémy. Bolest nám dává najevo, že cosi není v pořádku se světem, s lidstvem všeobecně a také s námi osobně. Ale jak uvidíme v další části, Bůh nás na tento problém nejen upozorňuje, také nás burcuje a povzbuzuje, abychom nacházeli řešení — a to v Něm.

Utrpení nás má nasměrovávat

Lidé někdy tvrdí, že se od Boha odvrátili kvůli utrpení. Na druhé straně ale někteří lidé vypovídají, že právě kvůli utrpení začali věci ve svém životě vidět jasněji a jejich vztah s Bohem je nyní užší. Jak mohou mít podobné okolnosti na lidi tak odlišný dopad? Problém evidentně není v okolnostech, ale v lidech.

„Pane, když jdu po strmé cestě, nauč mě se ptát „jak“ místo „proč“.

Jistý mediálně proslulý člověk veřejně odsuzoval křesťanství jako „náboženství pro břídili“. Ale tento názor nezastával vždy. V dětství například navštěvoval křesťanskou školu. O výuce na škole později posměšně poznamenal: „Myslím, že jsem byl spasen asi sedmkrát nebo osmkrát.“

Ale určitým bolestným zážitkem se změnil jeho pohled na života a na Boha. Jeho mladší sestra vážně onemocněla. Modlil se za její uzdravení, ale po pěti letech trápení zemřela. Neuměl si vysvětlit, proč to Bůh mohl dopustit. Řekl: „Začal jsem ztrácet víru. A čím více víry jsem ztratil, tím lépe jsem se cítil.“

Jaký je rozdíl mezi tímto člověkem a osobou jako Joni Earecskon Tada? Philip Yancey ve své knize „Kde je Bůh, když to bolí?“ popisuje, k jaké postupné změně docházelo u Joni roky poté, kdy ochrnula během nehody při potápění.

„Joni zpočátku nemohla dát do souladu víru v milujícího Boha s tím, co se jí stalo… Obrácení k Bohu bylo jen pozvolné. Zahořklost se postupně měnila v důvěru, byly to tři roky plné slz a neutuchajících otázek“ (str. 133-134).

K zásadnímu zvratu došlo jednoho večera, kdy jí její přítelkyně Cindy řekla: „Joni, nejsi v tom sama. Ježíš ví, jak se cítíš — vždyť byl také ochromen.“ Pak jí Cindy popisovala, jak Ježíše přibili na kříž a ochromili jej hřeby.“

Yancey pokračuje: „Byla to pro Joni tak silná myšlenka, že se na chvíli odpoutala od své vlastní bolesti. Nikdy předtím ji nenapadlo, že Bůh by mohl cítit stejnou bolest, jakou byla sama sužována. Pochopení této skutečnosti jí bylo útěchou“ (str. 134).

Namísto aby pořád zkoumala, proč k té hrozné nehodě došlo, Joni začala více spoléhat na Boha a dívat se na život z jiného pohledu. Yancey dále o Joni píše:

„Potýkala se s Bohem, to jistě, ale neodvrátila se od něj… Joni nyní svou nehodu považuje za svůj ‚slavný zásah do života‘ a uvádí, že to je to nejlepší, co se jí kdy mohlo přihodit. Bůh tuto nehodu použil, aby její pozornost a mysl nasměroval k sobě“ (str. 137-138).

Zásadu, že utrpení může vést ke zdravé závislosti na Bohu, prosazuje apoštol Pavel v jednom ze svých dopisů církvi v Korintu:

„Nechceme, bratři, abyste nevěděli o našem soužení, které nás potkalo v Asii; dolehlo na nás nadmíru těžce, na naši sílu, takže jsme si zoufali, až jsme i pochybovali o svém životě. Sami v sobě jsme však měli ten rozsudek smrti, abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé“ (2K 1,8-9)

„Stačí ti má milost, neboť má moc se dokonává ve slabosti.“ — (2. K 12,9)

V utrpení vidíme, jak omezené a malé jsou naše vlastní zdroje. Jsme nuceni přehodnocovat své priority, hodnoty, cíle, sny, potěšení, zdroj skutečné síly a naše vztahy s lidmi a s Bohem. Utrpení nasměrovává naši pozornost na duchovní skutečnosti, pokud se ovšem od Boha neodvrátíme.

Utrpení nás nutí, abychom přehodnotili, jakým směrem se ubírá náš život. Můžeme se uchýlit k zoufalství a zaměřovat se na své současné problémy, anebo se můžeme zaměřit na naději a zaměřovat se na Boží dlouhodobý plán pro nás (Ř 5,5; 8,18-28; Žd 11).

Ze všech pasáží v Bibli nám pasáž v 11. kapitole Židům poskytuje největší ujištění, že ať je život jakýkoli, chci reagovat s vírou v Boží moudrost a moc. Ať se bude dít cokoli, mám dobré důvody Bohu důvěřovat, stejně jako mu důvěřovali velcí muži a ženy z dávných dob.

„Víra jest podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, které nevidíme.“ — (Židům 11,1)

Bez víry není možné zalíbit se Bohu.

V Židům 11 se například píše o Noemovi, který čekal 120 let na to, než Bůh splnil svou výstrahu ohledně potopy (Gn 6,3). Abraham čekal dlouhá léta, než se mu narodilo dítě podle Božího zaslíbení. Josef byl prodán do otroctví a neprávem uvězněn, ale nakonec viděl, jak Bůh použil veškeré zjevné zlo v jeho životě k dobrému účelu (Gn 50,20). Mojžíš čekal do svých 80 let, než jej Bůh použil k vyvedení Židů z Egypta, přičemž vést tyto malověrné lidi bylo nesmírně těžkým úkolem (viz Exodus).

V 11. kapitole Židům jsou popisováni lidé, jako Gideon, Samson, David a Samuel, kteří ve svém životě pro Boha zažívali velká vítězství. Ale uprostřed 35. verše se charakter tohoto popisu mění. Pojednou jsou před námi lidé, kteří snášeli neuvěřitelné utrpení — lidé, kteří zemřeli, aniž by věděli, proč Bůh v jejich životě takové tragédie dopustil.

Tito lidé byli mučeni, bičováni, kamenováni, rozřezáni pilou, rozsekáni mečem, zakoušeli posměch, útisk a zlé zacházení a museli žít jako vyhnanci (v. 35-38). Bůh zamýšlel odměnu za jejich věrnost až z dlouhodobého pohledu, z pohledu věčnosti (v. 39-40).

Bolest nás nutí, abychom neviděli jen svou bezprostřední situaci. Utrpení nás vede k tomu, že si klademe zásadní otázky. „Proč jsem tady?“ „Jaký je smysl života?“ A odpovědi pak hledáme u Boha Bible, u něhož nacházíme stabilitu, s níž dokážeme snášet i to nejhorší v životě, protože víme, že tímto životem vše nekončí.

Když chápeme, že svrchovaný Bůh stojí nad celými lidskými dějinami a vše splétá do nádherné tapiserie, na níž bude nakonec sám oslaven, pak dokážeme skutečnosti vidět z té lepší perspektivy.

V Římanům 8,18 napsal apoštol Pavel následující slova: „Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“ Pavel zde neuvádí výčet všech možných problémů, ale povzbuzuje věřící, aby se na současné obtíže dívali z pohledu věčnosti. Naše problémy mohou být skutečně těžké a zdrcující. Ale Pavel řekl, že i ty nejtemnější okolnosti života nebudou ničím ve srovnání se slávou, která má být zjevena na těch, kteří milují Boha.

Podívejme se ještě na jeden příklad, patrně na ten nejvýznamnější. Den, kdy Kristus visel na kříži nyní označujeme jako Velký pátek. V té době ale tento den asi nebyl pro nikoho velký. Byl to den hrozného utrpení a temnoty. Byl to den, kdy Ježíš zůstal úplně sám. Byl to den, kdy Bůh zůstal zticha, jako by ani nebyl, kdy zlo mělo navrch a naděje byla pošlapána.

Ale když nadešla neděle, Ježíš vstal ze svého hrobu. Díky této úžasné události se nyní i onen pátek jeví v jiném světle. Vzkříšení dalo zcela nový význam tomu, co se stalo na kříži. Už to nebyla chvíle porážky, ale chvíle vítězství. I my se můžeme dívat kupředu. Můžeme překonat své pochmurné „pátky“ a vnímat je jako „velké“, protože sloužíme Bohu, který byl v neděli vzkříšen.

„Blaze tomu, kdo má ku pomoci Boha Jákobova, kdo s nadějí vzhlíží k Hospodinu, svému Bohu, jenž učinil nebesa i zemi s mořem a vším, co k nim patří, jenž navěky zachovává věrnost.“ (Žalm 146,5-6)

Když nás tedy zasáhnou strasti, a jistě se to stane, mějme na mysli, že Bůh používá takové situace, aby nás nasměrovával k sobě a k tomu, abychom se na život dívali z dlouhodobé perspektivy. Bůh nás vybízí, abychom mu důvěřovali, abychom doufali a čekali.

Utrpení nás má utvářet

Říkává se, že „bez práce nejsou koláče“. Když jste na střední škole dělali třeba atletiku, trenéři vám určitě neustále připomínali, jak se vám tvrdý trénink zúročí při závodech. A měli pravdu. Určitě jste sice nevyhráli, ale tvrdá práce měla očividné výsledky.

Během těch let jsem se o sobě dozvěděl opravdu hodně. A nyní se o sobě dozvídám ještě více, když se snažím každý den dělat jogging. Častokrát bych na své předsevzetí nejraději zapomněl. Prostě se mi do žádného cvičení nechce. Nechce se mi namáhat si tělo. Nechce se mi přemáhat se. Proč to tedy dělám? Co získávám, za tu námahu stojí. Udržuji si skvělý krevní tlak a celkově se cítím čilejší a zdravější.

Jsme jako hlína v Jeho rukou.

Cvičení tedy přináší očividné výsledky. Ale co bolest, kterou si sami nezvolíme? Co nemoci, nehody a citová bolest? Jaký zisk zde tak asi může být? Stojí tento zisk opravdu za tu bolest?

Podívejme se, co řekl jeden člověk, který také musel snášet utrpení. Apoštol Pavel v Římanům 5,3-4 uvádí: „A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje“.

Pavel na začátku uvádí, že se ‚chlubíme utrpením‘. Jak může vůbec říci, že bychom se měli radovat z toho, že máme snášet nějakou bolestivou tragédii? Jistě nám zde neříká, že máme opěvovat své potíže. Spíše má na mysli, že se máme radovat z toho, co Bůh může vykonat a co vykoná pro nás a pro svou slávu prostřednictvím našich zkoušek. Pavel nás tedy vybízí, abychom se radovali z výsledku, nikoli z onoho bolestivého procesu.

Neměl na mysli, že bychom měli mít nějakou morbidní radost ze smrti, rakoviny, znetvoření, finančního úpadku, rozpadajících se vztahů či z tragické nehody. Všechny tyto skutečnosti jsou opravdu hrozné — jsou temnou připomínkou, že žijeme ve světě zkaženém hříchem. I apoštol Jakub psal o tom, že bychom se měli radovat z toho, k čemu naše obtíže vedou. Řekl:

„ Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků“. (Jk 1,2-4).

Z obou těchto pasáží vidíme, že utrpení může vést k čemusi dobrému a chvályhodnému — k trpělivé vytrvalosti, ke zralosti a k naději. Bůh může použít životní strasti k tomu, aby nás tvaroval — abychom spěli ke zralosti ve víře, ke zbožnosti, abychom byli více jako Kristus.

„Vytrvalost ať má dokonalý výsledek, abyste byli dokonalí a úplní a aby vám v ničem nic nescházelo.“ — (Jakub 1,4)

Když důvěřujeme Kristu jako svému Spasiteli, Bůh nás neučiní dokonalými jakoby mávnutím kouzelné hůlky. Bůh však odstraní trest za hřích a postaví nás na cestu, která vede do nebes. Dostáváme možnost rozvíjet své vlastnosti, když se učíme více o Bohu a o tom, jak mu přinášet potěšení. Při utrpení je člověk nucen zabývat se hlubšími životními otázkami. Díky tomu je možné získávat sílu a růst ke zralosti.

Můj dědeček, Dr. M. R. De Haan, píše ve své knize „Broken Things“ o procesu, který nás v životě tvaruje:

Ta největší kázání jsem neslyšel z kazatelen, ale u lůžek nemocných. Ty největší a nejhlubší pravdy z Božího slova mi často nebyly zjeveny těmi, kteří kázali na základě svého vzdělání a přípravy v semináři, ale těmi pokornými dušemi, které si prošly seminářem utrpení a ze své vlastní zkušenosti poznaly hluboké Boží věci. Ti nejradostnější lidé, jaké jsem kdy s několika výjimkami potkal, byli ti, kteří ve svém životě měli nejméně slunce a nejvíce bolesti a utrpení. Ti nejvděčnější lidé, jaké jsem kdy potkal, nebyli ti, kteří se celý život procházeli růžovou zahradou, ale ti, kteří byli kvůli svým okolnostem často upoutáni na lůžko a naučili se spoléhat na Boha tak, jak to umí pouze tito křesťané. Vypozoroval jsem, že nejvíce reptají obvykle ti, kteří se těší vynikajícímu zdraví. Stěžují si ti, kteří mají nejméně na co si stěžovat. A ti drazí Boží svatí, kteří opakovaně přinášeli občerstvení mému srdci, když mi kázali z kazatelny svého nemocenského lůžka, byli muži a ženy, kteří projevovali tu největší radost a největší vděčnost za požehnání od všemohoucího Boha (str. 43-44).

Jak tedy reagujete na obtíže ve svém životě? Zahořkli jste, anebo jste se stali lepšími? Vyrostli jste ve své víře, anebo jste se od Boha odvrátili? Jste více podobní Kristu? Utváří vás utrpení tak, že se více blížíte obrazu Božího Syna?

Jak všechny věci spolu působí k dobrému?

Patrně nejvíce citovanou pasáží z Bible, pokud jde o bolest a utrpení, je Římanům 8,28. Píše se zde: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí“ Tento verš byl často nesprávně chápán a používán nesprávným způsobem. Ale pravda, která je zde uvedena, může být zdrojem velké útěchy. Všechno má svůj důvod.

V kontextu 8. kapitoly listu Římanům se zdůrazňuje, co pro nás Bůh koná. Přebývá v nás Duch Boží, který nám dává duchovní život (v. 9), ujišťuje nás, že jsme Božími dětmi (v. 16) a pomáhá nám s našimi modlitbami při naší slabosti (v. 26-27). V 8. kapitole Římanům také vidíme utrpení z hlediska větší perspektivy toho, co koná Bůh — že Bůh vykonává svůj plán záchrany (v. 18-26). Verše 28-39 nás ujišťují o Boží lásce k nám; nikdo a nic nemůže Bohu zabránit v jeho díle a nic nás nikdy nemůže oddělit od Boží lásky.

Verš 28 nám tedy v celém kontextu této 8. kapitoly dává mocné ujištění, že Bůh koná ve prospěch těch, kteří vkládají svou důvěru v jeho Syna jako svého Spasitele. Tento verš neslibuje, že budeme chápat všechny události ve svém životě nebo že po určité době zkoušek už zažijeme jen samé dobré věci. Ale dostáváme ujištění, že Bůh vykonává svůj plán i prostřednictvím našeho života. Bůh utváří nás a naše okolnosti ke své vlastní slávě.

Ron Lee Davis ve své knize „Becoming A Whole Person In A Broken World“ (Jak být celistvým v porušeném světě) píše:

„Dobrá zpráva nespočívá v tom, že Bůh by naši situaci uzpůsobil podle našeho přání, ale že Bůh může i naše zklamání a katastrofy vetkat do svého věčného plánu. Zlo, jež se nám děje, může být přeměněno na Boží dobro.“ V Římanům 8,28 je Boží záruka, že pokud milujeme Boha, může být náš život použit k dosažení Božího záměru a prosazování Božího království“ (str. 122).

Možná si ale kladete otázku, „Jak Bůh může vše řídit, když život je tak neovladatelný? Jak tedy Bůh koná vše ke své slávě a pro naše konečné dobro?“ Warren Wiersbe ve své knize „Why Us?“ (Proč my?) uvádí, že Bůh „prokazuje svou svrchovanost nikoli neustálými zásahy do událostí, ale tím, že je nad nimi, takže i tragédie nakonec slouží k jeho konečnému záměru“ (str. 136).

Jako svrchovaný Pán vesmíru využívá Bůh celý život, aby rozvíjel naši zralost a to, abychom se podobali Kristu, a aby prosazoval svůj věčný plán. Při dosahování těchto záměrů nás však Bůh chce používat k tomu, abychom pomáhali jiným a aby i oni pomáhali nám. A tím se budeme zabývat v následující části.

Utrpení nás má sjednocovat

V bolesti a utrpení vidíme, jak se vzájemně potřebujeme. Naše zápasy nám připomínají, jak jsme křehcí. Když jsme bez jakékoli životní energie, i slabost jiných nám může být posilou. Společenství přátel je velký dar.

Tato pravda se mi silně připomíná pokaždé, když máme modlitební setkání s malou skupinou věřících. Sdílíme zde své strasti — může se jednat například o nemocné či vzpurné dítě, ztrátu zaměstnání, problémy v práci, potrat, nepřátelství, depresi, každodenní stres, nevěřícího člena rodiny, náročné rozhodnutí, zločinnost v místě bydliště, boj s hříchem a řadu dalších skutečností.

Na konci takových setkání často chválím Boha za to, jak jsme se vzájemně povzbudili. Když našim životním zápasům čelíme společně, semkneme se přitom a jsme si vzájemně posilou. Takové životní zkušenosti nám ve světle Písma připomínají dvě klíčové pravdy:

Utrpení nám pomáhá vidět, jak silně potřebujeme další věřící.
Utrpení nám pomáhá naplňovat potřeby druhých, když Kristu dovolíme žít skrze nás.

Podívejme se, jak Bůh v obou těchto skutečnostech používá bolest a utrpení, aby nás sjednocoval s dalšími věřícími v Kristu.

Utrpení nám pomáhá vidět, jak silně potřebujeme další věřící.Při popisu jednoty věřících v Kristu použil apoštol Pavel analogii lidského těla (1K 12). Říká, že se navzájem potřebujeme, abychom mohli správně fungovat. Pavel situaci popsal následovně: „Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním. Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů.“(v. 26-27).

Pavel ve svém dopise Efezským mluvil o Kristu, z něhož „roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.„ (Ef 4,16). Lidský dotek je více než nejlepší nemocnice.

Když si začneme uvědomovat, co nám mohou další věřící nabídnout, zjistíme, jak mnoho můžeme získat, když je v čase své tísně požádáme o pomoc. Když jsme kvůli svým potížím bez jakékoli síly, můžeme se opřít o další věřící, kteří nám pomohou znovu nalézt sílu v Pánu.

Utrpení nám pomáhá naplňovat potřeby druhých, když Kristu dovolíme žít skrze nás.V 1. kapitole 2. Korintským apoštol Pavel napsal: „Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy! On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha.„ (v. 3-4).

Jak jsem viděl v předchozí části, vzájemně se potřebujeme, protože každý z nás může přispět něčím cenným. Získali jsme určitou moudrost, když jsme procházeli různými souženími. Víme, jak cenné je mít někoho na blízku. Když během nějakého utrpení prožíváme Boží útěchu, lépe se ztotožňujeme s těmi, kteří prožívají podobné situace.

Při přípravě této brožury jsem četl zkušenosti lidí, kteří prožili velké utrpení, a mluvil jsem s řadou dalších, kteří také poznali velkou bolest. Snažil jsem se zjistit, co jim v jejich utrpení pomohlo nejvíce. Opakovaně zaznívala následující odpověď: někdo další, kdo zažil něco podobného. Takový člověk s námi díky své zkušenosti může plněji soucítit. Sklíčenému člověku často připadá jako plytké a blahosklonné, když mu někdo řekne, „chápu, čím procházíš,“ jestliže dotyčný sám nikdy nic podobného nezažil.

Nejlepší útěchu tedy mohou poskytovat ti, kteří prožili podobnou situaci a vyšli z ní silnější. Ale to neznamená, že my ostatní nemusíme nic dělat. Všichni se musíme maximálně snažit, abychom projevovali soucit a porozumění a abychom byli druhým útěchou. V Galatským 6,2 čteme: „Neste břemena jedni druhých, a tak naplňte zákon Kristův.“ A v Římanům 12,15 se uvádí: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.“

Dr. Paul Brand, odborník na malomocenství, napsal:

Když se objeví utrpení, ti, kteří jsou nejblíže, zažívají šok. Se sevřeným hrdlem jdeme na návštěvu do nemocnice, kde zamumláme pár povzbudivých slov, anebo si možná vyhledáme článek o tom, co je nejlépe říkat trpícím. Ale když se ptám pacientů a jejich rodin, „Kdo vám ve vašem utrpení opravdu pomohl?“ dostávám velmi mlhavé odpovědi. Popisovaný člověk má jen málokdy uhlazené odpovědi a okouzlující, zábavnou osobnost. Je to spíše někdo tichý, chápavý, někdo, kdo více naslouchá, než mluví, kdo neposuzuje a možná ani nedává žádné světoborné rady. „Je to někdo, kdo je mi nablízku, když to právě potřebuji.“ Je to stisknutí ruky, chápavé objetí, pocit sounáležitosti (Fearfully And Wonderfully Made, str. 203-204).

„Krátce řečeno, neexistuje žádná zázračná léčba pro člověka, který prožívá bolest. Takový člověk hlavně potřebuje lásku, protože láska instinktivně vycítí, co je třeba.“ — Philip Yancey

Jedna věc je nasnadě, Bůh nás učinil tak, že jsme na sobě navzájem závislí. Můžeme dát mnoho těm, kteří prožívají bolest, a další mohou dát velmi mnoho nám, když problémy zakoušíme my sami. Jak tuto jednotu rozvíjíme, zakoušíme větší útěchu, když si uvědomujeme, že Bůh používá utrpení, aby nás upozornil na problém hříchu, používá potíže, aby nás k sobě nasměrovával, a dokonce může problémy použít k tomu, aby nás stále více přeměňoval do Kristovy podoby.

Lepší než odpovědi

Toužíme mít úplné odpovědi. Místo nich se nám však nabízí sám Bůh. Víme-li, že mu můžeme důvěřovat, nepotřebujeme podrobná vysvětlení. Stačí vědět, že není zbytečné zakoušet bolest a utrpení. Stačí vědět, že Bůh je nad celým vesmírem a že se skutečně zajímá o nás jako o jednotlivce.

Toužíme mít úplné odpovědi. Místo nich se nám však nabízí sám Bůh. Ježíš nám miluje.

Největší důkaz toho, že se Bůh o nás zajímá, vidíme, když se obrátíme na Ježíše Krista. Bůh náš trpící svět miluje natolik, že poslal svého vlastního Syna, aby zde za nás trpěl a zemřel, aby nás vysvobodil z věčného soužení (J 3,16-18). Díky Ježíšovi se můžeme vyhnout té nehorší ze všech bolestí — bolesti z toho, kdy je člověk navždy oddělen od Boha. A díky Kristu můžeme nyní snášet i nejhorší tragédie, protože Kristus nám dává sílu a naději.

Když se chceme realisticky vyrovnávat s problémem utrpení, prvním krokem je rozpoznat, že všeobecným kořenem tohoto problému je hřích. Uvědomujeme si, jak pro nás Ježíš trpěl na kříži, aby nás osvobodil z trestu za hřích? Vložme v něj svou důvěru. Přijměme jeho dar odpuštění.

Protože trvalé řešení problému bolesti ve našem životě a ve světě najdeme pouze v Kristu.