9. Pokánie a odovzdanie

Úvod

Pokání je slovo, které mnozí dnes odmítají nebo považují za slabost. Často slyšíme lidi říkat:

„Nemám čeho litovat. Co jsem byl, byl jsem rád, a co jsem dělal, dělal jsem rád.“

Takový postoj zrcadlí současnou nechuť k přiznání chyb a hledání proměny. Výzva k pokání je nepopulární poselství, ale provázela všechny klíčové okamžiky lidských dějin. Proroci jako Amos či Eliáš, Jan Křtitel, samotný Pán Ježíš, apoštolové i reformátoři – všichni volali lidi k pokání. Kristus výslovně říká:

„Čiňte pokání, neboť se přiblížilo Boží království.“ (Mt 4,17; Mk 1,15).

Podobně volali proroci k návratu k Bohu:

„Hledejte mě a budete žít.“ (Am 5,4.14-15; 1 Kr 18,21).

Proč je však pokání tak důležité? A proč ho mnozí odmítají? Výzva ke změně nás často staví před otázku: „Já také?“ Pokání není přirozené, a proto je třeba silných osobností, které nás k němu vyzvou. Přestože je to náročné a nepopulární, pokání zůstává aktuální a nevyhnutelné. Pokání je klíčová zkušenost, která mění naše srdce i život. Když ho prožijeme, stáváme se novými lidmi. Co je tedy pokání?

1. Co není pokání

Pokání je důležitou duchovní zkušeností, která však bývá často nepochopena. Co pokání není?

a) Pokání není odčinění zlých skutků.
Žádnými činy nemůžeme odčinit své hříchy nebo napravit špatné myšlení. Ani ten nejušlechtilejší skutek nedokáže odstranit naše přestoupení. Odpustit hříchy může jen Bůh skrze svou milost.

b) Pokání není vnější skutek.
Modlitby, půsty, odříkání, poutě či askeze nejsou samy o sobě pokáním. Skutečné pokání se odehrává v nitru člověka – v jeho mysli a srdci. Až poté se projevuje navenek, ve změně postojů a činů.

c) Pokání není lidský výkon.
Mnozí se domnívají, že pokání je jejich vlastním činem nebo schopností přiblížit se Bohu. Podle tohoto pohledu by člověk nejdříve litoval svých hříchů a na základě toho by jej Bůh přijal. Ve skutečnosti je pokání výsledkem působení Boží nadpřirozené moci, nikoliv lidské snahy. Je to dar, který nás vede ke změně a obrácení.

Pokání není náboženský úkon, kterým bychom si zasloužili spásu.
Nejsme spaseni proto, že činíme pokání. Spasení je výhradně darem Boží milosti – není to odměna za naše činy. Pokud by bylo pokání základem pro spásu, stal by se Bůh povinen člověka spasit. Pravdou však zůstává, že bez pokání nemůžeme být spaseni, ale spása není výsledkem našeho pokání. Tento paradox zdůrazňuje, že spása je darem Boží milosti, která proměňuje člověka a vede jej ke skutečné změně života.

2. Co je pokání

a) Pokání je změna smýšlení.

Odehrává se v naší mysli a pak v našem nitru. Vyjdeme-li z jazykového významu řeckého slova „metanoia“, které se běžně překládá termínem „pokání“, pak to znamená „změna smýšlení“. Každá změna začíná v mysli člověka. Tam má svůj počátek každý skutek. Na našem myšlení v životě velice záleží. Podle toho, jak přemýšlíme, takoví jsme. Správně se říká:

„Řekni mi, o čem přemýšlíš, a já ti povím, kdo jsi.“

Proč je třeba měnit naše myšlení? Protože člověk, který nezná Boha a nedává jeho vůli na první místo ve svém životě, se dívá na Boha, na lidi, na sebe, na přírodu a na život jinak, než by měl. Člověku, který nežije s Bohem, který s ním ve svém životě nepočítá, tj. přirozenému člověku, je vlastní, že přemýšlí sobecky, že myslí hlavně na sebe, že se snaží pro sebe urvat, co se dá, a že chce hlavně „chléb a hry“. Pokání je nový způsob myšlení, který se odrazí v novém vztahu.

b) Pokání je nový vztah. O jaký vztah jde?
ba) Jde o nový vztah k Bohu.

Před pokáním se člověk dívá na Pána Boha (pokud v něho vůbec věří a není mu lhostejný) jako na někoho, kdo je velmi daleko, kdo se o nás moc nestará a koho nezajímají naše problémy a utrpení. Je to vzdálený Bůh, možná krutovládce, který dovoluje války, koncentrační tábory, smrt miminek apod. Poznáme-li však Boží vztah k nám osobně, pochopíme-li, jaký Bůh opravdu je, začneme v něm vidět velice blízkou bytost, která se o nás stará a pečuje o naše blaho.

Vidíme Boha, který miluje a který svou lásku dokonce dokázal tím, že dal svého Syna, aby za nás zemřel. Chápeme, že Bůh není původcem zla na této zemi. Tím, že se změní naše smýšlení o Bohu, změní se i náš vztah k němu. Získali jsme nový pohled na Boha lásky, nový postoj k němu, a proto ho začínáme milovat.

bb) Jde o nový vztah k sobě.

Než jsme poznali Boha a přijali jeho milost, byli jsme na sebe hrdí, pyšní a chtěli jsme být soběstační, nezávislí na něm. Mnoho lidí si říká: „Kdyby všichni byli jako já…“ nebo „Kdyby dali na mě, kdyby si ze mě vzali příklad…“ Na druhé straně jsme možná trpěli pocitem méněcennosti, scházelo nám vědomí vlastní hodnoty a zdravé sebeocenění.

Nyní ve světle Kristova čistého charakteru, který poznáváme z evangelií, rozpoznáváme, že jsme lidé s narušeným vztahem k Bohu, tedy hříšníci. To je poprvé v našem životě, kdy jsme došli k takovému závěru. Zároveň poznáváme, jakou úžasnou hodnotu máme, dovídáme se, kdo jsme. Zjišťujeme, že se z Boží milosti, zadarmo, z lásky, stáváme jeho dětmi (J 1,12).

bc) Jde o nový vztah k lidem.

Přirozený člověk se ptá:

„Jak mi ten druhý může pomoci? K čemu mi může být prospěšný?“

Ve vztahu k druhým mu nejde o lidi, o to, aby jim pomohl, ale jde mu o to, aby jemu bylo pomoženo. Když člověk prožívá pokání, přestává mu být najednou ten druhý lhostejný. Už neříká: „Ať se o sebe postará sám,“ ale vidí v něm svého bližního. Začíná chápat, že ten druhý je jeho bratr nebo sestra a začíná v nich rozpoznávat tvář Pána Ježíše. Začíná si jich vážit, má o ně zájem a chce jim pomoci.

bd) Jde o nový vztah k hříchu.

Dříve, než člověk činí pokání, hřích ho přitahuje, je pro něj krásný. Nyní hříchu lituje, vyznává ho a prosí o odpuštění a sílu, aby nehřešil. Jedna dívka tuto změnu vyjádřila takto:

„Dříve jsem za hříchem utíkala, teď utíkám před ním.“

To, co jsme předtím měli rádi, nyní nenávidíme a hnusí se nám to, protože chápeme, jak nám hřích komplikoval život a narušoval vztahy ve všech oblastech života. Někdo to hezky vyjádřil slovy:

„Pokání je zážitek, kdy opouštíme některé věci (které nás lákaly a měli jsme je rádi) a máme z toho radost.“

To proto, že jsme v životě objevili nové hodnoty a kvalitnější vztahy.

be) Změna smýšlení se netýká pouze čtyř vyjmenovaných oblastí.

Člověk, který prožívá tuto změnu, přemýšlí jinak také o manželství, rodině, rodičích, Božím zákonu, církvi, práci, službě, společnosti, kultuře atd. a má k tomu všemu jiný postoj. Tato změna myšlení ovlivňuje každou oblast života a dává jí nový rozměr. Tento nový vztah se projeví ve změněném chování člověka. Protože jinak přemýšlí, jinak žije (1 K 10,31).

c) Pokání je obrat v životní orientaci člověka.

Pokání znamená vrátit se zpátky k Bohu (význam hebrejského slova „šúv“). Je to obrat v životní cestě člověka. Je to návrat k Bohu. Někdo vhodně řekl:

„Ať počítáš, jak chceš, vyjde ti vždycky paradox víry: jít vpřed rovná se – obrátit se.“

To znamená obrátit se k Bohu v pokání. Ten, kdo činí pokání, se nyní orientuje na Boha a řídí se jeho vůlí. Takový člověk lituje svých hříchů, vyznává je Bohu a těm, kterým ukřivdil, a prosí o sílu, aby je neopakoval. Na Davidovi můžeme sledovat, jak vypadá pokání. Vidí hloubku svého přečinu, ale také milosrdného Boha. Prosí:

„Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.“ (Ž 51,12)

David uměl ocenit Boží dar odpuštění, proto se z něho radoval. Pokání znamená dovolit Kristu, aby byl Pánem našeho života. Činíme-li pokání, orientujeme se na Krista, pozorujeme jeho život a chceme žít tak jako on. Středem našeho života není naše vlastní já, prosazování našich zájmů, ale život podle Boží vůle.

d) Pokání je touha líbit se Bohu a plnit jeho vůli.

Kristus ve Zj 3,19-20 vyzývá ty, kdo žijí lhostejně a polovičatě:

„Vzpamatuj se tedy a čiň pokání!“

Pak ukazuje, že vlastně stojí přede dveřmi srdce každého člověka a klepe na ně. Chce vejít dovnitř. Touží po naší kladné odpovědi, aby mohl v našem životě kralovat.

„Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“

3. Co člověka přivádí k opravdovému pokání?

a) Člověka přivádí k pokání poznání Boží dobrotivosti.

Když poznávám, kdo je Pán Bůh, jak je dobrý a laskavý, pak tento dotek Boží lásky mě přivede k pokání. Apoštol Pavel to vyjádřil slovy:

„Neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?“ (Ř 2,4).

Zármutek nad tím, že náš hřích zranil Boha a narušil náš vztah k němu, nás vede k pokání (Ž 32,5). Podobnou zkušenost prožil Petr. Ježíšova dobrota ho přivedla k pokání. Poté, co zakusil Boží milost při bohatém úlovku ryb, vyznává:

„Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ (L 5,8)

Také když zapřel svého Mistra a když z jeho pohledu pochopil, že ho má Kristus stále rád, „vyšel ven a hořce se rozplakal“ (L 22,61-62). Hřích je namířen proti osobě, proti Bohu. Jde o narušení úzkého vztahu s ním (viz např. Davidovo vyznání v Ž 51,6:

„Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích.“

Nebo velmi přesné Josefovo vyjádření v Gn 39,9, když byl sváděn k hříchu Putifarovou manželkou:

„Jak bych se tedy mohl dopustit takové špatnosti a prohřešit se proti Bohu?“

Pokáním je tento narušený vztah obnoven.

b) Bůh přivádí člověka k pokání prostřednictvím evangelia.

Evangelium je Boží mocí, která hýbe člověkem (Mk 1,15). Jedině zvěstováním Božího slova můžeme být seznámeni s tím, jaký je Bůh, co od nás čeká a co máme dělat. Nic nemůže nahradit toto radostné poselství (Ř 10,17). Petr spolu s ostatními apoštoly zvěstoval posluchačům evangelium. Když ho lidé vyslechli, ptali se: „Co máme dělat?“ Odpověď zněla:

„Čiňte pokání.“ (Sk 2,37-38)

Apoštol Pavel v Ř 1-8 představil podstatu evangelia. Po vsuvce (kap. 9-11) pak přímo navazuje na to, co předtím vysvětlil, a zdůrazňuje důsledek poselství o milosti v Kristu Ježíši:

„Proto vás vybízím, bratři, pro Boží milosrdenství…, proměňte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (Ř 12,1-2)

c) Je to Duch svatý, který člověka přivádí k pokání.

Člověk sám ze svých vlastních předpokladů nebo schopností toho není schopen. Pokání se nedá naprogramovat nebo navelet. Nedá se k němu nutit. Je to vždy jen výsledek působení Božího Ducha (J 16,7-8; Žd 3,7-8). Pokání není žádná zásluha, protože je to výsledek působení Ducha svatého skrze Boží slovo.

Proč činit pokání a z čeho? Pokání je třeba činit, protože jsme hříšníci a hřešíme. Máme převrácené myšlení a falešné životní postoje. Jsme zahledění do sebe, myslíme na sebe, jsme sobečtí, často nemáme zájem o druhé a jsme lhostejní k utrpení druhého. Proto ze své nelásky, nedostatku soucitu, nezájmu o druhé, sobectví, pýchy, netolerantnosti, pocitu nadřazenosti, lhostejnosti, zatvrzelosti, přílišné pohodlnosti, hněvu a konkrétních hříchů potřebujeme činit pokání. Boží slovo, Kristův zákon a jeho život jsou nejlepším zrcadlem, ve kterém uvidíme své falešné postoje, nedostatky, chyby a hříchy.

4. Úplné odevzdání se Kristu – Př 23,26

Když poznáváme úžasnou Boží lásku, necháme se jí prodchnout a dovolíme, aby změnila naše myšlení. Tento transformační proces nás vede k touze cele patřit Bohu. Na Boží lásku odpovídáme láskou:

„My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.“ (1 J 4,19).

Nyní je náš život charakterizován láskou, protože Boží láska přebývá v našem srdci (2 K 5,14; Mk 12,28-33). Chceme žít pro Krista, protože On touží po společenství s námi. Proto nás vyzývá:

„Synu můj, dej mi své srdce.“ (Př 23,26).

S radostí se mu cele odevzdáváme, protože jsme poznali jeho nekonečnou lásku. Spolu s apoštolem Pavlem vyznáváme:

„Život, to je pro mne Kristus.“ (Fp 1,21). „

Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. Nepohrdám Boží milostí.“ (Ga 2,20-21).

Toto odevzdání se Bohu se děje skrze modlitbu. Důsledkem pokání je úplné odevzdání se Kristu. Tento krok můžeme jednoduše vyjádřit modlitbou:

„Pane Ježíši, děkuji ti, že jsem mohl poznat tvoji lásku a že mě máš rád takového, jaký jsem. Prosím, přijmi mě, cele se ti kladu do tvých rukou. Chci se tebou nechat vést. Amen.“

II. Výkladové poznámky

a) Motivace pokání

Není to strach z trestu, hrozba Božího soudu, vypočítávání hříchů, sesílání hromů a blesků na špatné chování, vyčítání nebo zastrašování, co by mělo člověka přimět k pokání. Nikoho nelze přivést k pokání moralizováním. Takovým přístupem můžeme dosáhnout buď zatvrzení člověka, nebo přinejlepším jeho zastavení. Strach nemá moc nás změnit. Negativní emoce nemohou přinést pozitivní změnu v životě člověka. Tou pravou motivací k pokání nemůže být ani touha po odměně.

Sebevětší materiální či jiná nabídka nemůže člověka přivést k pokání. To by mohlo vést pouze k zištným myšlenkám. Přesto někomu tato motivace může posloužit jako dočasná podpora, ale na skutečnou změnu v životě to nestačí. Jenom láska dokáže rozpustit ledový krunýř, který obepíná lidské srdce. Do tohoto výkladu jako by nezapadal text Ju 23, který v kralickém překladu zní:

„Jiné pak strašením k spasení přivozujte.“

Jak rozumět tomuto vyjádření? Všimněme si, že v novém překladu tento verš zní:

„Mějte slitování i nad jinými, ale s obezřetností.“

Abychom pochopili smysl tohoto verše, je třeba nahlédnout do řeckého originálu. Uvedený text zde v dané souvislosti doslova zní:

„Jiným však prokazujte soucit, ale s bázní, mějte v ošklivosti i jejich plášť poskvrněný tělesností.“

Tento text nevybízí k tomu, abychom lidi strašili Božím soudem nebo jim vyhrožovali ztrátou věčného života. Bázeň zde není zaměřena proti lidem, ale má být v srdci věřících, kteří touží zachránit ty, kdo klesli hluboko do hříchu. Když se stýkáme s těmito lidmi, projevujeme jim svou lásku, zájem a toužíme je zachránit pro Krista, měli bychom tak činit s Boží bázní v srdci. Je důležité, abychom při snaze zachránit druhé sami neklesli do hříchů, z nichž se snažíme tyto hříšníky dostat. V souvislosti s tímto veršem se hovoří o dvou nebo třech skupinách lidí, které je třeba zachránit pro Krista. Velmi hezky tento text (Ju 22–23) překládají dr. Petrů a prof. Žilka. Parafrázovaný text Nového zákona „Slovo na cestu“ jej interpretuje takto:

„Soucitně pomáhejte těm, kteří kolísají ve víře. Zachráníte je tak od záhuby. Mějte slitování i nad těmi, kteří hrubě zhřešili. Přistupujte k nim však s velkou opatrností, abyste sami zůstali čistí.“

Písmo svaté velmi důsledně ukazuje, že to, co člověka přivádí k pokání, je Boží láska, jeho dobrota a soucit. Nikdy bychom neměli představovat evangelium tak, aby lidé měli dojem, že ke spasení je přivedou jiné motivace. Naše i jejich motivace při práci s lidmi by měla být vždy co nejčistší a nejupřímnější.

b) Rozdíl mezi pravým a falešným pokáním

Pravé pokání se projevuje lítostí nad tím, že člověk zarmoutil Boha a narušil krásný osobní vztah s ním. Takové pokání zahrnuje lítost nad vlastním činem, tedy hříchem, a hluboké uvědomění si hrůzy hříchu. Hříšník přichází se svým břemenem ke Kristu, otevřeně vyznává své provinění (a také tomu, komu ublížil) a nechce svůj hřích nikdy opakovat. Tento druh pokání můžeme vidět na příkladu Davida nebo Petra.

Falešné pokání se naopak projevuje povrchními city a nedostatečným pochopením toho, co je to hřích. Takový člověk lituje pouze následků svého hříchu, nikoli samotného činu. Neuvědomuje si, že jeho jednání narušilo osobní vztah s Bohem. Hřích pro něj není až tak špatný, ale negativní jsou jeho důsledky. Příkladem takového pokání je lítost Ezaua nebo Jidáše.

Podobný rozdíl mezi pravým a falešným pokáním ilustruje příběh o celníkovi a farizeovi, popsaný v L 18,9–14. Farizeus, který neprožívá pravé pokání, se porovnává a poměřuje s druhými. Ve srovnání s celníkem se vidí jako lepší. Neprosí o milost, protože si myslí, že ji nepotřebuje, a odchází s prázdnou. Naopak celník si uvědomuje svou hříšnost a nedokonalost. V pokoře prosí Boha o slitování. Přichází s prázdnýma rukama, plně závislý na Boží milosti, a odchází „ospravedlněn do svého domu“ (v. 14).

c) Co znamená srdce v Bibli

Srdcem se v Bibli jen výjimečně myslí tělesný orgán, tedy sval, který pumpuje krev do těla. Ve většině případů tento pojem označuje nejhlubší city, nejniternější pohnutky a hluboké myšlenkové pochody. Dát nebo odevzdat Pánu Bohu své srdce znamená dát mu svůj život, nechat se ve svém myšlení, cítění, pohnutkách a rozhodování usměrňovat a vést Bohem.

Tento princip můžeme najít v mnoha biblických textech:

• Daniel 1,8: Daniel se rozhodl ve svém srdci, že se neposkvrní královskou stravou.
• Marek 2,6: Pisatelé zaznamenávají, jak někteří „ve svých srdcích přemýšleli“.
• Deuteronomium 6,5: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou.“
• Přísloví 3,5: „Důvěřuj Hospodinu celým svým srdcem, na vlastní rozumnost nespoléhej.“

Další pasáže, jako Deuteronomium 29,4, Jeremjáš 25,3, Přísloví 10,8, Izajáš 35,4 nebo Žalm 76,6, také ilustrují, jak srdce představuje centrum lidských emocí, rozhodování a vztahu k Bohu.

III. Praktický dopad

a) Pokání vede člověka k pokoře. Člověk poznává, že je hříšník a že pro sebe nemůže udělat to, co by rád.
b) Pokání ho vede k novému pevnému vztahu, ke vztahu lásky a vděčnosti k Bohu a lidem.
c) Jestliže nás Bůh přijímá takové, jací jsme, měli bychom se takto bezpodmínečně přijímat i my navzájem. Nechtějme měnit druhého podle svého obrazu, ale dovolme Bohu, aby ho změnil ke svému obrazu. Buďme trpěliví a pamatujme na to, že i s námi měl a má Pán Bůh hodně práce. Změna neprobíhá vždy tak ideálně a tak rychle, jak bychom si přáli. Dovolme, aby i druzí lidé zráli.

d) Pokání vede k prožitku odpuštění hříchů. Vírou přijímáme odpuštění. Jistota odpuštění dává opravdovou životní radost (Ž 32,1-3; Ž 103,1-3).
e) Pokání je životní styl člověka. Je to nový způsob života. Proto když Martin Luther v roce 1517 ve Wittembergu vyhlásil svých slavných 95 tezí, pak hned ta první zněla: „Když náš Pán a Mistr Ježíš Kristus řekl: »Čiňte pokání,« chtěl, aby celý život věřících byl pokáním.“
f) Smyslem pokání je proměna člověka. Jde o tak hlubokou změnu, že člověk začíná ve svém životě odrážet Ježíšův charakter. Bůh vydobyl spasení mimo nás, ale chce je realizovat v nás. Přišel nás nejen zachránit, ale i uzdravit. Pokáním začíná změna v životním nasměrování, změna srdce a života.

Velkým satanovým svodem, jeho promyšleným trikem a lstí, je tvrzení, že ke Kristu smíme přijít až poté, co uděláme pokání, napravíme se, změníme se a budeme dobří. Satan dobře ví, že bez Krista nejsme schopni činit pokání ani prožít vnitřní změnu. Proto říká:

„Ano, jdi ke Kristu, ale až prožiješ pokání.“

Tím nás chce přimět, abychom ke Kristu nikdy nepřišli. Nádherná zpráva evangelia spočívá v tom, že ke Kristu můžeme přijít právě takoví, jací jsme, se všemi svými bídami a hříchy. On nám dává sílu činit pokání a prožít skutečnou změnu. Kristus nás nemůže spasit takové, jací jsme s našimi hříchy, ale jen on je mocen nás tohoto břemene zbavit. Může nám odpustit, očistit nás a dát nám sílu k novému, lepšímu a harmonickému životu.

Dokumenty, videa a prednášky k tejto téme si môžete ZDARMA – stiahnuť TU.

Súvisiace videá a dokumenty

( Biblické lekcie k dispozícii – STIAHNUŤ )