19. Duch Svätý

27/11/2019 MrCastiel

Náčrt

a. Osoba Ducha svatého – Mt 28,18-20; J 14,16; J 16,7; 2 K 13,13
b. Dílo Ducha svatého – J 16,8-11.13.14; J 15,26; J 14,16.17.26; Ř 8,14.26.27; Sk 1,8; Ef 4,30
c. Předpoklady přijetí Ducha svatého – J 7,39; Sk 2,32.33; Sk 1,14; Sk 2,38; L 11,13
d. Život podle Ducha – Ř 8,1.2.4.5.9; 1 K 2,14

Než Kristus opustil tuto zemi, aby odešel k Otci, zaslíbil svým následovníkům, že nezůstanou sami, protože s nimi stále bude prostřednictvím Ducha svatého (Mt 28,18-20; J 14,16). Proto se chceme hlouběji zamyslet nad otázkami, kdo je Duch svatý, jaké je jeho poslání a jak působí.

a. Osoba Ducha svatého – Mt 28,18-20; J 14,16; J 16,7; 2 K 13,13

Největším darem, který nám Bůh věnoval, je Ježíš Kristus. V něm nám dal sám sebe a celé nebe. Když Kristus žil na této zemi, zaslíbil, že svému lidu pošle Ducha svatého (J 16,7). Duch svatý, který pochází od Otce a Syna (J 14,16.26; 15,26; 16,7; Sk 2,33), sestoupil o letnicích na první křesťany (Sk 1,12-14; 2,1-4), aby už jednou provždy zůstal se svým lidem (J 14,16; Sk 2,39). Je dán navždy církvi novozákonní doby a zůstává s ní dodnes. Touží po tom, aby v ní mohl působit ve stále větší míře. Přeje si, aby zkušenost letnic byla i naší zkušeností a aby přerůstala vždy v plnější naplnění Duchem v našem životě.

Duch svatý jako třetí božská osoba je Božím darem všem věřícím. Je to cenný dar, který nám Otec se Synem poskytli. V daru Ducha svatého jsou nám dány všechny nebeské poklady. V něm dostáváme všechny ostatní dary. Bůh nám nemůže darovat nic lepšího. Učedníci si byli vědomi toho, že Duch svatý je nezištný Boží dar. Apoštol Petr ve svém prvním kázání volá posluchače k pokání a vyzývá je, aby se dali pokřtít na důkaz svého obrácení.

Výsledkem opravdového společenství s Bohem je přijetí Ducha svatého při křtu (Sk 2,38). Duch svatý je osoba, nikoli jen síla nebo vliv, protože Písmo nás učí, že Duchu svatému je možno lhát (Sk 5,3.4.9 ukazují, že lhát Duchu svatému znamená lhát Bohu), že ho lze zarmoutit (Ef 4,30), odporovat mu (Sk 7,51), rouhat se proti němu (Mt 12,31.32) nebo se mu vysmívat (Žd 10,29).

Duch svatý jako osoba učí (J 14,26), přesvědčuje (J 16,8), oslavuje Krista (J 16,14), zvěstuje pravdu (J 16,14.15), vede (Ř 8,14), proměňuje nás k Božímu obrazu (2 K 3,18), mluví (Sk 13,2; 1 Tm 4,1; Žd 3,7; Zj 2,7), slyší (J 16,13), dává sílu (Sk 1,8), inspiroval pisatele Písma (2 Pt 1,21; 2 Tm 3,16). Jsme vyzýváni, abychom pěstovali společenství s Duchem svatým (2 K 13,13).

Otec, Syn a Duch svatý jsou si rovni (Mt 28,19), třebaže každý z nich zastává v plánu spasení jinou funkci a plní jiný úkol. Jestliže pokládáme Ducha svatého za pouhou sílu, pak budeme neustále přemýšlet, jak ji získat a použít pro sebe. Považujeme-li Ducha svatého za osobu, pak spíše budeme přemýšlet, jak může Duch svatý použít nás. Nejde o to, abychom Duchem disponovali, ale abychom se jím dali vést (Ř 8,14) a byli mu stále víc a víc k dispozici (Sk 2,38; 3,19.20; 4,31; 5,32). Čím více se mu poddáváme, tím pohotověji a účinněji nás může používat.

Je to jako s lodí, jejíž námořníci napínají plachty proti větru. Jestliže vítr vane, ale oni nenapnou žádnou plachtu nebo rozvinou jen malou, loď se bude pohybovat kupředu velice pomalu nebo se bude dokonce jen na místě zmítat v rozbouřených vlnách. Když však roztáhnou všechny plachty, vítr se do nich opře a loď rychle popluje k cíli. Tak podobně máme i my otevírat dokořán své nitro (roztáhnout své plachty) působení Ducha svatého. Když mluvíme o Duchu svatém, neměli bychom se v prvé řadě zaměřit na jeho moc, ale na jeho vedení.

b. Dílo Ducha svatého – J 16,8-11.13.14; J 15,26; J 14,16.17.26; Ř 8,14.26.27; Sk 1,8; Ef 4,30

Dílo a působení Ducha svatého je mnohonásobné a všestranné, tak jako je bohatý a pestrý život.
1. Duch svatý zpřítomňuje dílo Pána Ježíše, které pro nás během svého pobytu na zemi vykonal. Aktualizuje a realizuje Boží spasitelné dílo v našem životě dnes. Zpřítomňuje v našem životě Ježíšovo vítězství, které za nás, pro nás a na našem místě vydobyl na golgotském kříži. Uskutečňuje Kristovo dílo v životě věřících.

2. Duch svatý obviňuje z hříchu (J 16,8). Usvědčuje nás z hříchu, přesvědčuje nás, že jsme hříšníci, a ukazuje na Boží spravedlnost a soud a na naši ztracenost. Vzbuzuje v nás odpor vůči hříchu. Díky němu jsme schopni nenávidět hřích a zlo.

3. Duch svatý nejenže usvědčuje z hříchu a probouzí svědomí, ale také nás ujišťuje o odpuštění, o tom, že z nás je sňato břemeno viny. Přivádí nás k přijetí záchrany v Kristu jako Božího daru milosti a dává nám jistotu spasení. Ubezpečuje nás, že jsme se stali Božími syny a dcerami (Ř 8,15-17), a přináší do našeho srdce radost a pokoj.

4. Duch svatý nás vede ke Kristu. Ukazuje nám, že potřebujeme Kristovu spravedlnost (J 16,8-11; 15,26). Prohlubuje naše přátelství s ním. Duch svatý v nás vyvolává žízeň, touhu po Bohu, pravdě, spravedlnosti, Božím slovu.

5. Duch svatý nás uvádí do pravdy (J 16,13; 14,17). Vyučuje pravdě v souladu se svatým Písmem (1 K 2,10). Pomáhá nám správně pochopit smysl Bible, osvěcuje naši mysl. Duch svatý nepůsobí proti slovu, ale prostřednictvím Božího slova. Pracuje v harmonii s předcházejícím zjevením.

6. Duch svatý nám ukazuje, jakou máme hodnotu a cenu v Božích očích. Učí nás pravdivému sebehodnocení a správnému vztahu k sobě (1 J 3,1; Mk 12,31).

7. Duch svatý zvěstuje budoucí věci (J 16,13). Jen díky Duchu svatému můžeme proniknout za přítomnost a odhaluje se nám záclona budoucnosti. Zjevuje nám budoucnost světa a lidstva.

8. Duch svatý nás potěšuje, povzbuzuje, napomíná, dává nám chuť k životu. Je nazván Utěšitelem nebo Přímluvcem (J 14,16). Připomíná nám zaslíbení zaznamenaná v Písmu a učí nás dívat se pozitivně na Boha a na život kolem nás (J 14,26). Pomáhá nám v slabostech a předkládá naše modlitby Bohu (Ř 8,15,26.27). Proto se máme modlit k Bohu v Duchu svatém (Ju 20).

9. Duch svatý nás vede, je naším průvodcem (Ř 8,14).

10. Duch svatý nás uschopňuje k ochotné svědecké službě (Sk 1,8; 4,31-33). Pak se nemusíme bát žádné situace, i kdyby byla sebepřekvapivější a sebenáročnější (Mt 10,19.20).

11. Duch svatý přivádí k pokání (Žd 3,7-12), podílí se na obrácení člověka a způsobuje jeho znovuzrození (J 3,5-8; Sk 9,17). Dává sílu k novému životu. Proměňuje náš charakter (2 K 3,18), posvěcuje nás, zušlechťuje a zdokonaluje naši povahu. Dává nám vítězství nad hříchem. Způsobuje, že můžeme Pána Boha poslouchat, přitom však nikdy neznásilňuje svobodu a vůli člověka. Pomáhá nám zachovávat Boží přikázání, Boží zákon. Přebývá v nás (J 14,17), naplňuje v nás požadavky evangelia, pomáhá nám žít Ježíšovým stylem lásky a ochotné služby.

12. Duch svatý buduje církev (1 K 12,4-7; Ef 4,12.13).

c. Předpoklady přijetí Ducha svatého – J 7,39; Sk 2,32.33; Sk 1,14; Sk 2,38; L 11,13

1. Předpokladem přijetí Ducha svatého je Kristovo pozemské dílo spasení pro člověka (Sk 2,32.33; J 7,39). Díky Kristovu vítězství na Golgotě a jeho oslavení můžeme přijmout dar Ducha svatého.

2. Další podmínkou je obrácení (Sk 2,38). Duch svatý působí na člověka, aby litoval svých hříchů, získal k nim nový postoj, činil pokání a cele se odevzdal Bohu. Toto odevzdání se potvrdí křtem (Mk 16,16). Pak jej Bůh může prostřednictvím svého Ducha vést, protože takový člověk je citlivý a vnímavý na jeho hlas. Biblicky vyjádřeno, takový člověk je naplněn Duchem svatým.

3. K přijetí Ducha svatého je dále zapotřebí jednomyslnost, život v souladu se zjevenou Boží vůlí a harmonický život s ostatními lidmi (Sk 1,14; 5,32). Příkladem v tom nám je prvokřesťanská církev o letnicích. Tehdy se všichni věřící v Krista shromáždili na jednom místě v Jeruzalémě a svorně a vytrvale se modlili.

4. Čtvrtou podmínkou je prosba, modlitba za dar Ducha svatého a jeho vedení (L 11,13). Pán Bůh touží po tom, aby nás mohl obdarovat Duchem svatým. Chce však, abychom si tuto potřebu uvědomili, abychom jeho štědrost více docenili. Tím, že prosíme o dar Ducha svatého, vyjadřujeme, že víme, jak ho potřebujeme, a že se jím chceme dát vést.

d. Život podle Ducha – Ř 8,1.2.4.5.9; 1 K 2,14

Máme být naplněni Duchem a žít podle Ducha (J 14,17; Ř 8,14; L 1,35; Ř 8,1). Protikladem života podle Ducha je život podle těla (1 K 2,11.12). V našem životě záleží na naší životní orientaci. Život podle těla (tj. život sobecký, soběstředný, život podle vlastních představ a žádostí) nebo podle Ducha (tj. soustředěný na Boha, trvalé hodnoty a prospěch druhých) vypovídá o našem nasměrování, mluví o tom, k čemu máme hluboký vztah a k čemu nás to táhne, zda k tělesným věcem, anebo k duchovním hodnotám.

Tělesný člověk vnitřně neroste, nezraje. Naopak se ve svých postojích zatvrzuje a netouží po trvalé změně ve svém životě. Náš boj není namířen proti lidem nebo věcem, ale proti nadpřirozeným duchovním bytostem. K vítězství nad nimi proto potřebujeme nadpřirozenou moc Ducha svatého a jeho výzbroj, abychom mohli obstát v boji proti zlu, satanu a hříchu. My sami od sebe nemáme sílu k vítězství a k tomu, abychom mohli nést dobré ovoce, abychom byli novými lidmi (Ef 6,12-16; J 15,1-5).

II. Výkladové poznámky

1. Kristus byl při křtu zmocněn Duchem svatým k veřejné službě, k úkolům, které jej čekaly (Mt 3,13-17). Křest vodou se pojil s křtem Duchem. Tím je představen ideální model, který by měl platit v životě každého z nás. Křest vodou má jít ruku v ruce s křtem Duchem svatým (1 K 12,13). Křest Duchem svatým je vlastně zmocněním k službě. Jedná se o laskavou, nezištnou a obětavou službu, takovou, jakou konal Kristus, když žil na této zemi. Akt vkládání rukou je pověřením církve k službě, k určitému specifickému úkolu (Sk 13,2.3).

2. Hřích proti Duchu svatému je teologický termín. Bible hovoří o rouhání proti Duchu svatému, které se děje tehdy, když Boží dílo označujeme za satanské (Mk 3,28-30). Hřích proti Duchu svatému není nějaký jednorázový čin. Je to stálé setrvávání ve vědomém hříchu, kdy jsme vnitřně přesvědčeni o nutnosti činit pokání, a přesto se zatvrzujeme a odmítáme působení Ducha svatého ve svém životě. Takový životní postoj, toto stálé opakování hříchu a setrvávání v něm přerůstá v hřích proti Duchu svatému.

Rouhání proti Duchu svatému by nebylo hříchem, kdyby Duch svatý nebyl osobou (Mt 12,31.32). Kristus říká, že každý hřích proti Otci nebo Synu lze odpustit, ale nikoli rouhání proti Duchu svatému. Tuto skutečnost lze vysvětlit v tom smyslu, že každá ze tří osob Boží trojice hraje v díle spasení svou roli. Otec je připravuje, Syn naplňuje a Duch svatý uskutečňuje v životě jednotlivých věřících. Když někdo v zatvrzelosti odmítá Boží spasitelné působení a přitom ví, co zavrhuje, takový člověk se rouhá Duchu svatému a nemůže mu být odpuštěno, protože neexistuje jiný způsob, jak přijmout spasení.

3. Raný a pozdní déšť se v Bibli označuje jako podzimní a jarní déšť, protože nejdříve na podzim přicházel první déšť a pak na jaře došlo k dalším dešťům, které způsobily dozrání úrody (Oz 6,3; Jl 2,23; Jr 5,24).

4. Přijetí Ducha svatého se neděje „ex opere operato“, tedy automaticky, ale na základě pokorných proseb víry po prožitém pokání (Sk 2,38; 15,8.9; L 11,13). Křest je viditelným stvrzením obrácení člověka, který vyznává, že jediným Pánem jeho života se stává Ježíš Kristus. Při křtu jsou na toho, kdo uzavírá smlouvu s Bohem, vkládány ruce, aby se tím vyjádřilo, že přijímá dar Ducha svatého a duchovní dary.

5. Kristus žije v našich srdcích prostřednictvím Ducha svatého. Slova „Kristus ve vás, ta naděje slávy“ (Ko 1,27 – kral. překlad) popisují lidský prožitek. Kristus v srdci žije tak, jako v něm žijí moji nejbližší – moje žena nebo moje děti. To znamená, že v životních rozhodnutích, která se jich týkají, s nimi bytostně počítám a rozhoduji se vzhledem k nim. Viděno z Kristovy perspektivy to znamená: „Nikdy vás neopustím, nezanechám, vždy budu s vámi.“

6. Spasení není založeno na Kristu plus Duchu svatém, jako by Kristův život, smrt a přímluva nebyly pro naše spasení dostatečné. Duch nepřichází, aby dokončil to, co Kristus začal, jako by každý z nich nás dostal pouze na půl cesty do nebe! Otec je zdrojem spasení, Syn jeho prostředníkem a Duch svatý jeho uskutečňovatelem. Kristus je dnes na nebi po Boží pravici a Duch svatý vede církev zde na zemi. V tom smyslu je správné označit Ducha svatého za zástupce Krista na této zemi.

Duch svatý však nepřichází proto, aby nahradil vzkříšeného Krista, nýbrž aby jej přinesl věřícím. Kristovo dílo a dílo Ducha svatého je úzce propojeno. Duch nikdy nevyvyšuje sebe, ale oslavuje a přibližuje Krista. Dílo Ducha svatého není soustředěno na věřícího, ale je zaměřeno na Krista. Jestliže činnost Ducha svatého je kristocentrická, pak tomu tak bude i s křesťany, kteří žijí podle Ducha, kteří jsou jím naplněni. Duch není pouze Kristovým zástupcem na zemi.

Přichází, aby v životě věřících uskutečnil to, co Kristus vydobyl na zemi během svého života. Při vtělení to byl Duch, který přivedl Boha, aby s námi přebýval. O letnicích a při nanebevstoupení Duch přivádí Boha Ježíše Krista k věřícímu člověku. To zahrnuje Ježíšovu dvojí korunovaci: (1) na trůnu v nebi a (2) v lidském srdci skrze Ducha.

7. V Novém zákoně je do určité míry úloha Ducha svatého a Krista zaměnitelná. Například Ř 8,9.11 říká, že v nás je Duch, zatímco Ř 8,10 ukazuje, že je to Kristus, který v nás přebývá. V 1 K 6,15 se praví, že naše těla jsou Kristovými údy, a verš 19 říká, že naše tělo je chrámem Ducha svatého. Ko 2,6 nás vyzývá: „Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána“ a Ga 5,16 radí: „Žijte Duchem.“

III. Praktický dopad

1. Život v Duchu svatém přináší samotnému příjemci harmonii a vnitřní vyrovnanost. Mnohem lépe se mu žije.
2. S člověkem naplněným Duchem se dobře žije, protože tento Duch z něj dělá nového, laskavého člověka.
3. Člověk vedený Duchem dostává sílu k účinné svědecké službě o Pánu Ježíši. Stává se jeho svědkem.
4. Duch svatý mění lidská srdce a spojuje nás vzájemně láskou. Vytváříme jedno společenství, jednu rodinu. Takoví lidé mají opravdový zájem o druhé. Mají je ze srdce rádi.

Jako věřící nedoceňujeme dar a působení Ducha svatého tak, jak bychom měli. Možná ani opravdově netoužíme po jeho přítomnosti, po tom, aby nás cele proměnil a dal nám novou životní orientaci, nový smysl života a nové zájmy, aby nás uschopnil k nezištné, nesobecké službě lásky. Je načase to změnit!

Hlbší náhľad

Bůh, věčný Duch, spolupůsobil s Otcem a Synem při stvoření, vtělení a vykoupení. Inspiroval pisatele Bible. Naplňoval Kristův život mocí. Zve a přesvědčuje lidi. Ty, kteří ho poslechnou, obnovuje a proměňuje k Božímu obrazu. Poslán Otcem a Synem, aby byl vždy s Božími dětmi, obdarovává církev duchovními dary, zmocňuje ji k vydávání svědectví o Kristu a v souladu s Písmem ji uvádí do veškeré pravdy.

Duch Svatý

Ukřižování Ježíšovy následovníky zmátlo, sklíčilo a vyděsilo; zmrtvýchvstání však do jejich života přineslo nové světlo. Když Kristus zlomil okovy smrti, v jejich srdcích znovu zasvitlo království Boží. V jejich nitru se rozhořelo neuhasitelné nadšení. Zmizely rozdíly, které o několik týdnů dříve vytvořily mezi učedníky nepříjemné bariéry. Vzájemně si vyznali své chyby a více se otevřeli Ježíši, svému Králi, který odešel do nebe. Jednota tohoto kdysi rozptýleného stádce rostla každým dnem, který strávili na modlitbách.

Jednoho nezapomenutelného dne chválili Boha. Pojednou prošel jejich středem hluk podobající se hukotu silného vichru. Na hlavu každého z nich sestoupily ohnivé plameny, jako kdyby se žár v jejich srdcích stal viditelným. Duch svatý na ně sestoupil jako nespoutaný oheň.

Naplněni Duchem nemohli potlačit novou horlivou lásku a radost v Ježíši. Veřejně a s nadšením začali hlásat dobrou zprávu o spasení. Zástupy místních občanů, spolu s poutníky z mnoha národů se shromáždili u budovy, protože jejich pozornost upoutal nezvyklý zvuk. Když ve svém vlastním jazyku slyšeli mocná svědectví o Božích předivných činech z úst prostých Galilejců, byli zmateni a naplněni úžasem.

Někteří říkali: „Tomu nerozumíme. Co to znamená? Jiní se snažili celou věc přejít slovy: „Jsou opilí! „Tak to není! zvolal Petr do hluku davu. „Vždyť je teprve devět hodin ráno. Co jste slyšeli nebo viděli, se děje, protože zmrtvýchvstalý Ježíš Kristus byl povýšen na pravici Boží a dává nám nyní Ducha svatého. (Sk 2)

Kdo je Duch svatý?

Bible zjevuje, že Duch svatý je osoba, nikoli nějaká neosobní síla. Výroky jako „toto je rozhodnutí Ducha svatého i naše… (Sk 15,28), ukazují, že první věřící jej považovali za osobu. Kristus také o něm mluvil jako o další osobě. Řekl: „On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne. (J 16,14)

Když Písmo hovoří o trojjediném Bohu, zmiňuje se o Duchu jako o osobě (Mt 28,19; 2 K 13, 13). Duch svatý je osobnost. Trápí se (Gn 6,3), učí (L 12,12), obviňuje (J 16,8, kral.), vede církev (Sk 13,2), pomáhá a přimlouvá se (Ř 8,26), inspiruje (2 Pt 1,21) a posvěcuje (1 Pt 1,2). Tuto činnost nemůže konat pouhá síla, vliv nebo Boží vlastnost. To může činit jen osoba.

Duch svatý je pravý Bůh

Písmo považuje Ducha svatého za Boha. Petr řekl Ananiášovi, že lhaním Duchu svatému nelhal „lidem, ale Bohu (Sk 5,3.4). Ježíš definoval neodpustitelný hřích jako „rouhání proti Duchu svatému slovy: „Kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím. (Mt 12,31.32) Toto může platit pouze tehdy, je-li Duch svatý Bůh. Písmo připisuje Duchu svatému božské vlastnosti. On je život. Pavel se o něm zmiňuje jako o „Duchu života (Ř 8,2). On je pravda. Kristus jej nazval „Duchem pravdy (J 16,13).

Výrazy „láska Ducha (Ř 15,30) a „svatý Duch Boží (Ef 4,30) ukazují, že láska a svatost jsou součásti jeho přirozenosti. Duch svatý je všemohoucí. Dává duchovní dary. „Uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce (1 K 12,11). Je všudypřítomný. Bude„ s Božím lidem na věky„ (J 14,16). Nikdo nemůže uniknout jeho vlivu (Ž 139,7-10). Je také vševědoucí, neboť Duch zkoumá všechno, i hlubiny Boží„ a nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží„ (1 K 2,10.11).

Boží činy jsou také spojeny s Duchem svatým. Působil při stvoření i vzkříšení. Job řekl: Duch Boží mě učinil, dech Všemohoucího mě oživil.„ (Jb 33,4) Žalmista napsal: sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu.„ (Ž 104,30) Pavel prohlásil: Ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.„ (Ř 8,11)

Zázrak zpřítomnění božského Krista v Marii nemohl způsobit nějaký neosobní vliv nebo stvořená bytost, ale pouze všudypřítomný osobní Bůh. O letnicích Duch svatý zpřítomnil Bohočlověka Ježíše ve všech, kdo ho ochotně přijali. Duch svatý je považován za rovného Otci i Synu v křestní formuli (Mt 28,19), v apoštolském požehnání (2 K 13,13) a v pojednání o duchovních darech (1 K 12,4-6).

Duch svatý a Trojice

Bůh Duch svatý byl od věčnosti třetí osobou Trojice. Otec, Syn a Duch svatý jsou existenčně svébytní. Ačkoli jsou si všichni rovni, existuje v Trojici určité rozdělení funkcí (viz kapitola 2). Pravdě o Bohu – Duchu svatém nejlépe porozumíme prostřednictvím Ježíše. Když Duch přichází k věřícím, přichází jako Duch Kristův„, nepřichází ve své vlastní síle nebo z vlastního pověření. Jeho činnost v dějinách je soustředěna na Kristovo poslání záchrany.

Duch svatý působil při Kristově narození (L 1,35), při křtu potvrdil počátek jeho veřejného působení (Mt 3,16.17) a přinesl lidstvu požehnání Kristovy smírné oběti a zmrtvýchvstání (Ř 8,11). Zdá se, že Duch svatý plní v Trojici funkci vykonavatele. Když Otec dal světu svého Syna (J 3,16), byl Syn počat z Ducha svatého (Mt 1,18-20). Duch svatý přišel naplnit a uskutečnit jejich plán.

Aktivní účast Ducha svatého na stvoření je patrná z jeho přítomnosti ve stvořitelském díle (Gn 1,2). Původ a zachování života závisí na jeho působení; jeho odchod znamená smrt. Písmo praví, že kdyby Bůh svého ducha i dech jen pro sebe stáhl, tu by všechno tvorstvo rázem vyhynulo, člověk by se obrátil v prach„ (Jb 34,14.15; srov. 33,4). Stopy stvořitelského působení Ducha svatého můžeme vidět v jeho díle nového stvoření v každém člověku, který se otevírá Bohu. Bůh koná své dílo v jednotlivcích skrze Ducha Stvořitele. A tak ve vtělení, stvoření i novém stvoření Duch přichází naplnit Boží záměr.

Zaslíbený Duch

Božím úmyslem bylo, abychom se stali místem, kde by přebýval Duch svatý (viz 1 K 3,16). Hřích Adama a Evy je oddělil od ráje i od trvalé přítomnosti Ducha. Toto oddělení se stále prohlubuje. Rozsah zla před potopou vedl Boha k prohlášení: Můj Duch se nebude s člověkem věčně zaneprazdňovat.„ (Gn 6,3)

Ve starozákonních dobách Duch zmocňoval jednotlivce k vykonávání zvláštních úkolů (Nu 24,2; Sd 6,34; 1 S 10,6). Občas působil v„ lidech (Ex 31,3; Iz 63,11). Bezpochyby si skutečně věřící lidé vždycky uvědomují přítomnost Ducha svatého, ale proroctví předpovídalo vylití Ducha na každé tělo„ (Jl 3,1) – dobu, kdy se mohutný projev Ducha stane počátkem nového věku. Přestože svět zůstával v rukou uchvatitele, nemohlo nastat vylití plnosti Ducha. Dříve než k tomu mohlo dojít, musel Kristus vykonat svou pozemskou službu a přinést smírnou oběť.

Jan Křtitel ukazoval na Kristovu službu jako na službu Ducha, když řekl: Já vás křtím vodou„, ale on vás bude křtít Duchem svatým.„ (Mt 3,11) Evangelia však nemluví o tom, že by Ježíš křtil Duchem svatým. Jen několik hodin před svou smrtí Ježíš svým učedníkům zaslíbil: Já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky – Ducha pravdy.„ (J 14,16.17) Obdrželi zaslíbený křest Duchem u kříže? V pátek při ukřižování se neukázala žádná holubice, ale jen temnota a blesky! Teprve po svém zmrtvýchvstání dechl Ježíš Ducha na své učedníky (J 20,22).

Řekl: Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.„ (L 24, 49) Tuto moc měli přijmout, až Duch svatý na ně sestoupí a učiní je svědky až na sám konec země„ (Sk 1,8). Jan píše: Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.„ (J 7,39) Otcovo přijetí Kristovy oběti bylo předpokladem pro vylití Ducha svatého.

Nový věk nastal až tehdy, když náš vítězný Pán usedl na nebeský trůn. Teprve potom mohl seslat Ducha svatého v jeho plnosti. Petr říká, že když byl vyvýšen na pravicí Boží … seslal„ Ducha svatého (Sk 2,33) na své učedníky, kteří se v toužebném očekávání této události všichni svorně a vytrvale modlili„ (Sk 1,5.14). O letnicích, padesát dní po ukřižování na Golgotě, nastal nový věk s plnou mocí přítomnosti Ducha. Náhle se strhl hukot s nebe, jako když se žene prudký vítr, a naplnil celý dům… všichni byli naplněni Duchem svatým.„ (Sk 2,2-4)

Poslání Ježíše a Ducha svatého byla na sobě zcela závislá. Plnost Ducha svatého se nemohla projevit, dokud Ježíš nesplnil své poslání. A naopak Ježíš byl počat z Ducha (Mt 1,8-21), pokřtěn Duchem (Mk 1,9.10), veden Duchem (L 4,1), skrze Ducha také konal zázraky (Mt 12, 24-32), obětoval se na Golgatě mocí Ducha (Žd 9, 14.15) a byl Duchem také vzkříšen (Ř 8,11). Ježíš byl prvním člověkem, který zakusil plnost Ducha svatého. Úžasnou pravdou je, že náš Pán je ochoten vylít svého Ducha na všechny, kteří po něm upřímně touží.

Poslání Ducha svatého

Večer před Ježíšovou smrtí učedníky velice zarmoutila Kristova slova o blízkém odchodu. On je však hned také ujistil, že přijmou Ducha svatého jako jeho osobního zástupce. Nezůstanou sirotky (J 14, 18). Původ poslání. Nový zákon představuje Ducha svatého jedinečným způsobem. Je jmenován Duchem Ježíšovým„ (Sk 16,7), Duchem jeho Syna (Gal 4,6), „Duchem Božím (Ř 8,9), „Duchem Kristovým (Ř 8,9; 1 Pt 1,11) a „Duchem Ježíše Krista (Fp 1,19).

Kdo však poslal Ducha svatého – Ježíš Kristus nebo Bůh Otec? Když Kristus odhalil původ poslání Ducha svatého ve ztraceném světě, zmínil se o dvou zdrojích. Především mluví o Otci: „Já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce. (J 14,16; 15,26 – „od Otce ) Křest Duchem svatým nazval „zaslíbením Otcovým (Sk 1,4). Na druhém místě se zmiňuje o sobě: „Pošlu ho (Ducha) k vám. (J 16,7) Takto Duch svatý vychází od Otce i Syna.

Jeho poslání ve světě. Uznat, že Kristus je Pánem, můžeme jedině pod vlivem Ducha svatého. „Nikdo nemůže říci ‚Ježíš je Pán‘, leč v Duchu svatém. (1 K 12,3) Je nám dáno ujištění, že skrze Ducha svatého Kristus, který je „pravým světlem , osvěcuje „každého člověka přicházejícího na svět (J 1,9). Jeho posláním je „přesvědčit svět o hříchu, spravedlnosti a soudu (J 16,8).

Za prvé, Duch svatý v nás probouzí hluboké přesvědčení o hříchu, zvláště o hříchu nepřijetí Krista (Jan 16,9); za druhé, Duch všechny vybízí k přijetí Kristovy spravedlnosti. Za třetí, Duch nás před soudem varuje tím, že v hříchem zatemnělé mysli, probouzí poznání nutnosti pokání a obrácení. Jestliže jsme činili pokání, můžeme být znovuzrozeni skrze křest vodou a Duchem svatým (J 3,5). Protože v nás přebývá Duch Kristův, začneme pak žít novým životem. Jeho působení na věřící.

Většina textů o Duchu svatém se týká jeho vztahu k Božímu lidu. Jeho posvěcující vliv vede k poslušnosti (1 Pt 1,2), ale nikdo nemůže prožívat trvalou přítomnost Ducha bez splnění určitých podmínek. Petr prohlásil, že Bůh dal Ducha těm, kteří ho poslouchají (Sk 5,32). Proto jsou věřící varováni, aby neodporovali Duchu, nezarmucovali ho a neuhašovali Ducha (Sk 7,51; Ef 4,30; 1 Te 5,19).

Co Duch koná pro věřící?

1. Pomáhá věřícím. V úvodu své promluvy o Duchu svatém jej Kristus nazývá „jiným Přímluvcem (J 14,16). Řecké slovo „Paraklétos se překládá termínem „Pomocník , „Utěšitel , „Rádce a může také znamenat „Prostředník nebo „Obhájce . Ten druhý Paraklétos, o němž se zmiňuje Písmo, je samotný Kristus. Je naším Obhájcem a Přímluvcem před Otcem. „Toto vám píšu, děti moje, abyste nehřešili.

Avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. (1 J 2,1) Kristus jako Přímluvce, Prostředník a Pomocník nás představuje Bohu a zjevuje nám Boha. Podobně nás Duch vede ke Kristu a zjevuje nám Kristovu milost. To také vysvětluje, proč je Duch nazýván „Duchem milosti (Žd 10,29). Jedním z jeho největších darů je udělení Kristovy spásné milosti lidem (1 K 15,10; 2 K 6,1).

2. Přináší Kristovu pravdu. Kristus nazýval Ducha svatého „Duchem pravdy (J 14,17; 15,26; 16,13). K jeho působení patří také připomínání všeho, co nám Ježíš řekl (J 14,26) a uvedeni do „veškeré pravdy (J 16,13). Jeho poselství svědčí o Ježíši Kristu (J 15,26). Ježíš řekl: „Nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne. (J 16,13.14)

3. Zpřítomňuje Krista. Nepřináší jen poselství o Kristu, ale Krista také zpřítomňuje. Ježíš řekl: „Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce (Duch svatý — J 14,16.17) k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. (J 16,7) Ježíš, omezen svým lidstvím, nebyl všudypřítomný. Bylo proto užitečné, že odešel. Skrze Ducha může být stále všude. Ježíš řekl: „Já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky – Ducha pravdy.

Ujišťuje učedníky: „(Duch svatý) s vámi zůstává a ve vás bude. Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. (J 14, 17.18) „Duch svatý je Kristův zástupce, nemá lidský zjev a je na něm nezávislý. Při vtělení Duch svatý zpřítomnil Krista v člověku – v Marii. O letnicích Duch zpřítomnil vítězného Krista světu. Kristova zaslíbení „nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu (Žd 13,5) a „já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku (Mt 28,20) se uskutečňují skrze Ducha.

Z tohoto důvodu Nový zákon nazývá Ducha svatého „Duchem Ježíše Krista , což je termín, který nebyl nikdy použit ve Starém zákoně (Fp 1,19). Jako Otec a Syn si prostřednictvím Ducha činí příbytek u věřících (J 14,23), tak mohou i věřící přebývat v Kristu jedině skrze Ducha.

4. Vede činnost církve. Protože Duch svatý zpřítomňuje Krista, je na zemi jeho pravým zástupcem. Je trvalou autoritou ve věcech víry a učení; způsob, jakým vede církev, je v plném souladu s Biblí. „Výrazným rysem protestantismu – bez něhož by protestantismus neexistoval je, že Duch svatý je pravým zástupcem nebo nástupcem Krista na zemi. Být závislým na organizaci, vůdcích nebo moudrosti lidí znamená postavit lidské na místo Božího. Duch svatý se účastnil správy apoštolské církve.

Skrze modlitbu a půst ji vedl při volbě misionářů (Sk 13,1-4). Ti, co byli zvoleni byli známí svou otevřeností pro působení Ducha. Kniha Skutků je popisuje jako „naplněné Duchem svatým (Sk 13,9.52). To on vedl jejich činnost (Sk 16,6.7). Pavel připomínal starším církve, že byli na své místo ustanoveni Duchem svatým (Sk 20,8). Duch svatý hrál důležitou roli při řešení vážných problémů, které ohrožovaly jednotu církve. Písmo uvádí rozhodnutí prvního církevního koncilu slovy: „Toto jest rozhodnutí Ducha svatého i naše… (Sk 15,28)

5. Dává církvi zvláštní dary. Duch svatý udělil Božímu lidu zvláštní dary. V starozákonních dobách „Duch Hospodinův sestoupil „na jednotlivce a dával jim mimořádnou moc vést a vysvobozovat Izraele (Sd 3,10; 6,34; 11,29 atd.) a schopnost prorokovat (Nu 11, 17.25.26; 2 S 23,2). Duch sestoupil na Saule a Davida, když byli pomazáni za vůdce Božího lidu (1 S 10,6.10; 16,13). Některé lidi Duch uschopnil vykonat jedinečné umělecké dílo (Ex 28,3; 31,3; 35,30- 35).

V době prvotní církve Kristus uděloval církvi své dary prostřednictvím Ducha svatého. Duch svatý rozděloval tyto duchovní dary věřícím podle svého uvážení a pro užitek celé církve (Sk 2,38; 1 K 12,7-11). Dával zvláštní moc potřebnou k hlásání evangelia až do končin země (Sk 1,8; viz kapitola 16).

6. Naplňuje srdce věřících. Pavlova otázka učedníkům v Efezu „Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého? (Sk 19,2) je velmi důležitou otázkou pro každého věřícího. Když Pavel obdržel zápornou odpověď, vložil na tyto učedníky ruce a oni přijali křest Ducha svatého (Sk 19,6). Tato událost ukazuje, že přesvědčení o hříchu, které působí Duch svatý a život naplněný Duchem jsou dvě odlišné zkušenosti.

Ježíš zdůraznil nezbytnost narození z vody a z Ducha (J 3,5). Těsně před svým nanebevstoupením přikázal, aby noví věřící byli pokřtěni „ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého (Mt 28,19). V souladu s tímto příkazem Petr kázal, že „dar Ducha svatého je třeba přijmout při křtu (Sk 2,38). I Pavel potvrzuje důležitost křtu Duchem svatým (viz kapitola 14) a naléhavě vyzývá, aby věřící „byli naplněni Duchem (Ef 5,19).

Naplnění Duchem svatým nás přetvořuje k Božímu obrazu a dílo posvěcení, které začalo při znovuzrození dále pokračuje. Bůh nás podle svého milosrdenství zachránil „obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele. (Tt 3,5.6)

„Nepřítomnost Ducha činí službu evangelia bezmocnou. Můžeme být vzdělaní, mít talent, výmluvnost i všechny přirozené nebo získané dovednosti, ale bez přítomnosti Ducha Božího nelze nikoho oslovit a žádný hříšník nebude získán pro Krista. Na druhé straně, jsou-li spojeni s Kristem, vlastní-li dary Ducha, pak nejchudší a nejnevzdělanější z jeho učedníků budou mít sílu, která bude působit na srdce. Bůh je učiní nástrojem pro působení nejmocnější autority ve vesmíru.

Duch je životně důležitý. Všechny změny, které v nás Kristus působí, se dějí působením Ducha svatého. Jako věřící bychom si měli stále uvědomovat, že bez Ducha nedokážeme vykonat nic (J 15,5). Dnes Duch svatý zaměřuje naši pozornost na největší dar lásky, který Bůh poskytuje ve svém Synu. Naléhá, abychom neodporovali jeho výzvám, ale přijali jediný způsob, jak se smířit se svým milujícím a dobrotivým Otcem.